Ochutnávka toho nejlepšího z Barcelony: Sagrada Familia, Barca, Rambla i akvárium

Na jednu z nich se dostanete pěšky po 400 schodech nebo výtahem za dvě eura. Je z ní úžasný pohled na město. Chrám se stal jednoznačně největším tahákem Barcelony. Ročně jej navštíví kolem 2,5 miliónu návštěvníků.

Stačí jediný pohled na průčelí, abychom pochopili proč. Rozhodně nejde o nic tuctového. Autor, geniální architekt Antonio Gaudí, začal chrám stavět roku 1882 a jeho pokračovatelé tak činí dodnes. Práce je na něm pořád „jako na kostele“. I tak to bude neuvěřitelně monumentální dílo.

Gaudí pojal katedrálu v duchu secese vycházející z přirozených přírodních tvarů. Nutno dodat, že na těch tvarech notně zapracovala i jeho zjitřená fantazie. K art nouveau, jak ho známe třeba z Obecního domu v Praze, má totiž pořádně daleko.

Svérázný byl třeba i způsob, jakým architekt vypočítal tvar oblouků. Využil zmenšený model klenby chrámu z dřívek a provázků. Na ty pověsil pytlíky s určitým množstvím písku. Ukázaly mu správné zakřivení. To, co by dnes dělal počítač se složitým programem, zvládl Gaudí s provázky a pískem.

Stavbou byl posedlý. Třeba sochy neviňátek povražděných králem Herodem nechal udělat na základě odlitků dětí, které se narodily mrtvé. Portrét Jidáše vznikl z odlitku obličeje hlídače stavby, těžkého alkoholika. A tak dál. Byl v chrámu denně, mnoho věcí dotvářel s dělníky přímo na místě. Uvědomoval si, že plán je pouze papír. Skutečnost a možnost ji vytvářet, to pro něj bylo pravé vzrušení. Na stavbě pracoval i bydlel. Od roku 1911 se prakticky nevěnoval světským projektům.

Obětoval chrámu vše, své peníze, čas a síly, ale také založení rodiny a nakonec i život. Porazila ho tramvaj, když šel unavený po ulici. Její řidič nepřivolal lékaře, protože ošumělého chlapíka považoval za bezdomovce.

V den pohřbu (v létě 1926) se s Gaudím přišly rozloučit tisíce lidí i přesto, že ho mnozí považovali za blázna. Dnes je pro většinu z nich géniem a jeho dílo národním klenotem. Vize obrovité a originální svatyně tak přežila svého tvůrce. A jako většina geniálních myšlenek žije dál svým vlastním životem.

Katedrála má být dokončena roku 2026, při stém výročí smrti svého stavitele. Mnozí se však domnívají, že to nebude dřív než v roce 2030. Gaudí má ve městě i řadu dalších staveb: Güellův park, dům Casa Batlló, Palác rodiny Güellů, Casa Mila atd. Za vznik mnoha z nich vděčí svému obdivovateli a mecenáši Eusebiovi Güellovi, průmyslníkovi a politikovi. Bez jeho podpory by většina z nich nevznikla.

Když se tu ztratím, hledejte mě na Ramble. To o nejslavnější ulici Barcelony tvrdil s lehkou nadsázkou neméně slavný Ernest Hemingway. Americký spisovatel a také milovník žen, kvalitního alkoholu i nočního života.

Barem v dolní části ulice se neslo hromové: „Góóól!“ Zařvaly desítky fanoušků, kteří tu seděli v nabitém baru u televize. Milovaná Barca (fotbalový klub FC Barcelona) dala branku největšímu rivalovi Realu Madrid v zápase vyhecovaném až do krajnosti. Po vítězství fanouškové často objíždějí Ramblu nebo po ní korzují a někdy tu slaví až do rána.

Tam, kde ulice ústí do přístavu, stála asi stovka lidí v kruhu a tleskala ve strhujícím rytmu. Uvnitř tančila dívka v rudých šatech vášnivé flamenco. Hrál a zpíval jí k tomu kytarista, do rytmu duněl dřevěný hranol (cajón). Bušil do něho temperamentní bubeník. Byla to podívaná plná vášně, smutku i krásné muziky a tance.

