Odjela jako dobrovolnice na druhou stranu planety. Návrat zpět do Česka pro ni byl šok

Impulzem k dobrovolnictví bylo pro nyní 36letou Hejlovou několik faktorů. Tím zřejmě nejsilnějším byla touha poznávat svět. „Na klasické cestování jsem ale neměla dostatek financí a tohle byl způsob, jak jsem si svůj sen mohla splnit,“ uvedla Češka pro Novinky.

Zanechat za sebou ve 30 letech prakticky veškerý dosavadní život ovšem nebylo nic snadného. „Měla jsem obavy, protože jsem musela dát výpověď ve Státní opeře v Banské Bystrici, kde jsem působila teprve rok. Museli jsme také prodat náš krásný mezonetový byt, protože bychom na cestách nezvládali platit hypotéku,“ vysvětlila Hejlová. Strach podle ní plynul i z mnoha dalších faktorů. „Bála jsem se o svoji bezpečnost, pohodlí, jestli se domluvím, jestli nám vyjdou peníze…“

Touha po poznání ale nakonec převládla, a tak Hejlová s manželem udělali krok do neznáma a začali celou cestu detailně promýšlet. „Říkala jsem si, že když neodjedu teď, tak už nikdy.“

Jejich putování je nakonec zavedlo k protinožcům do Austrálie a také do Vietnamu. Obě destinace si v rámci dobrovolnictví předem vybrali přes zprostředkovatelskou organizaci.

„Procestovat Austrálii jako turista je velmi nákladná záležitost. Dobrovolnictví byla jediná možnost, jak zde zůstat několik měsíců. Navíc mě lákala představa, že budu farmařit a poznám, jak žijí rodiny na druhé straně světa,“ vzpomíná Hejlová. Vietnam ji zase přitahoval díky kladné reputaci. „Neznám cestovatele, který by z něj nebyl nadšený,“ konstatuje.

Manželé své dobrodružství započali na Dálném východě v Japonsku a na Tchaj-wanu, kde výhradně cestovali. Po přesunu do rušného, chaotického a špinavého Vietnamu tak prožili značný kulturní šok. Hejlová vzpomíná, že se chtěla rovnou otočit a jet domů. Opět se ale ozval onen známý hlas volající po zážitcích, a tak se Češka rozhodla dát zemi šanci. Vzápětí pochopila, že je ráno moudřejší večera.

„Najednou jsem viděla barevný Vietnam plný chutí a usměvavých lidí. Líbila se mi i jiná práce. Studovala jsem klasický zpěv a učitelství a v tomto oboru jsem byla zaměstnaná. Manuální práce v kuchyni pro mě byla nová. Přestože si člověk občas připadá hloupě, protože něčemu nerozumí a něco mu nejde, nikdo od něj jakožto od dobrovolníka nečeká profesionální výkon,“ tvrdí Hejlová a dodává, že výstup z komfortní zóny může člověku otevřít dveře k sobě samému, protože zjistí, co dalšího jej baví.

Češka i její manžel ve Vietnamu pracovali v hostelech, kde tedy za stravu a ubytování pomáhali v kuchyni. Díky tomu se naučili připravovat množství vietnamských jídel. Vítr je zavál také do většího resortu, kde Hejlová komunikovala i s hosty a pomáhala mladému majiteli pochopit západní mentalitu.

Vyjma práce zbyl i čas na ryzí cestování. Ve Vietnamu mu byla zasvěcena jeho nejsevernější část. „Životní tempo je tam oproti našemu pomalé. Nic není problém, ale na vše je čas. Zvykla jsem si na ten klid velmi rychle a myslím, že mi pomáhá i teď, kdy jsem už dlouho zpět,“ líčí Češka, která si z Vietnamu přivezla jako suvenýr filozofii, že se věci nemají tolik řešit a člověk se má více radovat.

„A je pravda, že jsem si oblíbila také vaření na zemi. Klábosily jsme se ženami, které anglicky moc neuměly, takže to byla spíš komunikace rukama nohama. Ale když se lidé chtějí domluvit, tak se domluví. A otevřené srdce vám vždy pomůže pochopit se navzájem.“

Po třech měsících ve Vietnamu zamířili manželé do Austrálie, kde strávili rovněž čtvrt roku, aby se poté do Vietnamu opětovně vrátili. Mezitím si ale stihli udělat také výlet k ikonické hoře Uluru nebo na Nový Zéland. „V Austrálii se mi líbilo a také naše hostitelské rodiny byly skvělé. Přesto jsem se těšila zpátky do Vietnamu. Zamilovali jsme si ho a vrátili se zpět do našeho resortu,“ vysvětluje Hejlová motivaci.

