Nejdelší had v Českém Švýcarsku? Najdete ho ve skalách nedaleko pohádkového mlýna

Nejníže položená obec v České republice obklopená skalami, protéká jí menší říčka i naše největší řeka. Řeč je o Hřensku, které si své jméno udělalo nejen jako významné turistické středisko, ale také jako obec, kterou postihly povodně nebo pády skal.

Hřensko slouží turistům především jako výchozí místo na proslulou Pravčickou bránu a do soutěsek. My vyrážíme do Divoké a Edmundovy soutěsky, protože v parném létě, kdy teploty přesahují 30 °C, je to asi nejlepší nápad. Samotná obec je malebná, lemovaná domy, nad kterými jako temný mrak shlíží pískovcové skály. Zážitek však kazí vietnamská tržnice před domy i kolem kostela sv. Jana Nepomuckého.

Červená značka vás provede Hřenskem až na rozcestník se žlutou, od které vede cesta do soutěsek. Ty se nacházejí v první zóně Národního parku České Švýcarsko, a proto v nich platí specifický režim. Mimo jiné se turisté musejí pohybovat pouze po značených turistických stezkách. První zóna v těchto místech není jen na ochranu pískovcových skal, které vznikly v druhohorách, ale také kvůli opětovnému vysazování lososa obeckého do Kamenice.

Soutěsky byly dlouhou dobu zapovězeným údolí, které místní pouze procházeli, když chtěli přejít třeba z Mezné do Růžové. Kamenice sloužila také rybářům, kteří zde v minulosti chytali nejen pstruhy, ale i lososy. Po říčce se plavilo také dřevo.

Větší zájem o Kamenici odstartovala zřejmě až sázka pětice mužů v roce 1877, kteří se rozhodli, že ji sjedou na vorech. A tak se i stalo. Muži sjeli říčku od Dolského mlýna do Hřenska a byli tak asi první, kdo založil tradici jízdy po Kamenici. O pohodlnější zpřístupnění se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen, který povolal dělníky na vybudování chodníků, mostů a tunelů. Edmundova soutěska byla otevřena v roce 1890, o osm let později následovala Divoká soutěska.

Žlutá značka vede nádherným údolí kolem Kamenice, kde lze slyšet jen hučení vody a turisty. Těch tady bývá především v sezóně opravdu hodně. Cesta je dlouhá asi dva kilometry a potkáte na ní skály pojmenované například Pidižvík nebo Topograf. Při příchodu do přístaviště si lze po pravé straně všimnout rybího přechodu, který byl na říčce vybudován pro lepší migraci lososa. Jízda Edmundovou soutěskou stojí 80 korun a do lodě se vleze asi 25 lidí.

Lodník s dřevěnou tyčí je zároveň průvodce, který zná dokonale všechny skály na téměř kilometrovém úseku. Proto hned při odjezdu upozorňuje na skalní útvar, kterému vévodí babička, děti a rodiče. „Dědeček od babičky utekl a najdete ho v sousední soutěsce,“ vysvětluje převozník a odráží se tyčí ode dna. Upozorňuje také na to, že turistům ukazuje soutěsku i z opačné strany, a proto se mají všichni připravit na to, že loď obrátí.

Představivost návštěvníků mezitím pracuje na plno, protože lodník ze sebe sype různá přirovnání skal k příšerám a zvířatům. Lze vidět hlavu hada, draka nebo velrybu. Chybět nesmí ani vodník či vodní víla. Překvapení nastává u jedné ze skal, kam na turisty pustí vodu z umělého vodopádu na stráni. Vyprávění je sice zábavné a obzvlášť děti si ho užijí, ovšem chybí nějaké informace o soutěskách, historii, přírodě a podobně.

Po vylodění v horním přístaviště čeká na unavené turisty srub s občerstvením, kde je možné si na uzavřeném ohništi opéct buřty. Pro návštěvníky s dostatkem energie je tu informační centrum s expozicí o zdejší krajině. Většina lidí pokračuje po žluté na rozcestí Mezní můstek, kde pokračují po zelené do Mezné, odkud jezdí autobus zpět do Hřenska. Mnohem menší část výletníků směřuje k Divoké soutěsce, která měří asi půl kilometru.

