Nejmladší česká kastelánka je doma ve Vranově nad Dyjí

Věk, který z ní momentálně činí nejmladší kastelánku v Česku, však neznamená, že by neměla dost zkušeností. Už v sedmnácti letech, kdy na střední škole studovala management cestovního ruchu, začala působit na zámku Slatiňany ve východních Čechách, odkud pochází. Na starost měla návštěvnický provoz a podílela se i na vedení sezonních průvodců. Vranov si při opakovaných výletech zamilovala především pro jeho barokní architekturu.

„Nepřišla jsem s tím, že to chci zkusit, ale že chci na Vranově strávit život,“ říká ke svému rozhodnutí zúčastnit se v pouhých třiadvaceti letech výběrového řízení na nového správce objektu. Na jihu Moravy, jen pár kilometrů od hranic s Rakouskem, se už skutečně zabydlela. V budově bývalé vrátnice u vstupní brány do národní kulturní památky našel před půl rokem domov i její nový mazlíček – štěně japonského plemene akita inu jménem Mou, tedy naděje.

„Nikdy bych si nedovolila vzít ho do interiéru zámku, to bych šla sama sobě špatným příkladem,“ podotýká kastelánka s tím, že devítiměsíční huňáč, který bude mít v dospělosti padesát kilo, tráví část dne v její kanceláři.

Stal se oblíbencem kolektivu a jakýmsi maskotem zámku, odkud se svou paničkou podniká dlouhé procházky po okolí. V této souvislosti Kateřina Doležalová zmiňuje svůj záměr návštěvníkům v budoucnu zpřístupnit zámecké zahrady s vyhlídkovými terasami.

Mezi jejími plány je také zavedení prohlídkového okruhu pro děti, kterým by ráda zábavnou a srozumitelnou formou přiblížila své milované baroko. „Architektura i sochy tohoto období připomínají divadelní scénu. Umělecké dílo tak můžete nahlížet z více úhlů a pokaždé vidíte něco jiného,“ vysvětluje. Na druhém nádvoří nemusíme pro příklad chodit daleko. Slavnostní schodiště totiž zdobí dvě sousoší od italského mistra Lorenza Mattieliho představující hrdinské činy Herkula a Aenea.

Tyto dynamické plastiky dostala darem od svého milence císaře Karla VI. zámecká paní Marie Anna Pignatelli, která zde žila v první polovině osmnáctého století. Další ženou, která se zasloužila o rozvoj vranovského zámku, byla o sto let později Helena Mniszková. „Trochu se usmívám, že teď nastala další ženská chvíle,“ říká kastelánka.

Opravy a úpravy, které je po jejím nástupu nutné udělat, by podle svých slov nespočítala ani na prstech obou rukou. Zámek ležící na území národního parku Podyjí měl na jedné straně štěstí, že byl v sedmdesátých letech minulého století vybrán jako památka určená ke zpřístupnění veřejnosti, a z toho důvodu byl kompletně zrekonstruován. Na druhé straně ne všechny stavební zásahy mu prospěly.

Například zabetonování severní terasy způsobilo zadržování vlhkosti, která objektu dlouhodobě škodí. „Kromě vybourání betonu je nutné zavést kanálky a zajistit tak odvod vody a odvzdušnění. Zároveň bude třeba, aby postupně vyschly narušené stěny sálu předků, kde bude v budoucnu nezbytné zrestaurovat štukovou výzdobu a podlahy.“ V zámku se počítá i s postupnou obnovou inženýrských sítí.

Už ve středověku byl na ostrohu nad Dyjí vybudován k ochraně hranic hrad, jehož majitelé, většinou příslušníci nižší šlechty, se až do požáru v roce 1665 poměrně rychle střídali. Téměř na sto let se pak v roce 1680 stal Vranov majetkem hrabat Althannů, vysokých úředníků na císařském dvoře, kteří si chtěli na trase mezi Prahou a Vídní pořídit reprezentativní sídlo.

