Hlavní obsah

Napříč Atlantikem s plachetnicí, kterou postavil během covidu

Michal Krysta si během epidemie nemoci covid-19 postavil malou plachetnici a ke konci loňského roku s ní vyrazil na závod Transat’21, který vedl z portugalského města Lagos na karibský ostrov Antigua s mezipřistáním na Kanárských ostrovech. Během plavby napříč Atlantikem urazil 6666 kilometrů a několikrát si sáhl až na dno svých sil. Druhé místo bylo za prožité útrapy zaslouženou odměnou.

Foto: Jan Kasl

Rychlost plavby hodně ovlivňuje přesné nastavení plachet.

Článek

Se stavbou mu pomáhal nejen zkušený Luděk Kocourek, ale i další lidé, bez nichž by přípravu do začátku závodu nestihl. Všichni odvedli perfektní práci. Jeho loď byla nejrychlejší. I když jen o fous, protože všichni závodníci museli postavit své plachetnice podle stejného plánu. Michal ji nazval Menawan. To je slovo z indonéštiny a znamená podmanivá, okouzlující nebo jedinečná. Pojmenoval ji tak ve chvíli, kdy se mu narodila dcera. Navíc v Indonésii nějakou dobu žila jeho žena Klára.

Nejtěžší to bylo na souši

I když se ten rok stal čerstvým otcem, manželka s jeho cestou souhlasila a snažila se mu pomoct se sháněním peněz. Nebylo to snadné, zážitkové agentuře, která Michala živila, se během covidu ze známých důvodů nedařilo. Stavba lodi vyšla na milion, její vybavení, převoz do Francie, odkud vyplul do Portugalska, startovné a další nejrůznější poplatky na další milion.

Foto: Jan Kasl

S kamarádem při stavbě lodi

Pomohl sponzor, ale stejně vydatně i manželka. Zvládnout stavbu lodi a celý ten „úřad“ kolem ní v tak krátkém termínu bylo složité. Když pak vyrazil na moře, připadalo mu to zpočátku jako „dovolená“ za odměnu.

Spánek dramaticky chyběl

Největší problém během závodu pro Michala představoval spánek. Vlny si s malou plachetnicí pohrávaly jako s hračkou. Na postel musel zapomenout. Lehnout si mohl jen na podlahu v kajutě, kde se obklopil plachtami, aby tam sebou tolik „nekloktal“.

Vlny, které chvílemi dosahovaly až pěti metrů, s ním stejně bušily o stěny kajuty sem tam. Připadal si prý jako v automatické pračce. Tvrdě usnout byl schopný tak na půl hodiny. Zbytek spánku bylo jen takové podřimování, probouzení se a usínání.

Využíval sice autopiloty, které dokázaly řídit loď samy, ale ty nejely v ideální stopě, vždycky s nimi trochu ztratil. Navíc první autopilot, ten elektrický, se na vlnách nedal správně nakalibrovat. Ten druhý, větrný, ho začal časem opouštět.

Foto: Jan Kasl

Michal napínal plachty i podle toho, jestli chtěl jet co nejrychleji, nebo jestli odpočíval.

Snažil se odpočívat i za těchto podmínek. Ne vždycky se to dařilo. Jenže únava je na moři nebezpečná. Třeba vykoukl oknem ve stropu kajuty ven a dostal pořádnou ránu ráhnem. Jak loď plula na autopilota, převalilo se zrovna v tu chvíli i s plachtou na druhou stranu. To se mu stalo třikrát. Jednou měl pocit, že má otřes mozku. Upadnout však do bezvědomí na vlnách oceánu, to by byl pořádný průšvih.

„Když je člověk unavený, snáze se dopustí chyby a víc mu hrozí úrazy,“ přiznává Michal. Na extrémní výkony a vyčerpání je sice zvyklý, vrcholově sportoval na divoké vodě a účastnil se triatlonů i jiných extrémních závodů, které často vyhrával. I během nich si nejednou sáhl až na samotné dno svých sil. Tohle bylo ale jiné, zejména kvůli délce závodu.

„Překvapilo mě, že tělo, které nemělo na výběr, se nakonec přizpůsobilo. I když člověk chvílemi fungoval v polospánku,“ říká Michal. „Jako by kormidlovala jen jedna část těla a druhá odpočívala.“

Plavba s anděly

Během závodu však nezažíval jen dramatické okamžiky. Kdo by čekal zocelené muže, kteří se s kamennými tvářemi neustále ženou na svých malinkých, ani ne šestimetrových plachetnicích rozbouřeným oceánem vpřed, toho by možná zaskočily i téměř idylické chvíle. Třeba když bylo bezvětří, skočili se zchladit do moře. Přivázaní na laně k lodi, aby jim neodplula, nebo jen tak na volno, když opravdu stáli na místě. Krásné byly také východy nebo západy slunce.

