Nejpomalejším rychlíkem světa napříč ročními obdobími

Kde jinde začít nejikoničtější panoramatickou vlakovou trasu země helvétského kříže než ve vyhlášeném Svatém Mořici. Město či chcete-li luxusní letovisko oblíbené miliardáři i „běžnými smrtelníky“ má turistům co nabídnout v každou roční dobu.

Nejvytíženější je samozřejmě zimní a letní sezona. A není divu, v Mořici se díky skvělým podmínkám pro zimní sporty konaly už dvě olympiády (1928 a 1948). V zimě dále nabízí takové speciality jako projížďku bobovou dráhou s přetížením 4G, dostihy nebo pólo na zamrzlém jezeře.

Léto je zase vyhlášené vodními aktivitami provozovanými v plavkách, golfem či hudebním festivalem v superexluzivním tajném klubu pojmenovaném po Drákulovi. Během celého roku si pak můžete užívat horských panoramat, vycházek, lázní, kvalitní gastronomie a muzeí. Ve zkratce prostě všeho dobrého, co k dovolené patří.

Ledovcový expres neboli Glacier Express křižující Alpy má samozřejmě víc možností nástupních míst, ale Svatý Mořic by prostě byla škoda vynechat. Projet si celou osmihodinovou trasu do dalšího vyhlášeného střediska Zermattu má navíc své kouzlo a určitě nechcete přijít o žádný z bezmála tří set mostů, po nichž vlak projíždí. Mohl by vám totiž utéct některý z monumentálních viaduktů. Ale pěkně od začátku.

Pokud ve Švýcarsku plánujete cestovat veřejnou dopravou, což je ten nejlepší způsob, jak jej poznat, vyplatí se pořízení Swiss Travel Passu (STP). Jeho držitelé cestují neomezeně vlaky, autobusy, loděmi a některými lanovkami, na ostatní mají slevy. V ceně pasu je i vstup do více než 500 muzeí v zemi. STP lze koupit na tři, čtyři, osm nebo patnáct dnů. Výhodou je, že děti do šesti let cestují zdarma, od šesti do šestnácti let cestují zdarma v doprovodu alespoň jednoho rodiče a mladiství do 26 let mají patnáctiprocentní slevu. A kolik kouzelný lístek stojí dospělého? Třídenní pas druhé třídy v přepočtu asi 5280 korun, čtyřdenní vyjde na 6400 korun, osmidenní stojí 9520 korun a 15denní přijde na 11 680 korun. První třída je zhruba o tři pětiny dražší.

A třída je to první, co si musíte vybrat, i když se chcete projet Ledovcovým expresem. Nabízí se druhá, první a od letoška nově i tzv. excellence, která má prý stejně vysokou úroveň jako alpské vrcholky míjené na trase. Dostane se vám v ní pětichodového menu z místních surovin spárovaného s víny a, podobně jako na palubě luxusní business třídy letadel A380 aerolinek Emirates, nechybí bar s personálem připraveným splnit i ta nejrozmařilejší přání ze světa míchaných drinků.

Po luxusu prahnoucí cestovatelé však musí být za jízdenku z Mořice do Zermattu připraveni připlatit bezmála deset tisíc korun k zakoupenému STP. Cesta první i druhou třídou s ním vyjde na výrazně lidovější tisícikorunu. Bez STP jsou ceny ve všech třídách samozřejmě výrazně vyšší.

Když už sedíte v červeném vlaku, nezbývá, než se pohodlně uvelebit a připravit fotoaparát, popřípadě mobilní telefon k zachycení těch nejpůsobivějších scenerií. Hrátky s objektivem a přebíhání z jedné strany na druhou vám pravděpodobně pár hodin vydrží. Na ty nejzajímavější body vás prostřednictvím sluchátek v několika světových jazycích upozorňuje palubní systém. Před oznámením speciálních míst, kolem nichž rychlík projíždí, zazní tišší gong, abyste nemuseli mít neustále nastražené uši a mohli si i v klidu užívat jízdu.

Po určité době pravděpodobně dojdete k názoru, že pitoreskních vesniček, špičatých věží alpských kostelů, rozbouřených řek, horských vrcholů a hradů na šťavnatě zelených kopcích už máte zachyceno dost a můžete techniku v klidu odložit a užít si oběd. Vyplatí se ale nechat si nějaké místo na paměťové kartě pro následující úseky cesty, protože projíždíte nejen různými kantony, ale zároveň i celou škálou ročních období.

V půlce května vyjíždí vlak z Mořice s pohledem na jezero se zbytky ledových ker a stále zasněženými vrcholky hor. O pár desítek kilometrů dále mine již kompletně rozmrzlá jezírka a dopracuje se až k rozkvetlým horským loukám, ovocným stromům a letním šatům místních v Churu. Při následném stoupání se roční období zase začne měnit a zimní scenerie vrcholí v nejvyšším bodě Oberalp Pass ve více než 2000 metrech nad mořem.

Zde je jediná krátká čistě fotografická zastávka. Po pár minutách je čas zase nasednout do červeného rychlíku a třeba se sklenkou výborného italského prosecca sledovat klesání do Andermattu. A pak už jen hlídat, zda se vzhledem k momentálnímu počasí v dáli objeví zářící vrcholek Matterhornu. To bohužel nejde považovat za samozřejmost, ikonická hora se poměrně často schovává v mracích. Pokud ale zůstáváte v Zermattu alespoň den, šance ji spatřit se díky proměnlivým povětrnostním podmínkám značně zvyšuje.

Po příjezdu v pozdním odpoledni jsme na ikonickou horu neměli štěstí, ale při objevování vyhlášeného horského letoviska s typickými dřevěnými chatkami, které často hostí obchody těch nejvyhlášenějších nejen hodinářských značek, nám to ani moc nevadilo. Místními oblíbená čokoláda Läderach se totiž ukázala být velmi účinným lékem na zklamání. A místní sýrové fondue je tak krémové, že na jakékoli vyhlídky kromě těch do bublajícího kotlíku ihned zapomenete.

Matterhorn se navíc následujícího rána umoudřil a majestátně vykoukl. Kdo si chce pohled na něj vychutnat z exkluzivnějšího úhlu nad mraky, může využít některou z lanovek, oblíbených u nejen stále aktivních lyžařů. Ať už se totiž díváte z Zermattu, nebo Klein Matterhornu 2275 metrů nad ním, jednu z nejkrásnějších hor Evropy si prostě zamilujete. A ani nemusí být odlita z čokolády.