Opočenská zbrojnice ohromuje pestrostí i rozsahem

Není divu, že jeho chloubou byla zámecká zbrojnice, která patří k největším v republice. Také ona prošla před jarním zahájením sezony významnou proměnou.

„Exponáty jsme rozmístili tak, jak je nechal naaranžovat panující kníže, čímž jsme ‚rozbili‘ strohé muzejní uspořádání,“ říká správce depozitáře Milan Junek. Sbírka zahrnující zhruba dva a půl tisíce předmětů z téměř celého světa byla navíc rozšířena o exponáty, které byly očím návštěvníků dosud skryté.

Josef II. Colloredo-Mannsfeld se sbírce věnoval především v prvních desetiletích 20. století. Podle posledních zjištění si na práci nikoho nenajímal, jak bývalo zvykem, a akviziční činnost organizoval sám.

„V oboru chladných i palných zbraní musel být velice erudovaný, protože mu rozhodně nešlo o pouhé zaplnění místa na stěně. Sbírku budoval skutečně systematicky, aby vytvořil průřez historií válečnictví od šestnáctého století po první světovou válku, což je na jeden lidský život dost náročný úkol,“ podotýká Milan Junek.

Na aukcích nekupoval celé soubory, ale cíleně si vybíral kusy, které mu scházely. Pokud potřebný typ zbraně zrovna nebyl k dispozici, pořídil jeho torzo nebo model, aby doplnil mezeru v posloupnosti vývoje, a čekal na vhodnější příležitost. Díky tomu je opočenská sbírka nesmírně pestrá. Ve vedlejším loveckém sále najdete řadu zbraní, jimiž se zabíjela zvěř v opočenské oboře, kterou v 16. století založil rod Trčků.

Oblast o rozloze 217 hektarů slouží původnímu účelu dodnes. „Svého času se v oboře konaly velkolepé hony, jedny z největších na území Čech. Některé máme i podrobně zdokumentovány. Například v roce 1724 František Štěpán Lotrinský s dalšími čtyřiceti hosty během osmnácti dní ulovili na třiašedesát tisíc kusů zvěře – 1610 kanců, přes 3000 jelenů a 13 000 zajíců,“ říká správce depozitáře.

Rytířskému sálu vyzdobenému trofejemi dominuje kůň s jezdcem v naleštěné, takzvané maxmiliánské zbroji, která se vyráběla v německých dílnách v první čtvrtině šestnáctého století. Vyznačuje se zaoblenými tvary často se žlábkováním po celém povrchu, které podle odborníků plát z kalené oceli zpevňovalo zejména proti proseknutí.

Kovové pláty chránily rovněž koně, který tak musel být schopen kromě jezdce unést i několik desítek kilogramů v podobě zbroje navíc. „Na některých zbrojích si můžeme všimnout důlku, kterým výrobce garantoval, že odolá střelbě z muškety ze vzdálenosti sto kroků,“ vysvětluje Milan Junek.

Součástí sbírky jsou i exponáty z Orientu, zastoupené například luxusní zbrojí perského bojovníka z 18. století. Díky použití různých materiálů připomínají jeho kalhoty a košile z kroužkovaného pletiva leopardí vzor. Přilbu a štít krášlí leptané květinové motivy, světlé části jsou vykládány zlatem. Na košili se dochoval brokátový límec zdobený stříbrem.

Vedle je vystavena zbroj japonského samuraje z 19. století. Letos poprvé si také návštěvníci mohou zblízka prohlédnout takřka dva tisíce let starou přilbu římského legionáře, která představuje jediný exemplář tohoto druhu v českých sbírkách.

V loveckém sále jsou pak k vidění tropické přilby – ochrany hlavy, z nichž některé při svých afrických výpravách rád nosil kníže Josef II. Colloredo-Mannsfeld.

Sbírka kordů a rapírů, která je umístěna na začátku celé expozice, patří k nejlepším v republice. „Ani jeden kus se neopakuje,“ zdůrazňuje správce depozitáře a vyzdvihuje například španělský kord s úponovým košem, s miskovitou či talířovitou záštitou nebo rapír s velmi složitým prutovým košem, který se často objevuje v cizojazyčné literatuře.

K vzácným exponátům patří soubor levoručních dýk, kterými se vykrývaly výpady dlouhé zbraně soupeře. Významná je rovněž sbírka popravčích mečů většinou z Francie a Německa, z nichž nejstarší pochází ze sedmnáctého století. „Všimněte si, že nejsou zakončeny ostrým hrotem, aby se coby věc nečistá (vzhledem k tomu, že se s nimi popravovalo – pozn. red.) nedaly použít v čestném souboji,“ objasňuje náš průvodce.

Dalším druhem zbraní jsou ty dřevcové, které můžeme znát z hodin dějepisu, protože se používaly za husitských válek či selských povstání. Jsou mezi nimi různé typy halaparten, sudlic a dalších zbraní původně určených zejména pro pěchotu při střetu s jízdou. Hák sloužil ke strhávání jezdců z koní, hrot v ose ratiště a sekera byly určeny k zasazení rány. Podle termínů, které Milan Junek používá, je poznat, že rozšířené prohlídky zbrojnice, které zámek nabízí, jsou záležitostí spíše pro fajnšmekry. Skoro vždy je ale vyprodáno.

To nejcennější je umístěno ve dvou vitrínách. Jde o palné zbraně, které jsou ukázkami špičkového puškařského řemesla 16. až 18. století. Krátké pušky zvané karabiny, které používala garda salcburského arcibiskupa Wolfa Dietricha von Raitenaua, vyrobila rodina Zellnerů. Jiná zase pochází z dílny dvorního puškaře císaře Rudolfa II. Maxmilián Wengera. K palným zbraním patří i prachovnice, které jsou také součástí sbírky.

Nelze opomenout soubor více než šedesáti kusů pušek národní opočenské gardy, které vyrobil známý pražský puškař Jan Burda a měly sloužit v revolučním roce 1848. K vidění je i několik raritních předmětů, mimo jiné historický granátomet, plně funkční miniatury pistolí ráže necelé tři milimetry, anglický stroj na nabíjení stovky brokových nábojů najednou nebo barokní mincíř určený k vážení ulovené zvěře.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Státní zámek Opočno