„Spousta lidí si myslí, že oceán je pořád stejný, ale to je omyl,“ říká Michal. „Neustále se proměňuje. Naučíte se ho vnímat a vychutnávat si to.“ Cestou potkal impozantní šestimetrové velryby, kulohlavce, ale doprovázeli ho třeba také delfíni. O nich se mluví jako o andělech, kteří přinášejí štěstí. Byl s těmi anděly poměrně často.

Foto: Jan Kasl

Montáž radarového odražeče, díky kterému ho včas uvidí lodě vybavené radarem.

„Nádherně vypadal v noci plankton, který světélkoval všude kolem v oceánu,“ vypráví Michal. „Člověk si připadal jako někde mezi mimozemšťany. Zvlášť když měsíc zašel za mraky a moře se zklidnilo. To světélkoval nejintenzivněji. Teď si představte, že mezi ním plavali delfíni. Vytvářeli v planktonu neuvěřitelné křivky i obrazce. A za ocasem se jim dělal chvost, jako kdyby to byly komety.

Ještě hezčí byly chvíle, kdy mě v noci obklopily tisíce světélkujících medúz. Připomínaly zářící a ladně se vznášející chomáčky, respektive duše zemřelých, které pulzovaly kolem posvátného stromu ve filmu Avatar. Bylo to poetické i tajuplné. Něco tak úchvatného hned tak nevidíte.“

Největší krizi zažil ve chvíli, kdy se spolehl na předpověď počasí a plul kolem Kapverdských ostrovů po trase, kde to mělo víc foukat, ale nefoukalo. Z prvního místa v závodě se ocitl na předposledním. Tři dny ho pak zdržovaly velké vlny, které navíc chodily z různých stran.

Foto: Jan Kasl

Rádiem se mohl spojit jen s loděmi ve svém blízkém okolí.

„Nemělo moc velký smysl dřepět u kormidla, jenže v kabině si člověk také moc neodpočinul,“ říká Michal. „V tu chvíli na mě padla únava,“ přiznává. „Ale pak jsem se otřepal a řekl si, že nic není ztracené, do cíle zbývají ještě dva tisíce kilometrů, a začal jsem se zase propracovávat dopředu.“

Dramatický závěr

To nejhorší ho čekalo ve finále. První autopilot se nedal použít a druhý se mu rozsypal, takže si nemohl ani na chvilku zdřímnout. „Byl to špatně zvolený typ přístroje, který jsme ale měli předepsaný,“ lituje Michal. „Nebyl jsem sám, kdo s ním měl problémy.“

Nakonec to znamenalo, že jel ve finiši tři a půl dne beze spánku. U kormidla sice chvílemi klimbal a neměl tak ideální dráhu, jak by potřeboval. Nakonec dojel na karibský ostrov Antigua jako druhý. O necelých 45 kilometrů zvítězil Švýcar Etienne Messikommer. Ostatní závodníci za nimi přijeli za několik dní. Těch víc než 6666 kilometrů zvládl Michal za 26 dnů, 12 hodin, 19 minut a 55 vteřin.

Foto: Jan Kasl

Za kormidlem

Dorazil v noci, tak musel počkat do rána, než otevřou přístavní kancelář, aby ho pustili na pevninu. Měl chuť na pivo a teplou sprchu. Byl zpocený, na mytí totiž nebyl ve finiši čas. Cítil se šťastný, že dokázal přeplout Atlantik, a splnil si tak jeden ze svých klukovských snů. Zároveň měl chuť otočit loď a pokračovat někam ještě dál.

„Moře nebo přírodu nezajímá, jakého jste dosáhl společenského postavení a kolik peněz vyděláváte,“ vysvětluje Michal. „Fungují v nich jednoduché, drsné, ale ryzí zákony. Platí stejně a spravedlivě pro všechny. Moře a vůbec příroda nám v extrémních situacích nastavují zrcadlo, abychom otevřeli všechny šuplíky své povahy i svých schopností a ukázali, co v nás doopravdy je. Toho se asi nikdy nenabažím.“

Výběr článků

Načítám