Okouzlující Omán strčí své sousedy v lecčem do kapsy

Zatímco se tuzemské teploty pohybují kolem bodu mrazu, v Ománu je spolehlivě okolo třiceti stupňů Celsia. Kdo chce, může celou dovolenou strávit v prostředí hotelového resortu, užívat si tepla, pláží a průzračného moře. Zájemci o aktivní dovolenou, kde se cestuje a poznávají se místní pamětihodnosti, mají v Ománu rovněž z čeho vybírat.

Míříme do budovy opery, která se nachází v hlavním městě Maskatu. Náš hotel je od tohoto místa vzdálen přibližně hodinu cesty automobilem. Silnice jsou tu kvalitní a za jízdu po nich se nevybírají žádné další poplatky typu dálniční známky.

Můžeme si tak v klidu užít nejen vyprávění našeho průvodce Yakuba, ale i příjemný klimatizovaný vzduch ve voze. Ochlazování vzduchu mají místní evidentně v oblibě. „O vynálezci klimatizace, Američanu Willisu Carrierovi, říkáme: Ať už ve svém životě věřil v jakéhokoli boha, přijde do nebe,“ vtipkuje náš doprovod.

„V Ománu žije necelých pět milionů lidí, vedle Arabů jsou to z velké části také přistěhovalci z Indie, Bangladéše a dalších asijských zemí,“ pokračuje Yakub. Země bohatne i díky turistům nebo obchodu s rybami a datlemi. Tím hlavním zdrojem příjmů jsou ovšem bohatá naleziště ropy a zemního plynu.

Musíme se zeptat, za kolik tankují místní do svých automobilů. „Nedávno se cena zdvojnásobila, předtím to bylo lepší,“ odpovídá průvodce a přidává cifru v místní měně, rijálech. Při přepočtu nám litr benzinu vychází na necelých patnáct korun, to už po zmíněném zdražení.

Místní mají i další výhody. Jakmile dosáhne Ománec 23 let, může požádat o kus země. „Dostane ji zdarma, ať se jedná o muže či ženu. Jen v hlavním městě Maskatu se čeká déle, to je přelidněné,“ vypráví náš doprovod. Zdaleka ne ve všem jsou si tu pohlaví rovna – muži mohou mít až čtyři manželky, musí ovšem být schopni je zajistit všechny stejnou měrou.

Kdo vládne angličtinou, která je v místní výuce povinná, nebude mít problém se v zemi domluvit. V angličtině probíhají nejen naše rozhovory s Yakubem, ale i prohlídka maskatské opery s tamním průvodcem.

„Jedná se o první operní dům na Arabském poloostrově. Zvenku svou architekturou připomíná historické hrady a pevnosti, které se v Ománu nacházejí,“ říká průvodce operou. O výstavbě rozhodl sultán Kábús bin Saíd, milovník opery, jenž zemi vládl v letech 1970 až 2020. Budova Královské opery vyrostla v úctyhodném tempu, stavět se začalo v roce 2007 a o čtyři roky později bylo hotovo.

Uvnitř si prohlížíme vystavené hudební nástroje, například mahagonovou kytaru z roku 1820. „Jedná se o vzácné evropské dary sultánovi,“ vysvětluje náš doprovod. Následně vstupujeme do hlavního sálu, který je plný nejmodernějších technologií.

„Stačí stisknout tlačítko a z operního sálu se 1100 místy k sezení je najednou koncertní sál pro 850 lidí,“ dozvídáme se. Automaticky se mohou zasunout první dvě řady sedadel nebo se vytvoří snížený prostor pro orchestr.

Každý divák má také na sedadle před sebou dotykový displej, tady během představení najde překlady zpívaných textů nebo informace o obsazení – tento systém nazvaný Mode23 instalovala italská firma Radio Marconi poprvé na světě právě sem. Varhany pro změnu přicestovaly z německého Bonnu. Svoji stopu zde zanechalo také Španělsko, slavnostní zahájení měl pod dirigentskou taktovkou slavný pěvec Plácido Domingo.

