Neznámá zákoutí jezera, které uchvátilo i Goetheho

Nejspíš se na Lago di Garda Goethe díval z břehů městečka Torbole, kam se dnes sjíždějí sportovní nadšenci a už brzy na jaře tu surfaři nehnutě čekají na hladině na svůj příznivý vítr. Óra, která přináší i do těch nejsevernějších koutů oblasti středomořské teploty a vlhkost, se zvedne v pravé poledne a mohutně všem fouká do plachet dvě hodiny.

Pokud se pohybujete po vlastní ose, je nejlepší tento čas strávit v nějaké místní kavárně či restauraci. Nádherný výhled je třeba z La Terrazzy, kde servírují ryby vylovené přímo z jezera. Tlouště tu podávají se zeleným hráškem, úhoř je uzený, ke štice zase patří zdejší specialita, kukuřičná kaše, zvaná polenta. Nechybějí ani gardské sardinky nebo kapr. Ke všemu obsluhující štíhlé Italky nabízejí trentinská vína, chuťově sladěná s jídlem.

Když po druhé odpolední óra přestane dout, začne jezdit i zdejší hromadná doprava — výletní lodě. Je na čase vydat se zpět do centra regionu, městečka Riva del Garda. Zpáteční jízdenka stojí šest eur na osobu, s návštěvnickou kartou GuestCardTrentino je zdarma.

Přístavní molo je hned naproti technickému unikátu, přečerpávací vodní elektrárně. Pro veřejnost se poprvé otevřela letos 1. dubna. V letech 1925–1929 ji postavil významný italský architekt Giancarlo Marconi, a protože mezi jezerem a skalisky, jež ho obtáčí, bylo málo místa, vyhnal hydroelektrárnu do pěkné výšky.

Návštěvníci si prohlédnou Peltonovy turbíny, vstoupí také do obslužných tunelů ve skále. Teplota se v nich drží na dvanácti stupních. Prohlídka je vhodná i pro děti, na zmenšeném modelu si mohou přečerpávat vodu z jezera Garda do jezera Ledro, hádat, kolik proudu gardské turbíny vyrobí, a zajít si i do původního velína z dvacátých let minulého století.

Nemusí přitom ovládat žádný světový jazyk, jen trochu technicky zdatný tatínek jim jistě vysvětlí, jak taková elektrárna funguje.

Osvěženi pohledem na monumentální technické dílo, mohou zájemci o adrenalinové zážitky vyrazit i na některou ferratu, zajištěnou cestu v náročném horském terénu. Nejlehčí je ferrata směřující na vrcholek Monte Colodri. V autokempu v Arcu jsme si půjčili nezbytné vybavení — helmy, sedáky, úvazy, rukavice. Pevné boty, láhve s pitím jsme měli vlastní. „Na ferratě musíte být na laně zaháknuti vždy alespoň jednou karabinou,“ předvádí nám ještě na pevné zemi Mauro Girardi, majitel půjčovny mmove.net.

„Vždyť je to cesta pro děti, pro celé rodiny, tak proč takové jištění?“ divím se hlasitě pod zalesněným svahem, který nevypadá vůbec dramaticky. Je krásný slunečný víkend a spolu s naší malou skupinkou k němu směřují davy lidí; rodiče s odrostlejšími dětmi, školáci na výletě, postarší manželé i na první pohled trénovaní jedinci.

Je nás tolik, že výstup původně plánovaný na hodinku se protáhne na víc jak dvě — předbíhat se nedá, poslušně čekáme, až jedinec před námi uvolní další kus cesty — a nikdo se určitě nemůže po stejné trase vrátit zpět. Na začátku dost rychle stoupáme mezi olivovníky k první zpevněné stezce, všichni se poslušně připínáme k ocelovým lanům zábradlí.

S každým metrem se výstup stává těžší a těžší, nakonec pod vedením Maura pracně hledáme při každém kroku v hladké stěně oporu pro nohy. A je tu závěrečné schodiště sestavené ze skob zatlučených do skály. Na vrcholu už borci, kteří dorazili před námi, svačí, další se jdou vyfotit k nedalekému kříži. Zpět jdeme olivovými háji Arca. Příroda nám před chvílí ukázala nejen svou krásu, ale i sílu.