Opuštěná zábavní atrakce našla velmi nepravděpodobné využití

Půl šestá ráno. Alarm na mém mobilním telefonu řinčí, jako kdyby mi pokojem procházel mikulášský průvod. Nikterak nadšený se převlékám a o čtvrthodinu později vycházím na ulici chytat taxík. Vyjde tu levněji než Uber, protože v Soulu funguje jen limuzínová verze Black, což je něco, co průměrný cestovatel vskutku neocení. Ač jsou silnice skoro prázdné, štěstí se na mě usměje rychle. Sedám do vozu s podivným názvem Kakaotaxi a jediné, co ze mě vypadne, je: „Yongma Land”. Taxikář bezděky nazdvihne obočí, kývne hlavou a zapne taxametr.

Za necelou půlhodinku jsme na místě. Tedy na místě. Pod kopečkem, na který řidič ukazuje, ale zároveň zamítavě kroutí hlavou, že tam nepojede. No, co už, krušných 200 metrů mě přivádí k místu, o kterém jsem mnohé četl, ale dost dobře jsem si neuměl představit, jak bude vypadat naživo. To, bohužel, zahrnuje i vysoké oplocení, na vstup je namířená evidentně funkční kamera a všude jsou rozvěšeny cedule, kterým ani trochu nerozumím, ale tak nějak mi dochází, že varují před nedovoleným vstupem.

Což o to, nevadí mi zaplatit nějaké to vstupné, ale problém je, že je šest hodin ráno. Rozbřesk sice už dávno proběhl, ale šestá hodina ranní jistě není začátkem běžné otevírací doby. Přelézání plotu jsem vyloučil poměrně rychle a po pár chvílích jsem už zvažoval, že pouze pořídím pár fotek přes plot a pojedu zpět do hotelu. Nakonec jsem si na budce všiml nevelké nálepky s telefonním číslem. Disponujíc místní SIM kartou jsem se rozhodl podstoupit jediný manévr a na číslo zavolat. Nebylo co ztratit.

Po pár zazvoněních se na druhé straně ozývá rozespalý hlas. Hovořím anglicky velmi pomalu a snažím se vysvětlit, že stojím před vstupem a potřeboval bych se dostat dovnitř. Opakuji slova „vstup”, „teď” a „pomoc”. Na druhé straně se ozve jen pár korejských slov a telefonát se ukončil. Vůbec netuším, zda mám čekat, anebo zda jsem byl právě poslán do míst, kterým se slunečních paprsků nedostává. Sedám si před vstup s tím, že počkám půl hodiny a pak pojedu. V hotelu musím být zpět na desátou, není tedy kam spěchat.

Jaké je mé překvapení, když se za pouhých pět minut pod kopcem objeví muž nevelkého vzrůstu. Přibližuje se ráznou chůzí a já si začínám říkat, že budit někoho v šest ráno možná nebyl tak úplně dobrý nápad. Když ke mně dojde, řekne jen „hello”, usměje se a poplácá mě po zádech. Začnu se omlouvat, když mě přeruší pouhým mávnutím ruky a začne v budce odkódovávat areál. Nepřelézat plot se zpětně ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Muž otevírá bránu, nechce po mně zatím ani žádné peníze, pouští mě dovnitř a počastuje mě dalším úsměvem. Udělat tohle někomu ve své domovině, tak raději snad ani nedomýšlím výsledek.

Park je větší, než jsem čekal. Atrakcí je poměrně hodně a velká většina z nich je v překvapivě ucházejícím stavu. Jistě, u naprosté většiny z nich je vidět, že už nějakou tu dobu nejsou provozuschopné. Naproti tomu takový kolotoč s krásně malovanými koňmi je v opravdu dobrém stavu. Pokud do parku zavítáte po setmění a správce bude mít dobrou náladu, tak jej pro vás i spustí. Kolotoč totiž zrenovoval a opět rozfungoval. Vyměnil navíc i všechny žárovky, a kolotoč tak v případě spuštění doslova září do dáli.

Ptáte se, jak se provozováním nefunkčního zábavního parku může někdo uživit? Cestovatelé jako já, kteří platí zanedbatelné vstupné, by člověku živobytí jistě nezajistili. Přeci jen, většina turistů o tomto místě vůbec neví, a i kdyby tušili, dost možná by jej na seznam svých cílů nezařadili. Obživu správci však zajišťují místní, zejména pak novomanželé. Pořizování svatebních fotografií v tomto parku je totiž nesmírně populární. Vedle parku si tak rozjel i menší maskérnu s kostýmy a světe, div se, daří se mu. Sem tam se Yongma Land mihne ve videoklipu některé z K-popových skupin, a park tak místním zůstává v podvědomí.

Za vstup do parku majitel běžně vybírá 5000 wonů, což je v přepočtu zhruba stokoruna. Pokud však budete mít nějakou speciální žádost, jako třeba rozsvícení kolotoče, anebo dorazíte v šest ráno, jako jeden nejmenovaný novinář, jistě bude slušnost zaplatit o něco více. I kdyby až při odchodu z parku jako takové drobné poděkování. Pomůžete tak tomu, že až se příště správci rozezní telefon v šest ráno, nevytípne jej a přijde bránu otevřít dalšímu nadšenci.