Nové Hrady a okolí: Krajem Buquoyů až k rakouské hranici

Tu tvořily tři řady plotů z dřevěných kůlů a ostnatých drátů, přičemž prostřední řada byla v letech 1952 až 1965 ještě doplněna dráty vysokého napětí. Na mnoha místech navíc ležely miny a oblast střežili pohraničníci se psy. Dnes se u bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck, kudy v minulosti vedla obchodní stezka do bavorského Pasova, nachází expozice věnovaná zejména rozdělení světa během studené války.

Z města k ní dojdete po značené turistické cestě a naučné stezce Novohradské příhraniční rybníky asi za hodinu. V případě cesty autem minete přímo u silnice hrobku šlechtického rodu Buquoyů, kteří více než tři sta let, od 17. století do konce druhé světové války, měnili Novohradsko k obrazu svému. Jejich aktivity se promítly nejen do podoby památek, ale i do charakteru některých přírodních lokalit.

Jeden z prvních krajinných parků u nás vybudovali na území mezi Novými Hrady a Horní Stropnicí, v jehož části se ještě v 17. století nacházela buquoyská lovecká obora. Romanticky upravená oblast Terčino údolí, kterou protéká říčka Stropnice, je chráněna jako národní přírodní památka i jako kulturní památka České republiky. Prochází tudy sedmikilometrová naučná stezka, která začíná asi kilometr od Nových Hradů.

Tuto lokalitu, kterou dvakrát navštívil císař František II., věnoval své ženě Marii Terezii Jan Nepomuk Buquoy v roce 1781. Hraběnka při jejích úpravách hledala inspiraci především v německém prostředí. Do krajiny nechala rozmístit řadu drobných staveb (čínský letohrádek, holubník, sluneční hodiny či chýše Filemona a Baucis), mostky, lavičky, na dvě stě květináčů, a dokonce i umělý vodopád.

Shluky vysazených stromů byly protkané stáčejícími se promenádními cestami a pěšinami, na nichž si návštěvníci užívali postupně dávkované průhledy spojující jednotlivé části parku a umocňující dojem z jeho uspořádání. Z některých míst spatřili i panorama Nových Hradů a Novohradských hor, čemuž v současnosti brání vzrostlé stromy. Stovky druhů semen a sazenic pro úpravu krajiny se dovážely z Prahy, Vídně i německých destinací.

Přestože se řada uměle vytvořených prvků, zejména drobné stavby, nedochovala, stezka vás provede mimo jiné několika alejemi — dubovými, jírovcovými a smíšenými, které se skládají převážně z javorů, jasanů a lip. Na některých místech si u letitých stromů můžete posedět na lavičce. K vidění je dosud i zmíněný třináctimetrový vodopád na říčce Stropnici, který byl vždycky jednou z největších atrakcí parku.

Napájí ho přes sedm set metrů dlouhý náhon, jehož posledních několik desítek metrů tvoří úsek vysekaný přímo ve skalní stěně. Při stavbě vodopádu se do koryta Stropnice navezly balvany, aby říčka připomínala horskou bystřinu. Místo se ve své době těšilo velké oblibě, o čemž svědčí spousta obrazů a pohlednic. Když už je řeč o vodě, kousek od areálu takzvaných Lázniček vzniklo v rámci Přeshraniční stezky zdraví několik chodníčků představujících Kneippovu rehabilitační metodu.

Ta se zaměřuje na vodoléčbu a přírodní terapii, takže si v Terčině údolí můžete vyzkoušet chůzi naboso po různých přírodních površích včetně upraveného „chodníčku“ v lesním potoce. Procházka ve vodě má posílit imunitu, podpořit žilní prokrvení, ulevit nohám od únavy, pomoct při vysokém krevním tlaku, povzbudit metabolismus, ale také přispět k vyřešení problémů s pocením nohou a podpořit klidný spánek. I když je voda studená, až kroutí kotníky, v horku je taková lázeň osvěžující.

V blízkosti kneippovacího místa dodnes stojí Václavovy lázně, označované jako Lázničky, které založila hraběnka Terezie v roce 1788. Věnovala je svému otci, podle něhož objekt také pojmenovala. Nešlo o lázně v pravém slova smyslu, ale spíš o zahradní pavilon a stavby, které sloužily jako hospodářské zázemí Modrého domu. Nacházel se tu však i salon s mramorovým krbem a rokokovým nábytkem a terasa nad řekou. Vlastní lázeň byla zařízena na způsob krápníkové jeskyně s vrchním osvětlením.

Na rozdíl od zachovalých Lázniček, kde v současnosti funguje penzion a restaurace, z půl kilometru vzdáleného Modrého domu zůstaly jen obvodové zdi. Zámeček v empírovém stylu vznikl na přelomu 60. a 70. let 18. století jako letní sídlo Terezie Buquoyové. Dnešní zřícenina byla kdysi elegantní stavbou s šindelovou střechou natřenou namodro, vedle níž stála velká voliéra a holubník pro hrdličky. Výrazně ho poškodila povodeň z roku 1915 a další o dvacet let později. Opravy už se nedočkal.

Za necelé tři kilometry dojdete k Cuknštejnu, jedné z nejzachovalejších středověkých tvrzí v jižních Čechách, jejíž nejstarší část vznikla v druhé polovině 15. století. V roce 1620 se dostala do rukou Buquoyů, kteří ji využívali už jen jako hospodářský dvůr. Před dvaceti lety začal objekt rekonstruovat soukromý majitel, který nechal zrestaurovat i nejvýznamnější objev – původní gotickou kapli s množstvím fresek. Prohlídky jsou možné po předchozí dohodě s majitelem.

Ke konci okruhu, na kterém se člověkem upravené plochy připomínající park střídají s „divokým“ lesem a loukami, narazíte na Švýcarskou chatu stojící nedaleko Gabrielina rybníka. Podobné stavby se v evropských parcích objevovaly od druhé poloviny 18. století. Šlechtici vnímali venkovský svět jako odraz ztraceného ideálu čistého života a švýcarská příroda oslnila i Jiřího Františka Buquoye, který nechal dům s typickými znaky — nízkou sedlovou střechou, krytými pavlačemi a venkovním schodištěm — postavit.

Svého času se odtud naskýtala jedinečná vyhlídka na Nové Hrady, které dnes brání vzrostlé stromy, takže abyste spatřili hrad postavený na skalnatém výběžku nad městem, musíte se k němu přiblížit. Objekt se čtrnáct metrů hlubokým příkopem původně chránil obchodní stezku z Čech do Rakouska. Za husitských válek byl vypálen, opraven za Petra Voka z Rožmberka.

Během stavovského povstání ho dobyl císařský generál Karel Bonaventura Buquoy, jehož rod hrad vlastnil až do roku 1945, kdy jeho členové byli označeni za kolaboranty s hitlerovským Německem a jejich majetek zkonfiskován. Absolvovat lze dva návštěvnické okruhy, z nichž první mapuje historii Buquoyů a druhý umožňuje nahlédnout do bytu panského úředníka, správce hradu.