Německý Výmar je malé město velkých osobností

Sedíme v improvizovaném stanu a na očích máme elektronické brýle. Vidíme v nich prostory výmarské kaple Himmelsburg (Nebeský hrad), která měla úžasnou výzdobu, akustiku a varhany. Ve sluchátkách slyšíme sugestivní hudbu geniálního Johanna Sebastiana Bacha, který ve Výmaru působil jedenáct let jako varhaník a vytvořil tu spoustu svých skladeb.

Kaple roku 1774 vyhořela, ale díky digitálním technologiím se ji podařilo zrekonstruovat ve virtuální podobě. Takže si tu i dnes můžeme užít hudbu, která jako by přicházela z nebe. Bach nebyl jen člověkem nadaným, ale i vášnivým. O tom vedle jeho skladeb svědčí také osobní život: se dvěma ženami měl 20 dětí. Bachovo dílo sice upadlo na sto let do zapomnění, znovu ho objevil Felix Mendelssohn Bartholdy

Městský kostel sv. Petra a Pavla na náměstí Herderplatz vypadá nenápadně, ale má za sebou pohnutou historii. Kázal tu odvážný reformátor církve Martin Luther (v letech 1580-1540). Neskončil jako Jan Hus, protože našel mocné ochránce.

Renesanční malíř Lucas Cranach st., který patří do padesátky nejlepších evropských malířů všech dob, měl na sklonku života ve městě dílnu a rozverně vyzdobený dům. Spolu se synem vytvořili pro kostel Oltářní obraz. Kázal tu také kněz, spisovatel a filozof Johann Herder, který v Německu významně ovlivnil myšlení, kulturu i politiku 19. století.

Když procházíte domem Johanna Wolfganga Goetheho, který se do Výmaru přistěhoval v roce 1775 z Frankfurtu, okamžitě vidíte, jak moc obdivoval antiku a klasické umění. Pochopíte, proč tento synek ze zámožné rodiny odešel z Frankfurtu, kde podle něj všichni mysleli jen na peníze a málokdo chápal umění. S výmarským vévodou Carlem Augustem si rozuměl. On a jeho matka Anna Amálie měli navíc vřelý vztah ke kultuře. Ve městě panovala atmosféra, ve které se umělci cítili dobře.

Goethe si tu připadal jako ve svém živlu. Byl velice populární osobností ještě dříve, než sem přišel. Jeho román Utrpení mladého Werthera, se stal literární senzací, a šestadvacetiletý spisovatel pak něčím jako dnešní hvězdy pop music. Básník se spřátelil s mladým vévodou a brzy tu získal velmi dobré postavení.

Přesvědčil Friedricha Schillera, aby se přestěhoval do Výmaru. Jejich přátelství se stalo literární legendou, na kterou se však nabalila řada mýtů.

Když se podíváte na sousoší obou tvůrců před zdejší budovou Německého národního divadla, pochopíte, jak zidealizovaně je musela spousta lidí vidět. Navíc sochař udělal obě sochy stejně velké. Schiller byl ale o půl hlavy vyšší než Goethe.

Vzájemně se inspirovali a doplňovali, jejich vztah však nebyl jen idylický. Schiller třeba nevěděl, jak se má chovat ke Goetheho družce Christianě Vulpiusové, bývalé dělnici z dílny na umělé květiny, která jeho příteli porodila několik dětí. Žít s někým ve volném svazku bylo tehdy skandální. I pro takového revolucionáře, jakým byl Schiller.

Když Goethe objevil v šuplíku pracovního stolu svého přítele shnilá jablka, ptal se, proč je tam má. Rozpačitý Schiller přiznal, že ho jejich pach stimuluje k práci. Tuto scénu nám líčila průvodkyně při prohlídce Schillerova domu. A pohoršovala se nad tím, že Goethe vlezl příteli do privátního prostoru, aniž se ho zeptal, jestli smí.

Oba tvůrci měli někdy problém se sejít, protože skřivan Goethe vstával za svítání, zatímco sova Schiller často odcházel tou dobou spát. Po nocích hodně psal, aby zvládal splácet půjčku na dům, ve kterém se svou rodinou bydlel. Bez ohledu na to, že byl vážně nemocný. Dobře postavený a placený Goethe existenční problémy neřešil.

A tak bychom mohli pokračovat v líčení historek, které posílají obě osobnosti z hrdinských podstavců hezky na zem. Jak málo chápali někteří lidé jejich díla a jak moc je vnímali jako určité zaškatulkované symboly, o tom svědčí třeba fakt, že se Goethův Faust se stal povinnou součástí výstroje vojáků té doby.

Tradice osvícených vévodů se ve Výmaru udržela i v 19. století. Za vlády Wilhelma Ernsta se se Výmar stal na přelomu 19. a 20. století centrem modernismu. Vznikla tu řada uměleckých škol, včetně Školy užitého umění, kterou vedl belgický architekt Henry van de Velde.

V měšťanském bytě by podle něj neměly být těžké závěsy a tmavý nábytek, ale mělo by ho prostupovat světlo a lehkost. Dámy by podle něj měly odhodit korzety a nosit příjemné šaty inspirované antikou, stejně jako by se společnost měla zbavit strnulých konvencí. V Novém městském muzeu můžete vidět jeho krásné návrhy nábytku. A v jeho strohém domě Na Hornu s moderně řešeným interiérem by nejspíš spousta z nás chtěla i bydlet.

V roce 1919 se v Německém národním divadle ve Výmaru konala ustavující schůze Národního shromáždění. Monarchie zemřela a zrodila se republika, které se říkalo Výmarská. Měla relativně demokratickou ústavu a klíčové instituce v Berlíně, včetně parlamentu. Dařilo se jí, dokud nepřišla hospodářská krize a pak nacisté.

V roce 1919 vznikl ve Výmaru legendární Bauhaus, originální škola architektury a designu. Vyučovaly na ní osobnosti jako byl třeba Paul Klee, Vasilij Kandinskij nebo Walter Gropius. Významně ovlivnila zmíněné obory. Ve Výmaru si dodnes můžete prohlédnout zajímavou hlavní budovu univerzity Bauhaus, ale i nové Bauhaus Museum (2019), kde se dozvíte vše podstatné o tom, co tato škola přinesla.