Od první stopy světoběžníka Járy Cimrmana otisknuté na Tanvaldsku vzhůru ke hradu Návarov

Což jsem učinil a vystoupil někde v místech, kde v neidentifikovatelném roce na počátku minulého století vystoupil z parního vlaku génius nesmrtelnosti, vynálezce a světoběžník Jára Cimrman, aby odtud putoval do Liptákova.

Na jeho první stopu jsem narazil na mostě přes divoce tekoucí říčku Kamenici. Je zde obsáhlé textové vysvětlení, kterak skrze lejno vstoupil Cimrman do zdejší historie. Názorná ukázka tohoto jevu je v podobě tabule umístěna na polorozpadlém pilíři předchozího mostu stojícího v řece pár metrů od mostu nynějšího.

Text na tabuli, kde je i dobová fotografie z příjezdu Cimrmana do Návarova, je velmi rozsáhlý, takže si dovoluji předložit zkrácenou verzi:

Vypravěč sděluje, kterak se s místními nadšenci vydali hledat zmínku o známém světoběžníkovi, o němž kolují legendy. Původní 21členná pátrací skupina se scvrkla po uvědomění si, že se přiblížil čas oběda a oni jsou hladoví, na vypravěče a jeho psa Bena.

Ben to byl, kdož vyčenichal a vyhrabal v pastoušce místního pasáka krav Hofhanzla zkamenělý otisk boty v kravském lejně. Nález by byl opomenut, kdyby u kravince nebyl cár papíru s popisem setkání Hofhanzla s neznámým mužem na návarovském mostě.

Na mostě ležel kravinec, který šel Hofhanzl uklidit a neznámý do něj vstoupil, když pozoroval úchvatnou scenerii Kamenice. Do čeho šlápl, si nevšiml. S pasákem se zdvořile pozdravil a po chvíli odkráčel směrem ke Zlaté Olešnici.

Pasák měl asi boží vnuknutí a lejno vzal s sebou domů.

Zde je na tabuli odkaz na neobyčejný intelekt místních, kdy si Hofhanzl z lejnošlapa odvodil, že se jedná o nějakého velikána, jehož stopa je toho důkazem.

Cimrman pak v kraji působil delší čas, rozdával rady, zapojoval se do života, a nakonec jeho stopa končí v horské osadě Jizerka, odkud již zmizel beze stopy.

Tanvaldsko/Liptákov je Cimrmana plné, stojí za to vydat se v jeho šlépějích.

Okolí mostu je také pozoruhodné, najdete tu „zbližovací lavičku“, tak to stojí na navigačním ukazateli. Odtud je výhled na hospodu/penzion Rusalka.

Asi 50 metrů po proudu je pramen blahoslaveného Karla I. Je tu i infotabule o posledním císaři, nad pramenem malý obrázek s portrétem. Vede tudy modrá značka označující Palackého stezku, ta se vine z Jizerských hor do Českého ráje, v tomto úseku divokým, nedávno nákladně opraveným úsekem údolí divoké Kamenice. Stezku zpřístupnili v roce 1912 členové Klubu českých turistů. Opravená část s kovovými plošinami a žebříky je v úseku Rusalka–Černý potok. Palackého stezka se u Spálova stýká s Riegrovou, což byl historikův zeť.

Vydal jsem se po modré pod ruinu hrádku Návarov, po levici mi hučela, pěnila, po balvanech skákala čistá voda Kamenice, byl to nádherný pohled, nikde nikdo, jen nádherná příroda. Sice to místy klouzalo, čvachtalo, přelézal jsem padlé kmeny, ale stálo to za to.

Cesta vede pod hrad, cíl cesty, k soutoku s potokem Zlatník. Zde stojí dřevěný rozcestník s velmi důležitými údaji.

Jednak vytyčuje směr Liptákov, jednak je tu tabule s údaji vzdálenosti k hospodám v okolí. Nikam není daleko, pokud mají všude otevřeno, je to informace k nezaplacení.

Škoda že už neexistuje nejbližší, v Návarově proslulá hospoda u Koldovských. V letech 1901-1916 tu bydlel básník a spisovatel Viktor Dyk (1877-1931). Návarov ho inspiroval k napsání románu Konec Hackenschmiedův, do divokého kamenického okolí umístil děj Milé sedmi loupežníků, baladického příběhu o lásce, nenávisti, žárlivosti a vášni.

Do hospody chodil písmák Věnceslav Metelka, spisovatelka Helena Malířová, herečka Růžena Nasková. V nedaleké obci Stanový má rodný dům Antal Stašek.

