Naučte se na dovolené ovládat bagr nebo buldozer

„Už jste někdy ovládal bagr?“ vystřeluje na mě otázku můj školící instruktor Junior. Cítím se maličko jako zpovykaný městský chlapec, když přiznávám, že ne. Během desetiminutového školení se dozvím, co všechno by se mohlo stát, kdybych nedbal bezpečnostních pokynů svého instruktora, a já pozvolna získávám pocit, že brzy usednu přinejmenším do pojízdné atomové zbraně. Test na alkohol mám negativní, a tak vstupuju do bagru, který nese něžné označení Brutus. Tlačítko „vymaž z mapy Severní Koreu“ na ovládacím panelu chybí. Špetka uklidnění.

„Vezmeme to pěkně postupně. Nejdřív se naučíš základní ovládání. Velké páky před tebou určují pohyb bagru. Zatlačíš na pravou a pojedeš doprava dopředu, když na levou, tak doleva dopředu. Pokud zatlačíš rovnoměrně na obě, pojedeš přímo dopředu. Je to trochu jako na starém kole, brzy to dostaneš do ruky,“ ujišťuje mě a vysvětluje mi princip, že něco jako zpátečka tu neexistuje. Prostě si joystickem otočím kabinu do druhého směru a jede se nanovo.

„Postav se na zadní,“ řekne mi Junior se stejnou jistotou, se kterou se podává dítěti dudlík. Dává mi chvíli na to, abych pomocí páček vše nastavil tak, abych se dotýkal země pouze rypadlem a zadní částí svého pásu. Když konečně přiměju stroj provést požadovaný vzpěr, chci se začít vracet zpět do původní (čti bezpečné) polohy.

„Ale no tak, nebuď baba. Pořádně tomu nalož. Nakloň se tak, abys vůbec neviděl rypadlo a koukal přímo do nebe,“ zní pokyn. V hlavě se mi odehrávají nejrůznější scénáře plné převrácených bagrů a vyprošťovacích vozidel. Více než 16tunový kolos naštěstí prokázal svou stabilitu, kterou jeden amatér za ovládáním jen tak nenaruší.

Netrvá dlouho, a když ze mě Junior na chvíli spouští oči, tak zjišťuju, že můžu jet dopředu a zároveň se otáčet kolem dokola. Zrovna když mě centrifuga začíná docela bavit, přichází mi do sluchátek srozumitelná zpráva: „Až si dohraješ, tak bychom mohli začít pracovat.“ A já si naivně myslel, že jsem se sem přišel bavit. Místo toho na mě však čeká série úkolů. Ty první vyžadují jen základní pochopení ovládání bagru, ty další už ale také značnou obratnost a lehkost na ovladačích. Trpělivost a přesnost nikdy nebyly mou hlavní devízou, ale Junior nemusí vědět všechno.

„Tak se toho chop. Začni výkop tady a všechnu zeminu, kterou se ti podaří nabrat, budeš přemísťovat sem. Udělej pořádnou hromadu, ať se za sebe nemusíš stydět,“ zní pokyny. Měl bych na jazyku cosi o tom, že dvakrát hrábnu, abych si to vyzkoušel, a pak můžeme pokračovat s nějakou další činností, ale pak se podívám doprava. Zároveň se mnou bagruje o pár desítek metrů vedle Carl z Texasu. Označení „soutěživý“ jej nevystihuje dostatečně jednoznačně. Začíná boj. Na bagr a na smrt.

Nepřestane mě překvapovat, jak velké množství zeminy jsem schopný na jedno nabrání přemístit. Všechny úpravy terénního profilu zahrady by s touto mašinkou získaly zcela nové rozměry. Carlův bagr přes hromadu nabrané zeminy už přestávám vidět. Poměrně rychle získávám dojem, že je Carl svou profesí bagrista, kterého baví ve volných chvílích zesměšňovat běžné lidi. Nejraději bych si výhled doprava nějak zastínil, ale to už bych se pak nemohl užírat tím, že padesátník Carl, který sem přijel bílým kabrio mustangem, se dvěma blondýnkami vzadu, si hraje vedle mě svou vlastní ligu.

Druhý úkol už mi jde o poznání lépe. Přemísťujeme obří pneumatiky z jednoho místa na druhé. Hlasové ovládání by se hodilo. Chvíli trvá, než se naučíte, které tlačítko vaši kovovou tlamu rozevírá, zavírá a co dělá úplně něco jiného. Carl přepálil start. První dvě pneumatiky sice přemístil podle všeho v novém národním rekordu, s dokončením pyramidy pomocí třetí pneumatiky se však unáhlil, pustil ji moc z výšky a ta se s obrovským žuchnutím odkutálela mimo zbylé dvě. Musí pro novou, tahle se nepočítá.

Carlovi věnuji výraz „Nepotřebuješ pofoukat bolístku?“ a spouštím třetí pneumatiku s chirurgickou přesností přímo doprostřed těch již stojících. Bingo. Podle jeho výrazu soudím, že jsem si právě udělal velmi mocného nepřítele. Kdybychom se bývali rozhodli pro ovládání buldozeru, což zde na Dig This také umožňují, asi bych nestačil ujíždět.

Rozhodující disciplína přichází a Carl, pocházející ze země NBA, má drobnou výhodu. Naším cílem je rypadlem opatrně nabrat připravené basketbalové míče a do vrchní odložené pneumatiky třikrát po sobě skórovat. Abych příběh zkrátil – sice jsem ani jednou neminul, ale když jsem mohl potřetí radostně zajásat, tak byl Carl už tak deset minut v klimatizované místnosti a přebíral si se svým blonďatým doprovodem diplom. Pch.

Diplom nakonec čekal i na mě za dokončení a Carl přispěchal s poděkováním za zábavné chvíle. Z jeho rozzářených očí bylo patrné, že bagrování nakonec asi přece jen nebude jeho povolání a že v něm mnohatunový kolos vyvolal podobně velkou bouři adrenalinu jako u mě. Těžko byste našli aktivitu, která by průměrného muže nadchla tak jako tahle. Ale představte si, ženy tu prý tvoří značné procento zákazníků a v mnoha případech si prý ovládání osvojí rychleji než mnozí muži. Takže vlastně ještě můžu být rád, že mi to natřel Carl, a nikoliv Carla...