Článek
Letos v červenci byla kniha nesoucí název „198” přeložena z norštiny do angličtiny a příhody cestovatele Gunnara Garforse se tak staly dostupnými i pro ne-norský zbytek Evropy.
Někteří by možná diskutovali o tom, že je na světě více zemí než 198. Jen FIFA jich uznává 209. Garfors se však řídil státy uznanými Spojenými národy. Těch je 193. Přidal Vatikán a Palestinu, které mají speciální status, a také Kosovo, Západní Saharu a Tchaj-wan, které uznává velké množství ze zmíněných 195 zemí. A 198 zemí bylo na světě.
Aby si mohl zemi započítat, rozhodl se, že nestačí jen stanout na letišti. Došel k tomu, že v každé zemi musí něco prožít, aby měl aspoň jeden příběh, který z ní bude moci posléze vyprávět.
Důležité je stanout nohou na území země. Pokud měl čas, zůstával déle, ale v některých zemích strávil i méně než 24 hodin.
Někam návrat neplánuje
Ve své knize s plným názvem „198: Jak mi došly země” (198: How I Ran Out of Countries) země rozděluje třeba na ty, kam by se velmi rád co nejdříve vrátil, a na ty, u kterých s návratem ani trochu nepočítá, neměl tam dobrý pocit a nezapůsobily na něj v dobrém. Které to jsou?
Nenadchl ho Kuvajt. Důvodem byl extrémní islám smíchaný s extrémním kapitalismem. Nechystá se vrátit ani do Vatikánu, země bez barů a žen.
V předraženém Bahrajnu ho ničilo extrémní horko. Nelíbilo se mu v Kataru, kde je pětkrát více mužů než žen. A do přelidněného Bangladéše, kde lidé pracují v hrozivých podmínkách, návrat také neplánuje. Necítil se dobře ani v Jordánsku, Burkině Faso, v Bolívii nebyl okraden jen proto, že na zlodějku včas zapůsobil.
Největší potíže, kdy mu skutečně hrozilo nebezpečí, zažil ve Středoafrické republice, Beninu a Nigeru.
Humor dostává z potíží
Zemí, které se mu však velmi líbily, je více a v jejich popisování je také značně barvitější. Jeho hlavními doporučeními jsou neobjevená Barma, kulturní krásy Etiopie, příroda a gastronomie Madagaskaru, autentická Kuba, přátelskost milovníků fotbalu a karnevalů v Brazílii a v neposlední řadě Bhútán, kde sice málem v Thimpu přišel k újmě na zdraví, ale vše nakonec dopadlo dobře.
Z Garforsova vyprávění je patrné, že z mnoha hraničních situací vyvázl díky svému humoru, empatii a později již také bohatým cestovatelským zkušenostem. Některé příběhy jsou trochu vážnější, třeba vyprávění o tom, jak jeho kamarád opil oficiálního průvodce v Turkmenistánu. Ten je jednou z mála zemí, ve kterých dostanete přiděleného průvodce, bez kterého se nesmíte po zemi pohybovat.
Když začne pít Nor
Oleg začal okamžitě sondovat, zda jsou v zemi za alkoholem či za ženami. Obojího prý má Turkmenistán dostatek. Když podotkli, že pár panáků si dát mohou, ale že mají všichni doma manželky či přítelkyně, odvětil jen stroze: „No a?”
Když se ho tedy zeptali, zda nevěří na lásku, ač má také manželku, odvětil, že lásku vynalezli Francouzi. Byli prý moc velcí škrti na to, aby platili za prostitutky. Těžko říci, zda norská skupina hájila své partnerky, ale Olega opili do bezvědomí a po zbytek cesty je musel provázet jeho kolega.
A jak dopadla Česká republika? Garfors zde byl v době, kdy byla ještě Československem, i poté. Nikoho asi nepřekvapí, že se řeč točí kolem konzumace piva a opileckých historek dalších Norů. Aspoň v něčem jsme světoví.
„Věřím, že si každý milovník cestování v mé knize něco najde. Nesnažím se popsat detailně celý svět, jen se chci podělit o to nejzajímavější, co se mi při návštěvě těch 198 zemí přihodilo,” uvedl pro Novinky Garfors, který cestování na hřebík rozhodně nepověsil.
Pouze už přestal s nekonečným počítáním zemí. Na jeho lásce k cestování to ale nic nemění...