„Když je člověk dobrovolník, žije životem své hostitelské rodiny, což vám umožní poznat do hloubky místní kulturu a poměry. To se mi na dobrovolnictví líbí asi nejvíc.“

Po mnoha památných zážitcích se manželé po roce vrátili z cest domů. To bylo podle Hejlové poměrně náročné a dalo by se říct, že i tentokrát šlo o kulturní šok. „Vraceli jsme se z Vietnamu, který je veselý, barevný a hlučný. Přijeli jsme z letiště do Brna a lidé kolem byli zasmušilí, každý si hleděl jen sám sebe a koukal do mobilu. Nikdo se nesmál. Přišlo mi to studené a chtěla jsem se hned vrátit zpět,“ usmívá se Češka s tím, že si na nádraží stoupla ke skupince vietnamských mladíků, kteří jí tenkrát přišli jako jediní „normální“.

Návrat do středoevropské reality měl nicméně i další specifika. Byla jím třeba adaptace na původní životní tempo, tedy to značně rychlejší. „Najednou bylo potřeba opět dodržovat termíny, časy. Museli jsme si zvyknout, že se tu lidé tolik nesmějí. I návrat mezi rodinu a přátele byl složitější a museli jsme znovu najít společnou řeč – oni tehdy řešili věci, které mi připadaly úplně banální. Já jsem pro ně zase byla jiná Jana než ta, kterou znali před odjezdem.“

Jak Hejlová zdůrazňuje, dobrovolnictví ji v mnohém změnilo. A to velmi radikálně. „Odjížděla jsem s krizí třicátnice, bez sebevědomí, plná strachů a obav. Vrátila jsem se jako sebejistá žena, která ví, že v životě zvládne, co bude chtít,“ tvrdí Češka.

Dodává, že i díky dobrovolnictví poznala stránky své osobnosti, o kterých do té doby neměla ani ponětí. Zjistila, co ji baví a co už nikdy nechce dělat. Naučila se podle svých slov reagovat na změny. „Cestování vám jich servíruje několik denně a člověk se musí naučit s nimi pracovat.“

I z toho důvodu by Hejlová dobrovolnictví doporučila dalším lidem, a to nejen studentům, ale i těm starším. Pro zájemce sepsala praktického knižního rádce Dobrovolníkem na cestách, který vyšel pod hlavičkou nakladatelství TravelBible letos na jaře. V průvodci shrnuje nejen své vlastní poznatky, ale i zážitky dalších cestovatelů.

„Přála bych si, aby co nejvíce mladých lidí mělo nějakou zkušenost s dobrovolnictvím v zahraničí. Často totiž chodíme studovat vysoké školy, tam se hledáme, zjišťujeme, že nás daný obor nebaví, školu měníme nebo vystudujeme něco, čemu se pak vůbec nevěnujeme. Dát si třeba po maturitě roční pauzu jako dobrovolník a odjet poznat sebe i svět, může proto být opravdu přínosné,“ míní Hejlová.

Zároveň potvrzuje, že dobrovolnictví rozhodně není jen pro mladé. Během cest sama potkala mnoho lidí starších padesáti let. „Odrostly jim děti a oni se rozhodli poznávat svět a také jej obohacovat o své zkušenosti. A třeba moje australská hostitelka Carol dávala přednost starším lidem,“ vysvětluje Hejlová, že je o zkušenější a zralejší zájemce občas větší poptávka.

Sama Hejlová znovu uvádí, že dobrovolnictví může navíc člověku ukázat nějakou stránku osobnosti, o níž neměl předtím ani ponětí. „Já třeba získala odvahu začít po návratu podnikat. Otevřela jsem masérské studio a věnuji se lektorování prezentačních dovedností. Také jsem zjistila, že na spoustu svých talentů nepotřebuji mít vysokou školu, abych je mohla vykonávat,“ konstatuje.

Člověk podle Češky získá díky cestování i práci v zahraničí také tolik potřebný nadhled a rozhled. Zjistí, že nemusí jít takříkajíc se stádem a může si vybrat svou vlastní cestu. „Já jsem se třeba ve Vietnamu naučila, že je v pořádku být šťastný a veselý a přát sobě i ostatním úspěch. Je to přirozené a normální,“ uzavírá Hejlová.