Na túře po Evropě jedl cestovatel jen odpadky. V Česku hladověl

Zpravodaji CNN ve Varšavě Dubanchet řekl, když dokončil svou 3000 kilometrů dlouhou cestu, že příliš nevěřil v úspěch své mise. „Myslel jsem, že budu mít čtyři nebo pět dní hlad, a pak si něco budu muset koupit," dodal. Překvapila ho však hojnost vyhozeného jídla, které dokázal nasbírat z odpadků supermarketů, pekáren a restaurací. Uživil se z nich na celé cestě přes Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Německo a Českou republiku až do Polska. Jeho trasa dosáhla téměř 3000 kilometrů.

Cestou se tento bývalý zaměstnanec restaurace rychlého občerstvení dozvěděl cenné informace o zvyklostech vyhazování odpadků v zemích, které navštívil. „Snažím se protestovat proti masivnímu plýtvání potravinami. Je to naprosto absurdní a zbytečné," řekl Dubanchet, který svou cestu naplánoval v době, kdy běží Evropskou unií vyhlášený Rok proti plýtvání jídlem. „Plýtváme spoustou dobrých zdrojů. Kolik vody, energie a znečištění stojí něco vyprodukovat, jen aby to pak skončilo v koši. A milióny lidí přitom hladoví."

Cestou se držel přísného pravidla jíst jen to, co je vyhozené nebo k vyhození určené. Pokaždé se zeptal na dovolení v supermarketech nebo restauracích, než se ponořil do jejich odpadků. Občas ale musel přelézt nějaký ten plot, aby se ke kontejnerům dostal. Setkal se také s různou mírou pochopení.

„V České republice to bylo hodně složité," vypráví Dubanchet. „Lidé nechápali, čeho se můj projekt týká. Mysleli si, že jsem bezdomovec. Nechápali cizince, který po nich chce jídlo z koše. A všechny supermarkety měly své odpadky velmi dobře uzamčené. Celé dny jsem jedl jen chléb."

Nejsnazší zemí pro hledání v koších podle něj bylo Německo — ne proto, že by tam bylo vyhozeného jídla víc než jinde, ale proto, že lidé jeho snahu lépe chápali a přijímali. „V Německu můj projekt podporovala spousta lidí. Někdy mi v supermarketech po mé žádosti řekli: 'Zeptejte se šéfa'. A šéf odpověděl: 'Ne'. Ale pak se ten první člověk vrátil zpátky a povídá: 'Omlouvám se, můj šéf je pitomec, vraťte se později a já vám něco připravím'," popsal. Také Lucembursko je podle něj zemí pro lovce v kontejnerech zaslíbenou.

„Myslím, že všechny země plýtvají asi tak stejně. Supermarkety ve všech státech fungují podobným způsobem: Ovoce a zelenina musí vypadat dokonale. Ty kousky, které dokonalé nejsou, končí v koši," hodnotí mladý Francouz. V rámci své mise absolvent oboru udržitelného rozvoje navštěvoval školy a vysvětloval, oč se snaží — zatímco přikusoval zbytky ze školní jídelny.

Ačkoliv připouští, že se mu po čase strava složená hlavně z okoralého chleba a syrové zeleniny začala zajídat, zažil i několik výjimečných okamžiků. Jeden z těch nejlepších během svých nejtemnějších dní v České republice.

„Dorazil jsem do veganské restaurace v Praze, kde měli tak plno, že museli zákazníky odmítat," vzpomíná. „Vysvětlil jsem číšníkovi, co dělám, a on se za chvíli vrátil s nádherně naaranžovaným talířem jídla a zeptal se: 'Chcete tohle?' Byla to špatně vyřízená objednávka a oni by to museli vyhodit. Byl jsem hladový a přijel jsem ve správný čas na správné místo," dodal.

Mezi další lahůdky, na které vzpomíná, patří sklenice medu a sušených meruněk, kterou našel v Německu. Byly to ale i konzervované potraviny vyhozené v Lucembursku nebo plato 12 vajíček vyhozených proto, že jedno z nich bylo prasklé.

Dubanchet doufá, že se mu v budoucnu podaří navázat spolupráci se supermarkety a restauracemi a najít způsoby, jak snížit plýtvání. Nevylučuje ani, že se vydá na další popelnicové mise. „Proč ne? Jde jen o to, že když nejíte nic jiného, než to, co najdete v odpadcích, pak se musíte dlouho obejít bez toho, co byste jíst chtěli," shrnul.