Od boudy k boudě ve stopách krkonošských horalů

Začátek cesty není úplně ideální. I když už se duben překlenul do druhé poloviny, zima je v našich nejvyšších horách stále ještě znát. Namířili jsme si to z Pece po žluté, která začíná naproti hospodě Na Peci.

Strmý kopec se zapadlou pěšinou nám dává pořádně zabrat. V brožuře, kterou jsme si vzali v jednom místním infocentru, je přitom u této trasy ikona kočárku. Nejspíš značí, že je cesta schůdná s kočárkem, my o tom ale vážně pochybujeme. I v perném létě si totiž lze jen těžko představit, že do takového kopce někdo táhne kočárek.

Než projdeme lesem na Úpskou samotu, kde se napojíme na silnici upravenou rolbami, zdoláme na kilometrovém úseku okolo 200 výškových metrů. Kousek odtud už nás vyhlížejí první boudy, a to Javorské. V sezóně je tady jistě rušno, o čemž svědčí tři vleky a infrastruktura pohostinství i ubytování. Nyní je tu pusto a prázdno, akorát děti místních si hrají na svahu.

Rozhlížíme se dál a zjišťujeme, že kopec nekončí. Sotva zmizíme v lese, už vycházíme na louku, kde na nás shlížejí Vebrovy boudy. Je asi na místě si říci, kde se tyto boudy vůbec vzaly a proč jsou jimi poseté celé Krkonoše.

První boudy nebo roubenky začali horalové stavět už v 17. století, a to po úpadku těžby dřeva. Po třicetileté válce se staly hlavním zdrojem obživy pastva dobytka, práce v lese, sušení trávy apod.

Tím, že se zmenšila rozloha lesa, bylo možné na mýtinách pást dobytek. K tomu byly zapotřebí přístřešky a boudy. Nejprve pro sezónní ubytování a následně i celoroční. Majitelé panství to podporovali, jelikož z toho měli zisk. Pravděpodobně nejstarší bouda je Luční, postavená kolem roku 1623. Statistiky také praví, že na přelomu 18. a 19. století bylo v Krkonoších na české i polské straně okolo 2600 boud.

Míříme k jedné významné oblasti, co se právě tehdejšího hospodářství týká. Kolem Slatinné stráně po zelené ke Kolínské boudě. Tady se napojíme na lyžařskou magistrálu, která je sice ještě sjízdná, ale už s opatrností. Magistrála nás dovede k Pražské boudě a oblasti zvané Lučiny.

Je to jedno z nejvýznamnějších míst této části hor. Dřevaři z Alp tam v 17. století vybudovali luční enklávu. Místo si nevybrali náhodou, poněvadž je jedno z mála rovných v těchto kopcích. Chovali dobytek a kozy.

Jak uvádí informační tabule, od 19. století sem začali jezdit první turisté a horalé se jim začali přizpůsobovat. Chalupy přestavěli na občerstvení a ubytování – tak tomu bylo u většiny dnešní bud. Na místě Pražské boudy stávala Bodenviska, tehdy vyhlášená hospoda. Občerstvit se v ní znamenalo pro turisty téměř nutnost. I při naší návštěvě měla jako jediná v okolí otevřeno.

Lučiny jsou ovšem známé ještě pro svůj dechberoucí výhled. Panorama Krkonoš je tam jako na dlani. Majestátní Sněžka vedle Studniční a Luční hory pokrytá bílou peřinou nenechá žádný fotoaparát v klidu.

Po pořízení památečních snímků zvažujeme tři varianty, kudy jít dál. Ze tří barev volíme zelenou a vedle lyžařské magistrály pochodujeme směrem na Lesní boudu. Cestou procházíme kolem další várky vleků a sjezdovek, odkud je pohled nejen na Sněžku, ale i Pec pod Sněžkou.

Jelikož jsme v 1100 metrech nad mořem, můžeme se kochat všudypřítomnou bílou peřinou. Zatímco v Peci už sníh téměř nebyl, tady se při malém odchýlení od cesty noha propadá víc než půl metru do sněhu. Bublání mnoha malých i větších potoků ale dává znát, že sníh pomalu mizí.

Lesní bouda, ke které jsme mezitím došli, nabízí turistům něco navíc. Majitelé totiž navázali na rod Rennerů, kterým bouda v minulosti patřila, a obnovili chov ovcí, koz a dobytka. V sezóně si tak můžete pořídit pravé sýry a jiné mléčné výrobky z tamního chovu.

Komu zbývá dost sil, může se vypravit dál po červené na Liščí louku. Odtud se vám otevře rozhled na Lučiny, které jsou na protějším svahu. Vede odtud také odbočka na rozhlednu Hnědý vrch. Pokud sem půjdete v létě, bude mít otevřeno.

Nezapomenutelná je i návštěva Liščí hory asi o půl kilometrů výš. Opět se před vámi rozprostře panorama Krkonoš, na které se můžete dívat z odpočinkové louky s posezením. Červená pak dále vede na chatu Výrovku a Luční boudu.

My se ovšem vracíme zpět po žluté značce do centra Pece pod Sněžkou. Dnešní ještě zasněžený výlet bude jistě mnohem lépe schůdnější v létě, kdy lze trasu jakkoliv upravit – možností je opravdu mnoho. Našlapali jsme asi 15 kilometrů a kromě ostrého kopce na začátku je terén pro trochu aktivnější výletníky bez problémů zvládnutelný – i na kole.