Článek
Ačkoli je Šani Šingnapur pouze malé městečko, je důležitým duchovním centrem, kam za modlitbami k hindskému bohu Šanimu míří zástupy poutníku. V něj mají místní obyvatelé také velkou důvěru a považují ho za svého ochránce. I z toho důvodu nadále dodržují tradici domů bez dveří. Občas se u nich objeví toulavá kočka, občas nějaký ten poutník. Krádeží se ovšem nikdo dvakrát nebojí a místní během dne nechávají svá obydlí i s celým majetkem nehlídaná.
Kdyby se někdo pokusil o nějakou špatnost, neunikl by podle místních božímu hněvu. „Pokud je někdo neupřímný nebo se pokusí ve vesnici krást, neunikne trestu našeho pána Šani, a za své jednání ponese následky,“ uvedl pro server BBC Djanešwar Kudalkar, který vede ubytovnu pro poutníky. „Jelikož jsme takto chráněni, nemusíme se o náš majetek strachovat. Pamatuji si případy, kdy někteří lidé namontovali na dům dveře a přineslo jim to smůlu, v životě nebo v práci,“ dodal.
Sice žijí v chudobě, náruč poutníkům však obyvatelé otevírají široce.
Bůh Šani, který je považován za zosobnění planety Saturn, je uctíván množstvím lidí, kteří ho míří uctít do chrámu, jenž se ve vesnici nachází.
Podle legendy ze 17. století objevila skupina pastýřů v jednom potoce černý monolit. Snažili se ho vytáhnout, ale ve chvíli, kdy do něj dloubli, začala z něj téct krev. Jeden z pastevců měl poté v noci sen, v němž se mu zjevil bůh Šani a řekl, že monolit je jeho manifestací. Když pastýř navrhnul, že svému pánovi postaví chrám, odvětil mu bůh, že ale nepotřebuje střechu, protože střechou jsou pro něj celá nebesa. Na oplátku za stavbu chrámu nabídl vesničanům ochranu.
Pár krádeží bylo
V průběhu staletí se ze Šani Šingnapuru, pojmenovaného na počest patrona tamních obyvatel, stalo vyhledávané poutní místo. Každý den ho navštíví kolem 40 000 lidí, během novoluní ještě mnohem více. Mnoho z nich se na pouti zastaví u některé z rodin, která návštěvníky na jejich cestě vždy pohostí. „Můj manžel pro návštěvníky vždy vařil, ať už se zastavili v jakoukoli denní dobu,“ řekla Geetabai Sureš Mahaleová. Ve vesnici totiž platí, že host do domu, bůh do domu. A nedostatek peněz, který není v Indii ničím nezvyklým, tu vynahrazují otevřenou náručí.
Počátek tradice se podle legendy datuje do 17. století.
Vřelost místních obyvatel je nezvyklou věcí i pro příchozí. „V mojí vesnici by se mi nestalo, že by mě někdo jen tak pozval k sobě domů. Život už není tak jednoduchý, stejně tak lidské společnosti. Ale mentalita lidí v Šani Šingnapuru je v dnešním světě skutečnou raritou,“ myslí si Sunil Bhagwat.
V duchu „bezdveřní“ tradice se nesou i obchody nebo další nerezidenční budovy. V roce 2011 vznikla ve vesnici také pobočka indické komerční banky, která jako první svého druhu v zemi nepotřebuje klasické zámky ani klíče. Dveře ovšem má, ale nijak zvlášť dobře hlídané. Zaměstnanci proto uvedli, že se nebojí vloupání obyvatel, ale spíše cizích lidí, kteří se kolem banky občas až moc zvědavě motají.
Pocit soukromí na dveřích někdy částečně vynahrazují závěsy či ozdoby.
Kdysi nepotřebovali ve vesnici ani policejní stanici. Ta začala být zapotřebí až se sílícím přílivem poutníků, kdy nebyli v městečku žádní strážníci, kteří by davy usměrňovali. Až do roku 2010 dokonce Šani Šingnapur neregistroval ani žádné krádeže, ale v posledních osmi letech občas obyvatelům zmizel nějaký malý obnos peněz nebo cennosti. Přesto lidé i nadále odmítají uzamykat svůj majetek pod zámek, protože síla jejich víry v božího ochránce je silnější než cokoli, co jim konvenční civilizace může nabídnout.