Nejstarší čajová plantáž v Evropě je ukrytá uprostřed Atlantiku

Mraky se roztrhly a zpoza nich konečně vykouklo slunce. Paprsky ozářily zelenající se kopce, na nichž ve zvlněných řadách rostou bujné keře čajovníku.

Mírné a stabilní klima ostrova São Miguel téhle rostlince náramně prospívá. Na Azorách totiž nikdy nemrzne, průměrné denní teploty ani v zimě neklesají pod 15 stupňů, a časté deštíky či opravdu mohutné průtrže mračen tu udržují optimální vlhkost. K tomu všemu je třeba přičíst ještě úrodnou sopečnou půdu, protože všech devět Azorských ostrovů je vulkanického původu.

Čajová plantáž a manufaktura Chá Gorreana funguje od roku 1883 a čaj je jedním z předních vývozních artiklů ostrova São Miguel – kromě toho se tu pěstují ještě ananasy a maracuje.

Není úplně jasné, jak se čajovník na Azory dostal, verzí je několik. Podle jedné ho sem dovezl jakýsi portugalský oficír z Brazílie, podle jiné dva Číňani, kteří souostroví navštívili v druhé polovině 19. století.

Tak či onak, v době největší slávy bylo na Azorách až šedesát čajových plantáží, jediná Chá Gorreana však funguje dodnes. Přívětivé podnebí jí navíc nadále zajišťuje, že se zde nemusejí používat herbicidy, pesticidy ani fungicidy. Jinak se tu ale vše dělá víceméně stejně jako před 140 lety, což znamená především ruční práci. Na třídění a sušení tu sice mají stroje, sklízí se však ručně, a to první tři listy.

Černý i zelený čaj pochází ze stejné rostliny — výsledné chuti, barvy i aroma dosahují listy zpracováním a zejména oxidací. Pokud se totiž lístky sklidí a ihned zahřejí, zabrání se tím oxidaci a po usušení vznikne zelený čaj. Naopak z lístků, které se nechají ladem a zoxidují, vznikne později černý čaj. Oba v Chá Gorreana vyrábějí, přičemž u černého rozlišují, z kterého z prvních tří lístků je.

Z nejmladších lístků je čaj aromatický, ale zase velmi jemný v chuti. Říká se mu orange pekoe. Naopak ze třetího listu, který je nejvíce vzrostlý a nejtmavší, vznikne čaj silný v chuti, avšak se slabším aroma — tomu se říká broken. Prostřední pekoe je, jak by člověk správně čekal, někde uprostřed.

Návštěvníci si mohou rozlehlou plantáž sami projít, dnes čajovníky pokrývají plochu o rozloze asi 130 tisíc metrů čtverečních. Ročně tu sklidí kolem 33 tun čaje, přičemž pouze malé množství je určeno pro místní trh. Většina jde na export do kontinentálního Portugalska, Německa, USA, Kanady, Brazílie, ale i Japonska. Místní čaj je totiž velmi ceněný, a to mimo jiné kvůli unikátnímu prostředí, v němž vzniká bez použití zmíněných chemikálií.

Čajovým plantážím dodává kouzlo i blízkost oceánu, od kterého vane příjemný, solí prodchnutý vzduch. Samotnou manufakturu si můžete také projít sami, vystavené stroje se dodnes používají a všude v prostorách postávají pytle s usušeným čajem, kterého je zakázáno se dotýkat. Uvnitř budovy to voní jako v konvičce a uvidíte tu i místní zaměstnankyně, jak čaj porcují do pytlíků.

Na konci nechybí obchůdek, kde si místní produkty můžete zakoupit. A abyste nekupovali zajíce v pytli, pravidelně tu doplňují obří várnice, z nichž si můžete horký čaj načepovat do hrnečku a ochutnat ho.

Náruživými konzumenty čaje jsou v Evropě hlavně Britové. Jak jste se už však mohli dočíst v úvodu článku, jako první ho na starý kontinent přivezli z Číny portugalští jezuité, ve velkém s ním posléze obchodovali Holanďané. Právě v holandském exilu se s nápojem seznámil i britský král Karel II. Stuart.

Ten se svou manželkou, portugalskou korunní princeznou Kateřinou z Braganzy, dovezl v 17. století na britský královský dvůr tradici pití čaje, která se takřka hned stala populární mezi vyšší vrstvou – trendy v královské rodině se totiž všichni snažili napodobit.

Masově se však o pití čaje v Británii zasloužili až Holanďané. Zázračný nápoj se na aukcích inzeroval jako lék na různá onemocnění, včetně mrtvice, poruch trávení, migrén a podobně. S čajem navíc začala v 17. století hojně obchodovat Východoindická společnost, do té doby dovážející zejména koření. Na dovoz čaje si dokonce vybudovala monopol, což vedlo k tomu, že se čaj začal pašovat.

Spotřebou Británie brzy překonala i Čínu, jen v Londýně existovalo koncem 17. století na 500 specializovaných kaváren, které se z kávy rychle přeorientovaly právě na podávání čaje.

Čaj se v 18. století stal i jedním ze spouštěčů americké revoluce, která vedla k nezávislosti na koruně, když kolonisté v bostonském přístavu vyhodili na protest přes 300 beden s čajem do moře. Známé historické události se proto říká „bostonské pití čaje”.