Neprávem opomíjené Litoměřice: Procházka městem, kde to miloval nejen Josef Jungmann

Při příjezdu přes Tyršův most od Terezína do Litoměřic upoutá každého kouzelné barokní panorama města, jemuž dominuje jezuitská kolej a kostel Zvěstování Panny Marie. Právě tam na nás čeká Anna Jančurová z Městského úřadu Litoměřice, která nás Litoměřicemi provede.

Naše první zastávka je v Jezuitské ulici, kde si na domě číslo dvě všímáme pamětní desky s informací, že právě v těchto místech se začal prohlubovat vztah mladého učitele k češtině. Bývalo tu jezuitské gymnázium, které bylo v roce 1945 při bombardování zničeno.

„Josef Jungmann, jeden z deseti potomků ševce v Hudlicích, byl v roce 1799 přijat jako učitel na gymnázium, které sídlilo v dnešní Jezuitské ulici. Zde se stal prvním, kdo začal dobrovolně, nikoli jako povinný předmět, vyučovat češtinu. Učení ho natolik bavilo, že místo plánované úřednické kariéry se nakonec rozhodl vydat se na pedagogickou dráhu a zároveň se věnovat rozvoji českého jazyka,“ vysvětluje Filip Hrbek z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Na zastávce před pamětní Jungmannovou deskou je dobré si připomenout, že si jako hlavní cíl určil rozvoj slovní zásoby češtiny. Filip Hrbek upozorňuje, že kromě oživení některých staročeských slov prosadil i novotvary, které do té doby neexistovaly – například slova látka, úsvit, zeměpis nebo hvězdárna. Zároveň uhájil i používání slova piano místo tehdy navrhované břinkotruhly.

V Litoměřicích se dlouhá léta prolínala čeština s němčinou. Průvodci proto nezapomínají zdůraznit i jeho Slovník česko-německý, na kterém pracoval v letech 1815 až 1833. Toto gigantické dílo mělo původně 4689 stránek. Podklady pro první z nich vznikaly právě v Litoměřicích.

Josef Jungmann žil v Litoměřicích v letech 1799 až 1815. Tady se 18. listopadu 1800 oženil s Johankou Světeckou z Černčic, dívkou ze starobylého českého rodu, a do roku 1815 spolu žili v Dlouhé ulici č. 17. Narodilo se jim šest dětí, z nichž dvě, žel, zemřely. Profesní dráha mladého učitele se rozvíjela ve městě, které na začátku devatenáctého století mělo za sebou bohatou historii. Zahrnuje i návštěvu českého krále a německého císaře Karla IV.

Údaje o jeho přítomnosti si návštěvník přečte na pamětní desce na hradbách u dřívější Dlouhé brány při vjezdu do Dlouhé ulice, kdysi důležitého tržiště. Právě po ní se návštěvník dostane do centra z dolního železničního a autobusového nádraží.

Jungmann určitě chodíval od jezuitské rezidence a koleje po Jezuitských schodech, když se vydal ke katedrále sv. Štěpána na Dómském pahorku. Tato skvostná stavba je dnes jednou ze zastávek na okruhu církevních památek, kam patří i Muzeum litoměřické diecéze a Biskupský pivovar svatého Štěpána.

Archeologové tady odkryli historii do 8. století. V roce 1057 kníže Spytihněv II. vydal zakládací listinu kapituly litoměřické, která se dodnes dochovala. Ve 13. století byl Přemyslem Otakarem II. založen gotický hrad, přestavěný za Karla IV. Tento středověký klenot zve dnes k návštěvě expozice o historii vinařství.

Nedlouhou Jezuitskou ulici propojují dva významné kostely. Na rohu naproti Staré radnici je to barokní kostel Všech svatých a o pár desítek metrů dál kostel Zvěstování Panny Marie. Během návštěvy je dobré navštívit i některou z hudebních produkcí, které se v těchto památkách pravidelně konají. Dům č. 2 s pamětní Jungmannovou deskou stojí u Jezuitských schodů, vedle jezuitského komplexu s kostelem postaveným v letech 1570 až 1580, u dnes už neexistujícího gymnázia.

Ve výklenku je socha Jana Nepomuckého z roku 1712, která sem byla přenesena ze starého barokního mostu přes Labe. Z doby Karla IV. je doloženo, že břehy Labe spojoval most mnohem dříve. Ve 14. století český král Karel IV. daroval 7. května 1359 litoměřickým měšťanům vrch Radobýl a další pozemky na založení vinohradů. Bylo určeno, že každý desátý sud vína označený jako litoměřické bude odevzdán do „králova domu“.

