Norské Lofoty jsou skvělé na skialpy i běžnou turistiku. Třeskutou zimu tu nemají

Souostroví Lofoty a Vesterály leží až 300 kilometrů za severním polárním kruhem. To je zhruba stejně jako severní Aljaška nebo Grónsko. Díky Golfskému proudu je tu ale mnohem tepleji. V lednu je tu v průměru o 25° tepleji než ve stejné zeměpisné šířce kdekoliv na světě, tedy kolem 2° Celsia. Možná i proto byly Lofoty jedním z nejsevernějších míst, kde se usadili Vikingové.

Lofoty nepatří mezi tradiční lyžařské destinace. Mají tu jen dvě lyžařská střediska s celkem třemi vleky a čtyřmi kilometry sjezdovek a ještě na přelomu tisíciletí tu lyžovali jen místní. Dneska sem za prudkými sjezdy prašanem až k hladině oceánu vyrážejí skialpinisté z celého světa. Teoreticky se tu dá lyžovat od prosince do června. Nejlepší je ale březen a duben, kdy panují ideální sněhové podmínky, a hlavně se začíná prodlužovat den.

Objednáváme letenky na nejbližší pevninské letiště Narvik/Evenes a začínáme se těšit. Jen do doby, kdy nám v rámci pocovidových zmatků zruší let. Poprvé, podruhé, potřetí… Už trošku zoufalí vzdáváme Narvik a zkoušíme letenky do švédské Kiruny. Do zřejmě nejošklivějšího města v celé Skandinávii. Právě tady se těží železná ruda pro vyhlášenou švédskou ocel. Kvůli poddolování se město začalo propadat. Postupně tak stěhují celé město a podobně jako v severočeském Mostě převážejí celé domy na autech.

Přistáváme. Z okénka letadla pozorujeme ledová jezera, nekončící zasněžené lesy a obří důl, jsme v Kiruně. Hned na letišti na nás čeká další překvapení. Místo velké dodávky nám v půjčovně dávají luxusní, úplně nový mercedes. Kombíka, bez rakve, bez zahrádky. Je nás pět, každý s párem lyží a velkou taškou. Po třiceti minutách tetrisu jsme schopni transportu do místního hostelu, ale je nám jasné, že 400 kilometrů dlouhou a osm hodin trvající cestu přes švédsko-norskou hranici na Lofoty nemůžeme zvládnout.

Objíždíme všechny místní půjčovny, hobby markety, automobilové dealery, ale bohužel v celém městě nemají jedinou zahrádku, která by šla připevnit na nejmodernější typ hagusů na našem mercedesu. Po čtyřech hodinách frustrace, marného shánění příčníků a volání do půjčovny, zda nemají větší auto, navrhuji surfařský punk. Kupujeme popruhy a lyžařské vaky vážeme skrz dveře přímo na střechu.

Konečně vyrážíme. Po cestě míjíme národní park Abisko a vyhlášené heliskiingové středisko Riksgränsen. To, že jsme na Lofotech, poznáme okamžitě. Silnice zaplouvá do tunelů pod hladinou moře, stoupá na impozantní mosty mezi ostrovy nebo se klikatí podél pobřeží a mezi útesy ostrých hor.

Pozdě večer přijíždíme do Henningsvaeru. Právě tady kotví 15 metrů dlouhá loď Nonoah, která bude celý týden naší základnou. Po dvoumetrovém žebříku snášíme bagáž na palubu, kde nás vítá kapitán Miloš Jahoda. Nonoah je speciálně upravená loď na expediční plavby v Antarktidě. Uvnitř je to jako ve větším obytném voze.

Centrem lodi je společný prostor s jídelním stolkem, minikuchyňkou a kapitánskou židlí. V podpalubí jsou tři kajuty. My jsme v té největší zadní, která jako jediná má manželskou postel. Na boku je minikajuta s palandou a třetí je na přídi. Nic pro klaustrofobiky, ale na týden s kamarády ideální.

S kapitánem probíráme předpověď počasí a naše představy. Silný vítr a vysoké lavinové nebezpečí výrazně překreslují naše plány. Je jasné, že co nestihneme za první dva dny, už nedoženeme.

Naše rybářská vesnička Henningsvaer leží na ostrově Austvågøya a právě tady začínáme naši první túru. Směřuje na vrchol hory Pilan a podle průvodce patří mezi deset nejlepších na Lofotech. Lyže nazouváme doslova na úrovni hladiny moře a postupně odkrajujeme výškové metry. Střídavě sněží, nebo se kolem nás honí mraky. Když se konečně rozjasní a vysvitne sluníčko, zíráme s pusou dokořán na blankytně modrý fjord, který se pod námi zařezává do pobřeží.

