Objel na kole Česko a ptal se lidí, co pro ně znamená svoboda. Některé odpovědi mu vyrazily dech

Myšlenka na ambiciózní projekt, který Matyáš pojmenoval Mapa svobody, se zrodila víceméně náhodou při běžné projížďce za Prahu. „Chtěl jsem vymyslet něco většího a zajímavějšího, přičemž jsem chvilku zvažoval třeba cestu z východu na západ nebo přes všechna krajská města. Trasu jsem si začal představovat na mapě, z čehož velice rychle vzniknul nápad samotnou trasou vytvořit nějaký obrazec nebo nápis,“ uvedl pro Novinky.

Slovo svoboda bylo tím úplně prvním, které českého cyklistu v této souvislosti napadlo. A zalíbilo se mu natolik, že už ani po ničem dalším nepátral. Na dlouhou dobu, zhruba po tři roky, to byla ale jen myšlenka upozaděná kdesi vzadu v hlavě. Touha po realizaci však postupně sílila a podle Matyáše už nebylo na co čekat.

„Sednul jsem si k počítači a zkusil na Mapy.cz nakreslit první hrubou trasu pro jednotlivá písmena. To byl asi ten nejdůležitější krok, kdy se rozjel vlak, který se pak už těžko zastavoval. Když jsem nápis viděl nakreslený na mapě, dýchla na mě síla samotné hodnoty svobody v kontextu českých dějin a rychle se přidal nápad rozšířit osobní cyklovýlet také o společenskou rovinu,“ vysvětlil Matyáš.

Z putování, které čítalo 36 etap, nakonec vzešlo 131 rozhovorů s náhodnými lidmi na téma svobody. Češi odpovídali mimo jiné na to, co pro ně svoboda znamená, zda se v dnešní době cítí svobodně a zda jsme na tom se svobodou lépe než před deseti lety.

Projekt takového rozsahu vyžadoval důkladnou přípravu, zejména z hlediska tras. Matyáš nicméně tvrdí, že je velkým fanouškem map a plánování si díky tomu užíval. „Do použitelné podoby jsem trasy dostal během zhruba tří víkendů. Chtěl jsem, aby vedly jak přes velká města, tak i odlehlé oblasti,“ zkonstatoval.

Výsledkem plánování byla daty napěchovaná tabulka s jednotlivými písmeny, každá musela mít rozumnou vzdálenost i převýšení, podmínkou bylo také solidní přespání. Matyáš totiž obvykle vyrážel ve čtvrtek ráno či v pátek z Prahy a urazil tři až čtyři etapy, aby se v neděli večer opět vrátil do hlavního města.

„Česko má výhodu v tom, že máme hodně hustou železniční síť a časté spojení, takže startovní i cílové body každého prodlouženého víkendu šlo šikovně naplánovat tak, aby se jednalo o vlaková nádraží.“

Důležitým aspektem byla pro Matyáše zejména náročnost etap. Nejdelší trasou, kterou v minulosti urazil, byla Praha – Hradec Králové. „Je to asi 120 kilometrů a samá rovina. Při tomto projektu jsem přitom za den ujel asi 90 kilometrů s průměrným stoupáním zhruba tisíc metrů, takže ty tři až čtyři dny za sebou byly pokaždé hodně znát,“ připustil cyklista. Dodal, že si však síly dobře rozložil, a i když jel záměrně celou dobu na obyčejném 14 let starém crossovém kole, převládala v něm radost.

„Mým záměrem bylo projekt realizovat lidově a amatérsky, aby to byla inspirace pro kohokoli i s malým rozpočtem. Občas se mi i stávalo, že mě do kopce předjížděl důchodce,“ směje se autor. Připouští, že si místy i docela zanadával. „Šlapete jako Večerníček na nejlehčí převod třeba už 20 minut do kopce, jste zpocení, zadýchaní, ulepení, přehřátí, nohy pálí, všude kolem jsou mušky… Někdy si pak na pár minut odpočinete při následném sjezdu dolů, ale i tak vás za ten den čekají třeba tři takové kopce,“ vysvětlil.