K hradu je to od řeky stezkou asi 10 minut. Přede mnou je část mohutné obranné zdi, pak už zbývá jen pár desítek metrů a stojím před kovovou mříží romantické zříceniny hradu, ten je podle informační tabule otevřen jen v běžné sezoně, jinak máte smůlu. Chápu, že dalo práci ruinu zabezpečit, aby se dál nerozpadala, práce probíhaly v minulých letech. Uzávěra je avizovaná i na webových stránkách, ale i tak se výlet vydařil. (Jak vypadá uvnitř, uvidíte na navarov-hrad.cz.)

Kromě štítové zdi zbyly trosky dvou paláců s valeně klenutým sklepem a zbytky opevnění v předhradí se dvěma baštami.

Tabule před vchodem spolu se základními informacemi ukazuje i pravděpodobnou podobu Návarova. Po levé straně mohutné zdi je ještě uzamčená malá branka, kterou se dá nakouknout na kus zdi nad Kamenicí.

Hrad zřejmě založili Valdštejnové někdy v první polovině 14. století. Je o něm zmínka v roce 1365, další zpráva hovoří o roku 1397, kdy ho získal Čúch (Čouch) ze Zásady, oblíbenec krále Václava IV. Ten, jak je známo, držel s nižší šlechtou.

Čúchův syn Petr ale musel kvůli dluhům majetek opustit, nato připadl královské komoře. Roku 1452 ho koupil Mikuláš Zajíc z Házmburku, jenže jeho syn Jan se přidal k protipoděbradskému odboji zelenohorské jednoty a za to proti němu vytáhlo královo vojsko. Bylo to v dobách, kdy musel král Jiřík čelit vzdorné šlechtě. Návarov královští dobyli roku 1469.

Poté se tu vystřídala řada majitelů, až přišli Smiřičtí, ti tu zůstali přes sto let. O panství se dobře starali, takže vynášelo, na hradě sice vrchnost nesídlila, ale úředníci dobře spravovali kraj, který se rozprostíral až k pramenům Jizery. Dalšími majiteli byli Valdštejnové, po Bílé hoře získali obrovské množství zkonfiskovaného majetku, Návarov postoupili v roce 1627 Lamottům z Frintropu.

Za třicetileté války hrad obsadili Švédové, proti bandě nájezdníků se se svými 27 muži nedokázal i přes tuhý odpor ubránit. Ke hradu vede směrem od zámku poměrně pohodlná cesta, takže útočníci měli docela snadný přístup. Tahle sebranka rozvrátila velkou část Evropy, na jejich vítězství spoléhali čeští a moravští protestanští exulanti, kteří prchli před katolickými vojsky do pro ně příznivějších teritorií.

Švédy se z malého hradu podařilo vyhnat, ale nakonec roku 1645 Návarov z rozkazu císaře Ferdinanda II. zbořili, aby se tu neusadily lupičské bandy. Z rozebraného zdiva byl postaven Lamotty nedaleký barokní zámek, který je nyní v soukromých rukách (viz navarov-zamek.cz).

Zajímavá je pověst o jménu hradu. Dcera pána na Frýdlantu se zamilovala do chudého mladíka a před hněvem jejího otce spolu prchli do lesů.

Otec je dlouho hledal, marně, až jednoho dne zabloudil do údolí Kamenice. Tady narazil na hrádek, kde poprosil o něco k jídlu a pití. Samozřejmě poznal svou dceru, ona tátu ne. A protože žili v chudobě, přestože taková stavba něco stála, podala mu hrachovou kaši, kterou měla pro synka. Frýdlantský pán se rozněžnil nad vnoučkem, nechal se poznat a usmířil se s mladými. Kvůli navařené kaši dostal hrádek jméno Návarov. Tyhle návštěvy nepoznaných otců se objevují na dalších objektech, třeba na Choustníku.

Obec Návarov je dnes součástí Zlaté Olešnice.

Kolem zámku vede silnice ze směru od Držkova, nad objektem se větví, pravá cesta vede do Bozkova s nádhernými jeskyněmi, já měl štěstí na stop, který mě svezl do Vysokého nad Jizerou, nádhernou krajinou s množstvím starých chalup. Odtud busem přes Kořenov do Tanvaldu s množstvím panoramat na cestě. Cesta vede i přes Příchovice, kde je množství památek na Cimrmanův pobyt v liptákovském kraji včetně muzea Cimrmanovy rozhledny.