Za necelé dvě hodiny jsme na vrcholu Pilanu v 700 metrech nadmořské výšky. Jen pro srovnání, nejvyšší vrchol Tok v českém pohoří Brdy je o nějakých 160 metrů vyšší. Jenže na Pilanu se nepočítají výškové metry, ale výhledy. Z vrcholku jsou totiž vidět fjordy a pobřeží na obou stranách ostrova. Využíváme slunečné chvilky, sundáváme pásy a pouštíme se prašanem zpátky k mořské hladině. Večer pak nad vínem a lyofilizovaným chilli con carne rozebíráme naše dojmy a plánujeme další výpravu.

Další naše túra vede do jižní části Lofotů. Tentokráte nepůjdeme sami, ale vyrazíme s průvodcem Cyrilem do hor nad vesničkou Reine na ostrově Moskenesøya. Ta je opakovaně vyhlašována jako nejhezčí místo celého Norska. Původní rybářskou osadu tvoří desítky červených domků Rorbu na dřevěných pilířích přímo nad mořem.

Název Rorbu je složenina dvou slov: ROR-BU. ROR označuje odpočinek, BU označuje malý dům. Domky byly původně určeny pro dočasné ubytování rybářů. Pro rybářské domky je typická dřevěná konstrukce a červená barva (některé prameny uvádějí, že se jedná o směs zvířecí krve), zatímco domy, kde žijí rodiny trvale, mají barvu žlutou.

S Cyrilem se potkáváme na parkovišti těsně před Reine. Nikde žádný sníh, a tak stoupáme prudkým svahem s lyžemi na batohu. Cestu vystřídá skála a z procházky se stává horolezení v lyžácích. Být v Tyrolsku, postavili by tu via ferratu, ale jsme na Lofotech, a tak je tu jen mech, křoví a vodopády.

Konečně se vydrápeme po skále na náhorní plošinu. Za zády máme výhled na červené Reine a nekonečné modré moře, před námi sněhové království. Ne náhodou má norská vlajka tři barvy – červenou, modrou a bílou. Nalepujeme pásy, nazouváme lyže a pod Cyrilovým vedením stoupáme na 600 metrů vysoký bezejmenný vrchol. Už chápeme, proč sem jezdí lidé z celého světa. Podobnou kombinaci hor, sněhu a nekonečného moře najdete jen málokde. Jen tak se kocháme při sjezdu hlubokým sněhem.

Předpověď počasí se ale bohužel naplňuje. Další dny už nás déšť a zvýšené lavinové nebezpečí nepouští na lyže a obrovský vítr dokonce ani na moře. Z lyžařské dovolené na lodi se stává klasická poznávací dovolená pro turisty. Autem vyrážíme do vikingského muzea Lofotr Viking, kde si zkoušíme drátěnou košili, mykáme (rozčesáváme) vlnu a průvodkyně nám vysvětluje, že ne všichni Skandinávci byli Vikingové. Za ty považovali jen ty, kteří bohatství kradli a dobývali násilím.

Další náš výlet směřuje na vyhlášenou surfařskou pláž v městečku Unstad. Bohužel vlny jsou tak vysoké, že nám amatérům vůbec nepůjčí surfařské vybavení. Vracíme se tak zpátky do Henningsvaeru. Ten je kromě ikonického fotbalového hřiště na skalním útesu známý jako kulturní centrum.

V KaviarFactory vystavuje známý čínský umělec Aj Wej-wej (v Praze vystavoval např. v Národní galerii) a v sousední Travare Fabriken jdeme na koncert populární norské dívčí skupiny No. 4. Panoramatickou saunu s proskleným výhledem na moře jsme už bohužel navštívit nestihli.

Úplně samostatnou kapitolou na Lofotech jsou ryby. Pod hladinou moře se ukrývá bohatý ekosystém ryb. Teplý Golfský proud sem přináší množství teplomilných druhů ryb z jihu a naopak arktické ryby ze severu. Nejznámější je norská treska, která sem připlouvá z Barentsova moře. Rybáři tresky suší na dřevěných konstrukcích, které najdete doslova na každém rohu. Podle archeologických nálezů se sušenými rybami obchodovali už před 1000 lety Vikingové.

Dalším turistickým lákadlem je pozorování velryb a dalších kytovců z lodní paluby. To jsme sice kvůli velkým vlnám nezvládli, ale alespoň jsme při návratu z pěší túry na vrchol hory Festvågtind viděli v moři na vlastní oči skupinku tuleňů.