Němý svědek minulosti v Železných horách. Dub přihlížel stavbě, obléhání i zániku hradu

Lichnice neboli Lichtenburk byl ve 13. století založen jako královský hrad. Jeho prvním majitelem je zmiňován Smil z Lichtenburka, kterému patřilo celé Časlavsko. Byl to hrad vskutku impozantní, čehož si lze všimnout ještě dnes. Zprvu nebyl určitě tak bytelný jako po pozdní gotické přestavbě. I dnes je jasně patrný mohutný val a příkop, který, kdyby se naplnil vodou, připomínal by zdařilý říční meandr.

Lichnice měla ve své době zřejmě dvě věže, severovýchodní tzv. donjon se částečně zachoval a v letošním roce tam byla otevřena vyhlídka Milada. Z druhé na jižní straně nezbylo kromě mohutného břitu nic. Hrad měl čtyři brány, dochovala se poslední, která je poměrně honosná a slouží jako vstup na nádvoří. Zajímavým počinem však byla stavba barbakánu, jímž procházela přístupová cesta. Sloužil jako obrana proti dělům.

K hradu se dostanete z městečka Třemošnice po modré a červené, případně u hradu je také parkoviště. Malebná Lichnice je docela rozhlehlá, i když se to na první pohled nezdá. Nejvíce se zachovalo ze západního paláce, kterému se říká fraucimor.

V jedné ze zastřešených místností si můžete prohlédnout zachovalé stavební artefakty v druhé je malá prodejna. Když seběhnete schody do sklepení, neuvidíte nic. V protáhlé několikametrové chodbě je tma tmoucí, ovšem můžete narazit na netopýry. V paláci se však zachoval také suterén s chodbami a několika mohutnými dveřmi. Pakliže se rozhlédnete pořádně, uvidíte ve zdech zbytky po podlaze, možná i kamenické značky nebo západku na dveře.

Nejoblíbenější je však věž s vyhlídkou, na kterou se vyběhne po 63 schodech do výšky 516 metrů nad mořem. Před novou rozhlednou tam do roku 1997 stála plošina, jež však byla ve špatném stavu. Při naší návštěvě nebyl výhled příliš okouzlující. Mlžný opar se držel nejen nad Železnými horami, ale i v údolí. I tak je však rozhled opravdu jedinečný a vhodně jej doplňují hradní zbytky. Turisté lačnící po jedinečných fotografiích by si neměli nechat ujít vhodnou příležitost.

Možná někde v těchto místech stála hradní paní Milada, kterou podle pověsti zasáhl šíp rytíře, jenž splnil její úkol. Jeho předchůdci při něm zemřeli, když se na prudké skále měli s koněm třikrát otočit. Kdo by to dokázal, vzal by si ji za manželku. Poslednímu rytíři se to povedlo, poněvadž měl podkovy s diamanty. Miladu pak zabil proto, aby pomstil své druhy.

Nenechte si ujít ani další části Lichnice, především jižní palác, kde zřejmě byla také další věž, nebo třeba studnu. Nynější paní hradu má čtyři nohy a mňouká. Neodbytná kočka nás pronásledovala do všech zákoutí a mlsně čekala, až vybalíme svačinu. K prohlídce však doporučujeme rovněž hradní val, na jižní straně se vám totiž otevře zcela jiný pohled na mohutné zdi.

Pro pořádek je nutné zmínit, že hrad byl v roce 1429 dobyt, o čtyřicet let později se to již nepovedlo. V 17. století začal chátrat, až byl částečně rozebrán. Záchrana přišla až ve 20. století. Dnes patří městečku Třemošnice a vstupné do něj stojí pouhých 30 korun.

Naše výprava na Lichnici teprve začíná, a tak se vracíme zpět do města. Jdeme kolem Žižkova dubu, což je památný strom s obvodem kmene devět metrů. Podle údajů uvedených na ceduli je starý asi 750 let. To dokazuje také cedulka vrostlá do kmene, na které se píše: „viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, oblehati i zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků.“

Němý svědek časů minulých je mohutný a nádherně zelený. Jméno dostal po Janu Žižkovi, který se podle legendy pod stromem schovával. Pravdou je, že u Lichnice nikdy nebyl, a navíc byl strom v jeho době teprve přibližně stoletý.

Vzhůru k Doubravě po žluté a následně po zelené. Kdo rád příjemnou bezkopcovou trasu, je tato cesta pro něj jako dělaná. Téměř celá vede kolem řeky s kamenitým dnem a průzračnou vodou. V obci Mladotice si můžete všimnout vesnické zvoničky a pak se vydat do Chittusiho údolí, které dostalo jméno po malíři, jenž zde hledal inspiraci. Jeden ze zdejších pohledů dokonce najdete v Národní galerii. Hned o kus dál po proudu je mlýnský náhon a umělý tunel ve skále.

Po přebrodění řeky nás čeká Ronov nad Doubravou, odkud po krátké přestávce pokračujeme tentokrát po červené značce do Žleb. A jak jinak než kolem vody. Malebné údolí s malými peřejemi je naprosto uklidňujícím relaxem. Minimální provoz, a protože ani vody moc není, chybí i vodáci. Jediné, co dojem kazí, jsou dvoumetrové kopřivy kolem cesty. Nic naplat, aspoň nebude revma.

Pozoruhodné místo je u mostu přes Doubravu. Říká se mu totiž U krajských hranic, a když se podíváte do mapy, zjistíte, že tomu tak je. Je tu hranice Středočeského a Pardubického kraje. Poslední tři kilometry vedou jak kolem řeky, tak i zámeckým parkem.

Stavitelem původního hradu Žleby byl ve 13. století opět Smil z Lichtemburku. Majitelé se pak střídali, byl mezi nimi i Karel IV. nebo Václav IV, který ho se svým vojskem dobyl. Stejně tak i husité o pár desítek let později.

První přestavba – renesanční – byla na přelomu 16. a 17. století. O padesát let později následovala barokní přestavba. Dnešní podobu zámek získal v druhé polovině 19. století, kdy dostal nové věže a kapli. Pseudogotickou renovaci provedl František Schmoranz s Benediktem Škvorem. Zámek v té době patřil tyrolskému rodu Auerspergů. V polovině 20. století byl odebrán na základě Benešových dekretů.

Romantický zámek, který některými svými prvky připomíná středověký hrad, má tři prohlídkové okruhy, ve kterých můžete vidět zámeckou zbrojnici s ojedinělou sbírkou zbraní a zbroje, kapli, kuchyni, vyhlídkovou věž, sklepení, reprezentační sály a salóny, bohaté zámecké sbírky nebo soukromé komnaty knížecí rodiny.

Zámek je vyhledávanou památkou, kde se konají také noční nebo vánoční prohlídky. Zahrál si i v mnoha filmech a pohádkách, jako například Kluci v akci, Méďové na cestách, O Šípkové Růžence nebo Slasti Otce vlasti.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.