Dohromady najel Matyáš 3125 kilometrů, což je více než třeba pěší cesta z Prahy až na Gibraltar. Vzhledem k takové vzdálenosti se mu nevyhnuly ani technické potíže. „Zhruba ve třetině projektu se mi rozsypalo kolo. Nestalo se mi to naštěstí přímo na trase, ale na firemním dobročinném cyklo výjezdu, takže jsem s kolem dokráčel k nejbližšímu vlaku a v servisu mi museli vyměnit kompletně vše, co se týkalo převodů, šlapek a řetězu,“ připustil.

Jinak prý ani jednou nepíchnul a vše šlo hladce podle plánu. „I s těmi několika zdrženími mi harmonogram vyšel přesně do posledního slunečného teplého víkendu. Poštěstilo se.“

Při projektu šlo sice primárně o vytvoření nápisu „svoboda“ a o rozhovory s lidmi, nedílnou součástí ale bylo i poznávání krás země. Matyáš tvrdí, že rád chodí pěšky a některé oblasti Česka už dobře zná, jiné mu ale prozatím unikaly. Cestu proto bral i jako expedici do nových míst a etapy plánoval tak, aby měl v cíli trochu času si danou lokalitu projít.

„Zároveň se během cesty nádherně proměňovala příroda. Na začátku jaro ve vzduchu, rozkvetlé stromy, vlčí máky, pampelišky… Pak postupně zrající obilí nebo kukuřice a ke konci stromy obsypané švestkami nebo jablky, probíhající sklizně nebo blížící se vinobraní,“ přibližuje Matyáš až poetický průběh výpravy. „Těžko se to popisuje, ale je fascinující, když si toho člověk v průběhu roku všímá,“ doplnil.

Během svého putování oslovoval Matyáš náhodné kolemjdoucí, kterých se ptal na šest základní otázek týkajících se svobody. Vzorek obyvatelstva se mu sešel velmi pestrý a složený i z různých generací. „Věkové rozpětí bylo od dětí na základní škole až po velmi staré ročníky. Mezi dotazovanými se tak najde student, zemědělec, hoteliér, prodavačka, důchodce, náboženský misionář, fotbalistka, člověk bez práce, lékař, vinař, žena na mateřské a tak dále,“ vyjmenoval autor jen některé respondenty.

S oslovenými lidmi pak cyklista vedl někdy kratší a někdy delší rozhovory. Odpovídat odmítlo jen pět lidí, a to kvůli tématu svobody. „Všechny rozhovory jsem se snažil vést transparentně, otevřeně, s cílem dát prostor, vyslechnout názor, nehodnotit a nekorigovat.“

Matyáš tvrdí, že je introvert, a tak pro něj byl projekt i z tohoto hlediska určitou výzvou. Posbírané odpovědi ho mnohdy překvapily – některé velmi pozitivně, jiné negativně. Zároveň hodnotí kladně možnost popovídat si s lidmi i mimo svou sociální bublinu anebo s těmi staršími, kteří třeba s nikým pořádně nemluvili už několik dní. „Úplně se jim rozzářily oči, když se o ně někdo zajímal a bavil se s nimi jako člověk s člověkem,“ popsal.

Nejvíce lidí ve spojitosti se svobodou zmiňovalo cestování, volnost, svobodu slova anebo možnost dělat to, po čem člověk touží. Část lidí nicméně tvrdila i to, že se v dnešní době necítí svobodně. „V této souvislosti se objevovala témata jako přebujelá byrokracie anebo mazání příspěvků na sociálních sítích. Zaznělo i to, že je omezují vysoké životní náklady anebo zhoršené zdraví,“ tvrdí Matyáš.