U přístaviště není pokladna a loďku si přivoláte točením kličky. Převozník je za pár minut u vás a zkasíruje (60 Kč) davy chtivé plavby. Výklad je o něco pestřejší, ale to asi záleží, na kterého lodníka zrovna natrefíte. Dozvíte se o rybách žijících v Kamenici nebo ptácích létajících nad vašimi hlavami.

Dostanete také neodolatelnou nabídku vystoupit z loďky na malém ostrůvku, kde jsou údajně již dva pasažéři z Titaniku, a zkusit si žít jako trosečník. Kupodivu nabídky nikdo nevyužil. Převozník turistům také ukazuje ocas hada, jehož hlavu viděli v Edmundově soutěsce. Že by to byl nejdelší had v Česku nebo dokonce na světě?

Z Divoké soutěsky vede jen jedna cesta po žluté, která pak míří mimo 1. zónu. Náš výlet pak pokračuje po modré směrem na Vysokou Lípu. Po cestě potkáváme smutný obrázek dnešních lesů. Holinu, která vznikla kombinací několika faktorů — sucha, kůrovce, špatnou lesní skladbou a bouří, která se v Českým Švýcarskem prohnala. Míjíme vyhlídku Ptačí kámen, ze které lze zhlédnout celé údolí Kamenice.

Ve Vysoké Lípě přijde k chuti v horkém dni zlatavý mok na zahrádce, z níž je krásný výhled do okolí. Odskočit si můžete na kopec Na Zámečku, na kterém jsou pozůstatku neznámého zámku, anebo si prohlédnout roubené a hrázděné domy ve vsi, kvůli kterým ve vesnici vyhlásili památkovou zónu.

Ještě zajímavější pamětihodnost ale čeká níže po modré na břehu Kamenice, a sice Dolský mlýn. První zmínky o mlýně jsou z 16. století. O století později ho získal rod Pohlů, který ho vlastnil až do roku 1910. Budovy prošly mnoha přestavbami. Mlýn měl původně tři kola, z nichž jedno pohánělo pilu. Mlelo se však jen do začátku 19. století, protože pak se po říčce začalo plavit dříví a mletí se omezilo. Aby majitelé nepřišli zkrátka, mohli vařit pivo a pálit pálenku. Po druhé světové válce byl mlýn opuštěn a postupně chátrá.

Od 19. století až do dnešní doby je Dolský mlýn vyhledávanou památkou, kde v minulosti fungovala také restaurace. Nyní si musíte vystačit se svou svačinou, s kterou si můžete sednou na kámen k řece a poslouchat šumění vody. Mlýn si zahrál v několika pohádkách — Pyšná princezna, Peklo s princeznou, Ztracený princ nebo Čertova nevěsta. Žlutá trasa vedla původně dál kolem říčky, ale kvůli neukázněným turistům, kteří odhozeným vajglem zapálili kus lesa na skále, byla cesta přemístěna. Kolem řeky totiž hrozí pády ohořelých stromů.

Kousek od Dolského mlýna jsou i další zajímavosti. Královský smrk ztepilý, jehož stáří se odhaduje na 200 let, nebo železobetonový most z roku 1902. Ten patří k nejstarším svého druhu v ČR i v tehdejším Rakousko-Uhersku. Kousek odtud se po naučné stezce můžete vydat také ke zbytkům opevnění a bunkru z první republiky s vybavením.

Okouzlující je i další část výletu po žluté kolem potoka Jetřichovická Bělá do Jetřichovic. Potok je plný pstruhů s nádherně čistou vodou, jehož dno je pokryto pískem jako u moře. Přírodní úkaz doplňují řasy a vodní rostliny nebo studánka, ze které i v době sucha poměrně vydatně tekla voda. Geologické podloží v oblasti Kamenice je totiž dobře zásobené podzemní vodou.

Náš výlet končí u dalšího mlýna, jehož vznik se datuje až do 17. století, na okraji Jetřichovic. Mladí manželé jej zrekonstruovali a můžete se v něm ubytovat. Restauraci tam však nenajdete. Günterův mlýn měl jedno kolo a do 21. století se dochoval ve skále vytesaný náhon. Nedaleko mlýna stojí autobus, který v hlavní sezoně jezdí každou hodinu zpět do Hřenska nebo až do Děčína.