Nevítaným hostem na Svaté Hoře mezi řeckými mnichy

Přípravy k cestě na Agion Oros, Svatou Horu, začaly před několika měsíci. Žádost na církevní úřad do Soluně, odkud přišla po měsíci souhlasná odpověď. V ní bylo i datum a místo, kam se mohu vypravit: za čtyři měsíce se mám hlásit v klášteře sv. Pavla.

Svatá Hora je jedním ze tří výběžků řeckého poloostrova Chalkidiki. Zatímco Kassandra a Sithonia jsou prázdninová letoviska, Athos je tzv. mnišskou republikou. Je to samosprávné území, na němž je dvacet pravoslavných klášterů, obývaných patnácti stovkami mnichů.

Pověst praví, že když Panna Maria putovala spolu s Janem Evangelistou na Kypr, jejich loď v bouři ztroskotala. Poté, co se zachráněni ocitli na pevnině, Marie zůstala v údivu stát nad tou krásou. Prosila Boha, aby jí ten překrásný kus země věnoval, a hlas shůry pravil, že tedy jo. Od oněch dob je Athos považován za zahradu Panny Marie.

Hornatý poloostrov je dlouhý asi 60 kilometrů a nejvyšším vrcholem je Athos (2035 m). Z větší části je dodnes pustý, mniši obdělávají jen tu půdu, která přiléhá ke klášterům.

Křesťanství dorazilo na Athos v 5. stol. Na pustý poloostrov se uchýlili mniši, jimž se tehdejší svět zdál příliš hlučným, zkaženým a uspěchaným, než aby se v něm mohli v klidu věnovat své víře. Poustevníků přibylo poté, co mnozí křesťané uprchli v 7. stol. z Palestiny zabrané Araby.

První kláštery byly na Athosu založeny ve druhé polovině 9. stol. a přebývali v nich mniši z celého pravoslavného světa. Dnes některé kláštery živoří a při životě je udržuje jen několik mnichů, zatímco jiné vzkvétají. To je případ „ruského“ kláštera sv. Pantělejmona.

Jak přišlo po roce 1990 pravoslaví v Rusku do módy, je klášter zahrnován dary nejen od tamní církve, ale i od tisíců zbohatlíků. Buď je to díkůvzdání za nabytý majetek, nebo pokus o korupci Všemohoucího, aby přimhouřil oči, až nadejde boží soud.

Sv. Pantělejmon prodělává velkorysou a jistě nákladnou rekonstrukci. Kříže bambulatých věží jeho chrámů se blyští novým zlatem, většina budov má luxusní střechy. Zatímco většina klášterů má možnost ubytovat jen pár desítek poutníků, v tom „ruském“ mají dva a půl tisíce lůžek a po dokončení rekonstrukce jich bude dvakrát tolik. Za nejbohatší na ostrově je považován klášter Lavra.

Joanis, který žije na pevnině, kde provozuje malý hotel a ekologickou farmu, měl stavební firmu. Ta dělala nějaké zakázky na Svaté Hoře, takže tam často pobýval. „Patří jim snad půl Soluně. Banky, hotely, činžáky, pozemky, mají své právnické a makléřské firmy, realitní kanceláře,“ říká bez jakékoliv hořkosti Joanis to, co je v Řecku všeobecně známé. Známé je ale i to, že církev štědře podporuje školy, nemocnice, mnohé charitativní organizace a projekty, kulturu, a dokonce prý i sport.

V roce 1924 uzavřela vláda v Aténách s radou starších smlouvu o samosprávě tzv. mnišské republiky. Pravidla života na Athosu si tak i dnes určují představitelé klášterů. Jedním z nejznámějších je, že na území Svaté Hory nesmí vstoupit žena. Občas to některá v převlečení zkusí (zpravidla jsou to Američanky) a vždy je z toho poprask. Mniši hodně pracují a žijí skromně. To se traduje a většinou to asi bude pravda. Joanis, o němž už byla řeč, to vidí trochu jinak:

„Ty nejhorší práce dělají řečtí dělníci a Albánci, které si kláštery najímají. Stejné je to i se skromností. Mnohokrát jsem viděl, jak mniši potajmu přicházeli na hostinu, když dělníci ulovili divoké prase. Mají zakázáno jíst maso, ale když jim nabídli kus vepřového s tím, že je to z horské ryby, slupli to, ani nemrkli.“

Když byla před léty Soluň metropolí evropské kultury, konala se tam výstava pokladů z klášterů na Athosu. První a na desítky let asi jediná. Rukopisy, středověké tisky, ikony, liturgické předměty staré stovky let. To byl ostatně důvod mé cesty na Athos. Doufal jsem, že tyto poklady uvidím v jejich prostředí, že se od laskavých mnichů o nich dozvím spoustu zajímavostí. Mé zklamání bylo ale tak velké, že jsem tam nakonec strávil jen dva dny.

Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že staré knihy a vzácné ikony teprve začínají oprašovat, pořizovat jejich seznamy a zjišťovat, co tam vlastně mají. Nic z oněch pokladů není pojištěné, a tak je lepší, když nikdo neví, kde co je.

Když mě po příjezdu spolu s ostatními poutníky ubytovali, byl čas na obhlídku. Klášter sv. Pavla je jako pevnost. I zevnitř. Většina dveří je zamčená a u těch ostatních byl vždy někdo, kdo mi ukázal, že tam nemám co dělat. Kochal jsem se tedy krásně upravenými políčky a vinicemi v „podhradí“.

V šest byla bohoslužba. Stoupl jsem si ke zdi a dělal to, co ostatní. Trvalo to hodinu a ani při nejlepší vůli jsem nechápal, „vo čom to je“. Přenášeli svaté obrázky z místa na místo, z věšáků sundávali lampy a věšeli je jinam, občas nás ofoukli kadidlem. Zpívalo se a pak zase všechno vraceli na místo.

Starý igumen bohoslužbu proklimbal, pak se vzbudil a před koncem odcházel. Když si ho jeden z řeckých poutníků chtěl vyfotit, odstrčil ho tak hrubě, že mu vyrazil foťák z rukou.

Kde jsou ti laskaví vousatí báťuškové, kteří se ochotně fotí s turisty? Po večeři (zeleninová šlichta v plechové misce) byla ještě jedna bohoslužba. Nemaje nic lepšího na práci, vydal jsem se do kostela na nádvoří.

„Ty katolík. Běž pryč,“ zastoupil mi cestu jeden z mnichů. Když jsem si u snídaně (zeleninová šlichta v plechové misce) chtěl sednout na volné místo u okna, smýkl se mnou ten, co roznášel misky, až šlichta vyšplouchla na podlahu: „Sednout tady!“ „Máš štěstí, že jsme v klášteře. Jinak bys dostal přes držku,“ pomyslel jsem si.

Když jsem odjížděl na Svatou Horu, povzdychla si Eleni, matka majitele rodinného hotýlku, která se starala o snídaně: „To ti závidím. Jeden známý tam byl, a když se vrátil, říkal mi, jak báječně se cítí.“

Po návratu z toho dvoudenního výletu jsem se pořádně osprchoval, zašel do hospody v přístavu na dobrou večeři a dal jsem onomu muži za pravdu – cítil jsem se opravdu báječně.