Začali výstavbou sálu předků, samostatného objektu na oválném půdorysu, který je dnes jedním z hlavních turistických lákadel. Právě do tohoto díla rakouského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu směřuje Kateřina Doležalová se zájemci o nově zavedené kastelánské prohlídky. Vzhledem k tomu, že během nich vypráví zejména o freskách zdobících kopuli, je pro posluchače poloha vleže na zádech ideální.

Prostor monumentálních rozměrů (26 × 17 metrů) a jeho alegorická výzdoba oslavují starobylost a zásluhy rodu Althannů. Fresky v centrální části mají podobu výjevů z řecké mytologie a jsou dílem rakouského malíře Johanna Michaela Rottmayra. Vidíme tak například Apollonův vůz tažený čtyřspřežím, na němž sedí Génius s žezlem, korunou a vavřínovým věncem na hlavě jako zosobnění dobré vlády. Symbolem hojnosti je žena s otepí slámy v přední části vozu, který přejíždí ošklivá stvoření představující bídu a pomluvu.

Mezi okny najdeme vyobrazené převážně hrdinské činy, mimo jiné Herkula či Thesea. Ve výklencích po obvodu jsou umístěny sochy významných Althannů od vídeňského sochaře Tobiase Krackera. Historická fotografie na stolečku ve středu sálu zachycuje změnu jeho funkce v devatenáctém století. Zatímco v předchozím období se v sále konaly plesy nebo opery, později sloužil jako společenský salon, což dokazuje sedací souprava.

Podobnou proměnou prošly i obytné prostory zámku. Zatímco interiéry na trase věnované Althannům měly především reprezentovat, další majitelé, polský šlechtický rod Mniszků, dávali před strohostí přednost pohodlí a praktičnosti.

Kateřina Doležalová tehdejší změnu životního stylu shrnuje takto: „Když jste si chtěli dát čaj v polovině osmnáctého století, zavolali jste si služebnou. O století později už jste si ho v samovaru nachystali sami.“

To, jak se Althannové snažili jít s dobou, je patrné už v jídelně, kterou zdobí látkové tapety – olejové malby na plátně v sentimentálním stylu upomínající na pařížský park Monceau s drobnými stavbami jako egyptský obelisk, holandský mlýn či pavilonky. Společenský salonek je zase inspirován dobou francouzského krále Ludvíka XVI., najdeme v něm i bustu jeho manželky Marie Antoinetty.

Uspořádání ložnice v dámském apartmánu je vlivem klasicismu přísně symetrické. „Jedna kamna jsou funkční, zatímco druhá jen dřevěná atrapa,“ vysvětluje kastelánka. Protože klasicismus znamenal návrat k antice, výzdobě pokoje dominují sochy Venuší. Díky zmíněné péči v sedmdesátých letech minulého století vypadá mobiliář, v drtivé většině původní, jako by obyvatelé zámku odešli teprve nedávno. Ve skutečnosti k tomu došlo v roce 1948, kdy byl objekt zestátněn.

Druhý návštěvnický okruh pojednává o polské stopě, kterou ve Vranově zanechal rod Mniszků a Stadnických. V pokojích je patrný důraz na soukromý život, najdeme v nich řadu drobností, k nimž měli majitelé osobní vztah. „Helena Mniszková byla například zdatná v ručních pracích a její výšivky včetně rodového erbu zdobí stěnu či tašku.“

Interiéry zkrášluje mimo jiné ve své době vyhlášená vranovská kamenina a porcelán. Součástí druhého okruhu je také prohlídka kaple Nejsvětější Trojice, rovněž díla Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, které bylo postaveno za pouhé dva roky na počátku osmnáctého století. Poslední, třetí návštěvnickou trasou je výstup na čtyřiadvacetimetrovou věž s vyhlídkovým ochozem.