Nedaleko Bejrútu se ukrývá jeskynní systém obřích rozměrů

Příletem do libanonského Bejrútu se člověk přesune do míst, kde se mísí evropská a arabská kultura. Místní lidé si však míru a turistů váží vskutku velkou měrou. Není to totiž dlouho, co zde život nebyl ani trochu jednoduchý.

Nyní se však čeští turisté pozvolna vracejí, a znovu tak objevují místa, která vidělo za posledních 10 až 12 let jen velmi málo našinců. A ač mnozí Češi míří cíleně spíše do zdejších vinařství, která mají bez nadsázky světovou kvalitu, stojí za to vidět i krásy přírody, které tato končina nabízí. Zejména pak, když jsou od hlavního města, co by taxíkem popojel.

Jeskynní systém Jeita se nachází jen přibližně 18 kilometrů severně od hlavního města Libanonu. Dostupný je tak velmi jednoduše. Buď můžete vyrazit místní dopravou směřující z Bejrútu do města Jounieh a vyskočit si o něco dříve, anebo vyjet autem či taxíkem. Pozor na dopravní zácpy, které jsou ve špičce v Bejrútu poměrně nepříjemné, a tak vyrazte raději o něco dříve. Jeskyně je otevřená od úterý do neděle vždy od devíti hodin ráno.

Být na místě už v půl deváté není vůbec špatný nápad, protože se tak vyhnete davům, které zde nejsou vůbec výjimečné. Zejména o víkendech jsou jeskyně docela přeplněné, vyplatí se tak dobu návštěvy trochu lépe naplánovat. Přece jen sem ročně zavítá zhruba 280 tisíc lidí, a to není zrovna malé číslo. Na návštěvu si vyčleňte aspoň dvě hodiny svého času, protože se jeskyně rozděluje do dvou systémů, které musíte navštívit odděleně, vrchního a spodního.

Spodní systém byl oficiálně nalezen výrazně dříve než ten vrchní, ale i tak na poměry lidské civilizace poměrně pozdě - v roce 1836. Celý systém je dnes dostupný pouze na elektrické loďce a speleologům trvalo velmi dlouho, než jej kompletně zmapovali. Vlastně to chtělo neskutečných 122 let, než se spodní systém otevřel veřejnosti - psal se rok 1958. Jeho délka činí 6200 metrů a loďka vás proveze zhruba jen po půlkilometrovém úseku.

Vrchní část jeskyně, která se nachází nějakých 60 metrů nad tou spodní, objevili libanonští archeologové až roku 1958. Ač na fotkách působí spodní část obvykle výrazně malebněji, je to právě vrchní část jeskyně, která lidem vyráží dech. Jak by také ne, když je až 120 metrů vysoká a nachází se zde největší známý stalaktit na světě.

To, že krásy vrchní části nejdou kvůli místnímu osvětlení a obrovským rozměrům nafotit, vás ale nemusí mrzet ani trochu. Fotit se tu totiž nesmí, stejně jako ve spodní části jeskyně, a hlídači na to skutečně dohlížejí.

Možnost focení v jeskyni mají jen novináři, a to po včasné dohodě se zdejším vedením. Po podepsání asi pěti dokumentů jsem dostal možnost vyfotit tři snímky. Tři. „To vám pro potřeby článku stačí, slyšel jsem.” A aby toho nebylo málo, musel jsem si vybrat, zda chci fotit ve spodní, či vrchní části jeskyně.

„Nešlo by to namíchat?” ptal jsem se. Ne, zněla strohá odpověď. Nebylo dobré volby. Tak dole, pronesl jsem smutně. Dohady o tom, že ne vždy snímek vyjde tak, jak má, zejména když je focen z loďky, která nejde zcela zastavit, byly marné. Prostě dole a jen tři. I tak jsem byl v posledním měsíci prý jediný, kdo tuto příležitost vůbec dostal. Štědré.

Vrchní část jeskyně procházíte zejména po nejrůznějších kovových můstcích a představa, jak asi musely být tyto cesty stavěné, je bez nadsázky dechberoucí. Ti, kteří mají strach z výšek, se tu totiž nemusí cítit dobře ani nyní, a to je konstrukce zcela stabilní.

Obří krápníkové útvary a propadliště o hloubce desítek metrů pod vámi totiž nejsou něčím, co můžete vidět každý den. Ne nadarmo je tato turistická atrakce pravidelně hodnocena jako jedna z nejúchvatnějších nejen v samotném Libanonu, ale dokonce v celém regionu.

Pokud byste sem chtěli vyrazit v rámci nějakého organizovaného výletu, tak je to možné - ať už levnější skupinové, nebo o něco dražší soukromé. Obvykle se tyto výlety do jeskyně kombinují s jízdou lanovkou z města Jounieh na horu Harisa, ze které vidíte až na Bejrút, a s návštěvou půvabného pobřežního města Byblos. O něm jsme psali již dříve. [celá zpráva]