Flamenco můžete vidět v Barceloně obvykle ve vybraných barech. Tady na ulici je výjimkou. Tím spíš v podání tak zdatných muzikantů nebo tanečnice. Měli jsme kliku. Tohle byla pozvánka na nějaký festival.

Rambla je dlouhá asi kilometr, plná nejrůznějších atrakcí a pulzujícího života. Najdete tu značkové obchody, krámky s nejrůznějším zbožím, ale i stánky se suvenýry a laciným kýčem. Stejně tak zde potkáte portrétisty, muzikanty, lidi v kostýmech, živé sochy nebo kejklíře. Proto tak láká turisty, aby sem zašli a zažili její atmosféru.

Aby navštívili místní barvitou tržnici La Boquera se svéráznými figurkami prodejců. Nebo aby si skočili na kafe do některé z kaváren, případně na jídlo do jedné z mnoha restaurací. Zkuste si tu dát třeba grilovanou rybu s pikantní omáčkou romesco. A k tomu lehce perlivé bílé víno z Rioji, která se proslavila spíš svými červenými. Nebudete litovat.

V každém případě si pamatujte: přijet do města a nenavštívit Ramblu, to je stejné, jako kdybyste v Barceloně nikdy nebyli.

Na začátku Rambly stojí Placa de Catalunya. Něco jako naše Staroměstské náměstí nebo Václavák. Tady na velkoplošné obrazovce pouštějí fandům přenosy důležitých fotbalových utkání, ale také se tu konají oslavy, koncerty nebo demonstrace. Ty letošní, proti vládnímu řešení ekonomické krize, byly pořádně bouřlivé.

Přes den potkáte v parku maminky s kočárky a malými dětmi nebo kluky, kteří zde hrají fotbal, jako kdyby se nic nedělo. V podzemí náměstí je turistické informační centrum, vchod do metra a pokladny, kde nabízejí různé typy jízdenek MHD.

Na opačném konci Rambly narazíte za sochou Kryštofa Kolumba na dřevěnou ponorku z 19. století. Jejího vynálezce Narcise Monturiola skoro nikdo nezná. Jeho objevy však předběhly dobu. Odborníci ho považují za otce moderních ponorek.

Vymyslel jejich dvojitý plášť, lampu na vodík a kyslík, kterou se dalo svítit i pod hladinou. Hlavně ale vyvinul speciální zařízení, v němž chemickou reakcí vznikala pára, jež poháněla motor. Zplodinou byl kyslík, který vynálezce používal k regeneraci vzduchu na ponorce. Šlo o předchůdce paroplynového pohonu. Německo, svého času ponorková velmoc, jej začalo využívat až ve 40. letech 20. století.

Dřevěné dílo Narcise Monturioly se na trávníku před přístavem krásně leskne. Trochu připomíná romantické stroje Julesa Verna z nádherného filmu režiséra Karla Zemana Vynález zkázy.

Pluje ke mně žralok. Strnule hledím do jeho tlamy plné ostrých zubů a cítím, jak se mi dělá husí kůže. Mine mě jen o kousek. Pak připluje znovu a zastaví se tak, že mám jeho břicho nad sebou. Mohl bych ho na něm provokativně polechtat. Kdyby ovšem mezi námi nebyl plast speciálního tunelu. Ten tunel je dlouhý asi osmdesát metrů a vede skrz velkou nádrž.

Vedle žraloků se v ní majestátně vznášejí i rejnoci. Víc než oni se mi ale líbily ryby neuvěřitelných barev a tvarů. Našel jsem je v sekci věnované tropické fauně a flóře. Pluly mezi korály fascinujících tvarů, schovávaly se za nimi a podnikaly výpady.

Těch nádrží mají ve zdejším Akváriu ve Starém přístavu třicet pět. Je v nich šest miliónů litrů vody a žije zde 11 tisíc zvířat. Kdo chce mít extra památku, ten se tu může vyfotit uprostřed obrovských žraločích čelistí. Jak velkým tahákem se akvárium stalo, o tom svědčí víc než 1,6 miliónu návštěvníků, kteří sem každý rok zavítají.

