Nejsmyslnější taneční show vůbec? Lepé Kubánky oděné do flitrů v havanské Tropicaně

„Je to jedna z nejlepších show světa, však uvidíte. Dřív to tam umělo být pěkně divoké, dnes už jsou divoké jen taneční kreace,“ lákal na představení místní průvodce Javier. Shovívavě jsem se usmála. Na většině míst světa místní trvají na tom, že právě ta jejich pláž je ta vůbec nejkrásnější a představení nejlepší.

O Tropicaně slyšel snad každý, kdo se byť minimálně zajímá o půvabný karibský ostrov Kuba. V historii byl kabaret v západní části Havany vysoce pompézním místem, kde se měly vnadné nahé Kubánky procházet mezi těmi nejvlivnějšími muži své doby.

Současné představení Oh, La Habana slaví úspěch už devátým rokem a vzdává hold jedinečné kultuře země. Že se jedná o show ve velkém stylu, je jasné už v první minutě.

Na pódium i mezi překvapené publikum napochodují štíhlé Kubánky, jejichž nejobjemnějším oblečením je klobouk, a začnou smyslně vlnit jak svými boky, tak boa z červeno-bílého peří. Diváci sedící na kraji uliček sledují představení doslova z první ruky a občas se jim dostane i zdánlivě náhodného pohlazení peříčkem po tváři.

O hudební doprovod, jenž nenechá žádného milovníka tance chladným, se stará orchestr s 38 hudebníky, 14 zpěváky a devíti folkaři. Karibské rytmy – kubánská salsa, flamenco, mambo, bachata a bolero – nenechají v klidu nejen tanečníky na pódiu, ale ani publikum, které se nechává strhnout atmosférou erotických pohybů, horké tropické noci a vypitého rumu a na sedadlech se vlní či aspoň podupává do rytmu.

Na své si přijdou muži, kteří mohou obdivovat působivé a často úsporné kostýmy tanečnic, jež už sice nejsou úplně nahé jako kdysi, ale pohádkové „oblečená neoblečená“ tu získává zcela nový rozměr. Výhledu na plochá bříška a vlnící se, často potetovaná stehna tak nic nepřekáží. Nezapomíná se ale ani na ženy, domorodé tance inspirované Afrikou ukazují i silná mužská těla.

Některé kusy jsou čistě o kráse pohybu při tanci, jiné vyprávějí příběhy z kubánské historie. Domorodý náčelník tak v rytmu hudby na pódiu bojuje s loupežným pirátem, jak jinak než o tu nejkrásnější ženu z klanu.

V honbě za co nejlepším záběrem se v podřepu sunu kupředu, dokud nejsem až pod pódiem. Jsem do natáčení dynamické, barvami hýřící scény tak zabraná, že si vůbec nevšimnu tanečnic, které se objeví v uličce za mými zády a stoupají po schodech kolem mě, dokud mi kolem hlavy neprošustí jejich sukně.

Show postupně graduje, rytmy i kostýmy se střídají jako na běžícím pásu a 12 tanečních sólistů, bezmála 50 komparzistů, šest artistů a 60 baletek předvádí vskutku strhující, vrcholně smyslnou show.

Koho by překvapovaly baletky v karibském kabaretu, věřte, že to na tomto pódiu není o labutě evokujících sukýnkách a piruetách. Spoře oděné baletky se také umějí pěkně rozšoupnout a balet jako takový má na Kubě dlouhou historii a obrovský věhlas.

Divoké pohybové kreace, jež jsou čirou potěchou pro oko, střídají hudební kusy, i zde se ale designéři vyřádili na kostýmech, z nichž až v barevném světle scény přechází zrak. Artistické výkony mužské části osazenstva jsou též na velmi dobré úrovni, ale divoký rej tančících těl stejně sklízí největší potlesk.

Je to jako ocitnout se uprostřed karnevalu. Výhodou Tropicany je, že zdejší „karneval“ se neodehrává pár dnů v roce, ale každý večer. Vstupenky na esenci karibských rytmů začínají v přepočtu zhruba na 1900 korunách na osobu a nápoje, z nichž typický český konzument dostane chuť vyšplhat na pódium a dát se do tance, jsou již v ceně. Jelikož se jedná zhruba o průměrný měsíční plat na ostrově, cena je to vysoká, ale pro turistu rozhodně stojí za to.

Kabaret se podle počasí koná buď pod zcela otevřeným nebem, v případě deště pak v kryté kopuli ve stejném areálu. Na Kubě je v listopadu 28 stupňů přes den a 27 v noci, takže tanečníci v lehkých oděvech vskutku nenastydnou.

Rytmy se stále zrychlují a diváci bývají atmosférou zcela pohlceni. Z estetického opojení mě probere svižné prásknutí bičem, jenž končí mnohem blíž mému obličeji, než by bylo záhodno. Nenápadně se stahuji zpět na místo a vychutnávám si zbytek mistrně umíchaného tanečního koktejlu.

Přichází poslední velkolepé číslo, které velmi důstojně uzavře celou show. Civilněji oblečení tanečníci se po závěrečném potlesku ještě vracejí a pořadatel společně s nimi zdraví publikum, o němž má zjevně velmi dobrý přehled. Postupně děkuje za návštěvu Portoričanům, Argentincům, Chilanům, Němcům a následně i Čechům a Slovákům. Pak ale přijde překvapení.

Následně zve už notně rozjařené diváky na pódium na tu možná nejstylovější lekci tance v životě, a ti se nenechají dlouho pobízet. Byla by škoda nevyužít takovou příležitost. Začíná se zlehka, aby se amatérští tanečníci dostali do rytmu.

Zdravím se s mladou ženou po své pravici. Náhoda chtěla tomu, že je to Češka Alice, která přijela s kamarádkou.

„Z Kuby jsme nadšené. Chtěly jsme sem už dlouho, ale odrazovala nás dlouhá cesta s přestupy a mezipřistáními. Jakmile se naskytla možnost přímého letu s Fischerem, neváhaly jsme a vyrazily hned v prvním možném termínu. A tahle show je spolu s projížďkou Havanou veterány a krásnými plážemi zatím vůbec to nejlepší,“ srší dojmy a zdařile se přitom vlní.

Kroky, jež nás hvězdy Tropicany učí, samozřejmě nepatří k nejtěžším, ale udržet s nimi tempo chce buď smysl pro rytmus, nebo nutnou dávku soustředění. Vysvědčení se tu ale nedává. Je to hlavně o radosti z pohybu a života celkově, o atmosféře a pocitu zatančit si na pódiu v jednom z nejlepších kabaretů na světě. Javier měl nakonec přece jen pravdu.