Dodává, že se sem tam objevovaly i názory, že je svobody méně než před revolucí. „To mi i při velké snaze o porozumění přišlo zcela absurdní.“

Na druhou stranu se objevilo i nemalé množství kultivovaných respondentů, kteří si podle Matyáše svobody váží. „Jako takové pozitivní překvapení mě určitě jako první napadnou tři studenti gymnázia na Prachaticku, kteří od prvního momentu skvěle vystupovali, a bylo vidět, že o věcech přemýšlí. Ti mě pozitivně nabili na hodně dlouho,“ tvrdí.

V pozitivním slova smyslu vyrazila Matyášovi dech i odpověď jednoho respondenta na otázku, co by ve společnosti změnil, kdyby měl možnost. „Úplně bez váhání řekl, že by takovou schopnost nechtěl a že by se jí bál, protože to je moc velká zodpovědnost a jeho představa dobra nemusí být v souladu s ostatními.“ Jiní na stejnou otázku například odpovídali, že jim dělají vrásky závist nebo mezilidské vztahy.

Jednou z otázek, kterou Matyáš lidem pokládal, bylo, zda jsme na tom se svobodou lépe než před 10 lety. Z toho 41 procent odpovědělo, že jak v čem. „Silně zaznívala špatná politická kultura ve spojení s vlivem populistů a komunistů. Stejně tak napětí a nejistota ohledně aktuální situace ve světě nebo pro někoho obtížně pochopitelné nové technologie. Občas lidé zmiňovali, že mají daleko víc povinností, zodpovědnosti a jsou hodně ve spěchu,“ konstatuje Matyáš.

Na druhou stranu panuje ve společnosti i určitá míra optimismu. Skoro polovina oslovených respondentů se totiž domnívá, že na tom za deset let budeme lépe. Matyáš připouští, že cítil pozitivní naladění a naději, že se povede vyřešit světové konflikty a společnost nalezne správný směr.

Sociální experiment Matyášovi prozradil o Češích mnohé. Mimo jiné to, že řada lidí má prý problém s kritickým myšlením. „Jejich odpovědi korespondovaly spíš s populistickou masáží a hláškami od hospodského stolu. Samozřejmě existuje svoboda názoru, byť si to plno oslovených nemyslí, respektive jsou do toho manipulováni,“ míní a dodává, že mnoho lidí své osobní neúspěchy svádí také na externí faktory, třeba na vládu či Evropskou unii. „Na vlastní blahobyt má zdaleka největší vliv aktivita každého člověka. To je něco, co si třeba v obrovské míře uvědomují mladí lidé.“

Kromě toho se ale Matyáš dozvěděl i řadu věcí sám o sobě, například, že má cenu vykročit ze své komfortní zóny. „Zkrátka hledat způsoby, jak něco realizovat, a ne výmluvy, proč to odsunout na nějaký teoreticky optimální moment,“ konstatuje.

Kromě toho je klíčové si připomínat i poselství sametové revoluce. Sám autor bral projekt Mapa svobody jako svůj dárek Česku k 35 letům svobody. „Pro mě jde o jednu z naprosto klíčových hodnot, kterou nelze brát za samozřejmost a je potřeba ji kultivovat. Byť si plno lidí namlouvá, že tomu tak není, jsme dnes i díky sametové revoluci dostatečně svobodní a je to naše zodpovědnost a naše rozhodnutí, jestli se budeme aktivně věnovat své budoucnosti a něčemu, co je pro nás smysluplné,“ dodal Matyáš.

České republice by k dalším rokům svobody popřál mimo jiné to, abychom dospěli do stádia kultivované společnosti se vzájemným porozuměním, zdravým sebevědomím i jasnou vizí budoucí prosperity. „Když se k tomu budeme starat o svoje fyzické i duševní zdraví a vnímat své okolí s otevřenou hlavou, tak nepochybuji, že budeme v tom našem kousku Evropy silnější a spokojenější,“ uzavřel.