Naší další zastávkou v Maskatu je mešita sultána Kábuse dokončená v roce 2001. Jak název napovídá, za vznikem stavby opět stojí zmiňovaný panovník Kábus, předchůdce současného sultána Hajthama bin Tárika. Na první pohled je zřejmé, že tady se penězi nešetřilo. Stavba zabírá plochu 40 tisíc metrů čtverečních. Pískovec byl dovezen z Indie, použilo se jej mimochodem celých 300 tisíc tun, z Itálie byl zase přivážen mramor. Zatímco mužská část výpravy nemusí vstup do mešity příliš řešit, stačí dlouhé kalhoty, vstup bez bot a zakrytí případných tetování, ženy to mají těžší – musejí zakrýt odhalená ramena, nohy i vlasy. Poté už můžeme všichni vejít dovnitř. Průvodce Yakub nám svoji víru nevnucuje a mluví hlavně o architektuře stavby, kterou oceňujeme i my.

Na první pohled nás zaujal obří křišťálový lustr od italské firmy Faustig – měří čtrnáct metrů a váží 8,5 tuny. „Jednalo se o největší lustr na světě. V roce 2007 nás ovšem předčil ten ve Velké mešitě šejka Zayeda ve Spojených arabských emirátech v Abú Zabí,“ vysvětluje průvodce.

Když se podíváme dolů, můžeme si prohlédnout dalšího „rekordmana“, tentokrát se jedná o koberec. „V Íránu ho tkalo šest set žen, dokončoval se přímo zde v mešitě a celkem vznikal čtyři roky,“ zjišťujeme. Má těžko představitelných 1,7 miliardy uzlů a použilo se na něj 28 přírodních barviv.

Aby čísel nebylo málo, uvádí průvodce ještě rozměry koberce – 70 na 60 metrů. Opět se jednalo o největší koberec na světě a zřejmě tušíte, jaké místo ho o tento rekord připravilo. „Znovu nás překonali v Abú Zabí,“ mračí se naoko náš doprovod.

Upozorňuje nás také na černé otvory ve sloupech. „Když se uvnitř modlí věřící, vejde se jich sem až 6500, výrazně vzroste teplota vzduchu. Proto je ve sloupech umístěná klimatizace,“ přibližuje Yakub.

Moderní stavby už jsme si vychutnali, nechybělo ani nakupování v obřím maskatském obchodním domě Mall of Oman. Nyní nás čekají tradičnější zážitky, za kterými míříme do vnitrozemského města Nazvá, přibližně hodinu a půl cesty autem z Maskatu. Musíme si přivstat, chceme totiž stihnout dopolední trh s dobytkem. Když přijíždíme, je parkoviště u trhu zcela zaplněné, kousek cesty proto musíme dojít pěšky.

Trh je obsypaný jak turisty, tak místními zájemci o nákup dobytka. Prodejci vedoucí skot zde chodí v kruhu, okolo stojící lidé si mohou zvíře prohlédnout a případně zahlásit svoji nabídku. Zatímco místní prodávají a nakupují, turisté neváhají vylézt na okolní stříšky, aby měli co nejlepší výhled.

Plno je také na přilehlých trzích s datlemi, tady už převažují turisté. I sem na tradiční trh dorazily moderní technologie, zaplatit se dá vedle hotovosti včetně eur či dolarů také platební kartou.

Když nedaleko pláže míjíme v autě velbloudy, musíme zastavit a pořídit si památeční snímek. „V různých částech Ománu žijí odlišné druhy velbloudů. Někteří unesou těžký náklad, jiní se hodí na závodění,“ říká Yakub. Závody velbloudů jsou tu oblíbeným sportem. „Většinou závodí samice, kvalitní závodní velbloud může vyjít i na milion dolarů,“ doplňuje průvodce.

Aby bylo zvíře co nejrychlejší a neneslo zbytečnou zátěž, závodily na velbloudech děti. Kvůli bezpečnosti je však nakonec nahradili roboti, kteří se ovládají na dálku – člověk stiskne tlačítko na ovladači a robot švihnutím bičíku pobídne velblouda k vyššímu výkonu.

„Vedle velbloudích závodů je v Ománu oblíbený fotbal a také pěší turistika,“ pokračuje Yakub. Dlouhé túry si v těchto teplotních podmínkách nedovedeme představit, větší smysl nám začínají dávat, když se vypravíme do pohoří Džebel Achdar (Zelená hora), vzdušnou čarou třicet kilometrů severně od Nazvá.

Automobilem tu vyjedeme do výšky 2000 metrů nad mořem, a když vystoupíme ven, teplota je rázem o deset stupňů nižší než na začátku našeho stoupání. Tady už si dokážeme představit delší procházku. Protože jsme si navykli na opravdu teplé počasí, najednou nám ve dvaceti stupních Celsia začíná být zima. Pocit, na který po příletu zpět do Prahy můžeme jen s úsměvem vzpomínat.