Díváme se na věž ve tvaru kalicha na vrcholu bývalého domu Pod Bání. Později byl nazýván Kalich, dnes U Kalicha. Na první pohled se zdá, že vyhlídková věž Kalich má souvislost s husitstvím, ale není tomu tak. Je to číše vína. Do kalicha se prý mohlo vejít až 300 hektolitrů vína.

Tímto symbolem ozdobil původně gotický dům při renesanční přestavbě v letech 1570 až 1580 vlašský architekt Ambrosio (Ambrož) Balli. V domě Pod Bání jsou ve dvorním traktu zrestaurované renesanční malby. Je to jeden z nejkrásnějších renesančních objektů.

Z osmi okének je výhled na město a České středohoří, údolí Labe, hrad Hazmburk, Radobýl a další místa proslulé brány Čech. Nahoru je třeba zdolat 153 schodů. Kdo se na to necítí, může zatím v přízemí v domě Pod Bání pod klenbou studovat pozoruhodný nápis. Je věnován manželce majitele domu Jana Mráze z Milešovky, která zemřela i s dítětem při porodu.

Je zajímavé začíst se do českého překladu latinského textu na náhrobku původně umístěném v kostele: „Léta Páně 1617 16. března zemřela vážená paní Ludmila Mrázová, manželka pana Jana Jiřího Mráze z Milešovky a 7. dubna její dcera Alžběta.“ Mladou rodinu poznamenal zármutek.

Příběh měšťanské rodiny Mrázů obvykle průvodci městem připomínají také proto, že její příslušníci měli významné postavení, vykonávali například funkci perkmistra viničných hor. To byly osoby, které označovaly pozemky při zakládání vinohradů, řešily přestupky a trestné činy ve vinohradech a věnovaly se celkově problematice vinic.

Památkově chráněný Kalich patří pro svoji neobvyklou vyhlídkovou věž k nejčastěji fotografovaným objektům. V roce 1877 bylo v přízemí založeno první muzeum. Od roku 2022 je ve věžní báni nová expozice.

Další výhled na město, Polabskou nížinu a České středohoří je z věže, která je obloukem spojená s katedrálou svatého Štěpána na Dómském náměstí. Je vysoká 65 metrů a návštěvník se dostane do výšky padesát metrů po 118 kamenných a 83 dřevěných schodech.

Jen šestnáct let poté, co Jungmann z Litoměřic zamířil do Prahy, přivál sem osud mladého básníka Karla Hynka Máchu. Jak známo, zemřel tady poté, co v listopadu roku 1836 pomáhal hasit oheň v jedné z městských částí.

Jeho socha od sochaře Václava Blažka z roku 1936, ukrytá za druhé světové války před nacisty, shlíží na parkány u divadla, které nese jeho jméno. Málokdo opomene Máchovu světničku v domě Na Vikárce. Při cestě od hradu do středu města se prochází parkem Václava Havla, kde byla v roce 2012 odhalena jeho bronzová busta – je tam příjemné zákoutí pro rodiny s dětmi.

K vyhlášeným restauracím se počítá Biskupský pivovar svatého Štěpána. Sládek Richard Kříž ochotně prozradí, v čem tkví tajemství jejich piva, které bylo letos opět oceněno. Neúnavně vymýšlí nové chuťové varianty. Hosty provádí malým pivovarem s měděnou varnou, který je propojen s restaurací, kde si každý může na stole natočit ze samovýčepu svoji třetinku či půllitr.

Na letošním pivním jarmarku v Ústí nad Labem byl oceněn světlý, hluboce prokvašený jedenáctistupňový ležák Děkan. Zdejší pivo získalo ochrannou známku „České středohoří regionální produkt“.

Jezuitské a Máchovy schody vedou k místu lákajícímu k odpočinku. Jsou to parkány, svažitý prostor u hradeb, jejichž počátky jsou ve 13. a 14. století a byly budovány zejména ve století 1. Dnes je zrekonstruováno 1800 metrů, což je unikátní délka. Část z nich lze obdivovat při cestě od dolního železničního a autobusového nádraží k Dlouhé ulici. Na parkánech si mnohý rád dopřeje posezení na lavičkách a málokdo si nevyfotografuje Dómský pahorek.

K vycházkám i po okolí inspirují značené turistické trasy. V Litoměřicích byl už koncem roku 1887 založen Spolek pro České středohoří, jehož následovníci dodnes v této krásné oblasti Čech organizují stovky pochodů a akcí. Ale nezapomínejme, že do proslulého severočeského centra se dá i doplout na lodích do nového přístavu. Právě u vody si uvědomíme, proč bylo toto město na soutoku Labe a Ohře po staletí strategicky důležité.