Do Starého přístavu chodí lidé na procházky na nově zrekonstruovanou promenádu. Za vlády diktátora Franka (1939–1975) byl přístav obehnaný ostnatým drátem. Dnes je tu velké nákupní středisko, restaurace a centrum zábavy Maremagnum.

Málokterá stavba vyvolala v Barceloně tolik vášní, hádek a nesmiřitelných konfliktů jako nový hotel Vela, respektive Hotel W Barcelona, který stojí v jižní části přístavu. Přitom vypadá tak poklidně a elegantně. Tvarem připomíná plachtu obrovité lodi. Slunce, které klesá k mořské hladině, se v jeho skleněném plášti odráží v podvečer zlatavým odleskem a září do dálky.

Na spoustu lidí zpočátku hotel působil jako muleta na býka. Protestovali, že se kvůli němu privatizovaly veřejné pozemky, a chtěli jej odstranit.

Nelíbilo se jim, že měl mít 170 metrů. Tak jej jeho tvůrce musel snížit na 100 metrů. Poukazovali na to, že se nachází 20 metrů od moře, což podle nich není v souladu se zákonem o ochraně pobřeží atd.

Dnes hotel stojí, spory kolem něj už vychladly a turisté obdivují originální, výtvarně působící budovu. Pohled z vyhlídky v 25. patře jim navíc bere dech a je jedním z nejkrásnějších v celé Barceloně.

Vlevo od Starého přístavu leží Barceloneta s úzkými uličkami, bývalá čtvrť rybářů. Jestli máte rádi ryby stejně jako já, navštivte některou z mnoha zdejších rybích restaurací. Určitě si pochutnáte. Nebo můžete jen tak posedět na ulici, u kávy, případně u džbánku s vínem. Pokud byste chtěli okusit špičkové katalánské víno, znalci doporučují vinařství Torres nebo vína z vyhlášených oblastí Penedes či Priorat. Milovníci sektů by se měli zajímat o Cavu Freixenet nebo o Codorníu.

Za Barcelonetou začíná pláž s jemným pískem a čistou vodou. Málokteré velkoměsto se může pochlubit něčím takovým prakticky přímo ve svém centru. Lidé, které v horkém dni unavily návštěvy památek nebo atrakcí, sem mohou zajít, ochladit se a zaplavat si. Nepotřebují k tomu nic. Stačí, když si na cestu do centra vezmou do batůžku plavky, případně ručník. S přehledem se tu vykoupou i v září.

Sluníčko tady příjemně hřeje ještě dlouho na podzim. Turisty stejně jako Barceloňany. Čas se tu přesýpá pomalu a líně, jak se sluší a patří na pláž v tomto koutu Evropy.

Kromě těch zmíněných doporučují turističtí průvodci: Gotickou čtvrť, plnou křivolakých uliček, paláců, katedrál a muzeí i zbytků antických staveb z dob, kdy tu stálo správní středisko římské kolonie. Picassovo muzeum nabízí z díla slavného malíře Pabla Picassa zejména práce z jeho dětství, mládí a začátků (www.museupicasso.bcn.es).

Parc Güell projektovaný Gaudím s pavilóny, cestičkami, náměstíčky, obrovskými ještěrkami a keramickými lavičkami, ale také s pěkným pohledem na Barcelonu. Santu Marii del Mar, nejkrásnější gotickou katedrálu Katalánska.

Palác rodiny Güellů s impozantním průčelím, skvostným interiérem a vyřezávanými dřevěnými stropy nese jasné stopy rukopisu Antonia Gaudího. Ohromuje svérázným členěním prostoru, citlivým využíváním materiálů i svou hravostí. Nechce se věřit, že něco takového vznikalo už v roce 1886. Camp Nou, stadión FC Barcelona s kapacitou 120 000 diváků bývá nejlepší navštívit při zápase, ale je to možné i jindy. Najdete zde také fotbalové Museu del Barca.

O Akváriu se dozvíte víc na www.aquariumbcn.com, o Sagradě Familii na www.sagradafamilia.cat a o městě na www.barcelonaturisme.com. Tady se zajímejte o Barcelona Card. Díky této kartě získáte slevy v muzeích, restauracích a vybraných obchodech. Něco garantuje dokonce zdarma, třeba jízdu městskou dopravou.