Na trek s čelovkou. Svítání v Dolomitech si musíte zasloužit

Lanovka byla nejsnadnějším úsekem cesty. Ačkoli zhruba půlhodinový trek na Prà Castron by člověk za normálních podmínek neoznačil za obtížný, tma a rosa z něj přece jen dělají menší výzvu. První úsek – stoupání – je zcela bez problémů, jen je třeba svítit si pod nohy, protože kamenité podloží se zdá být pohyblivé konzistence.

Těžší je paradoxně klesání. Náročnější úsek poznáte už zdaleka podle fronty pochodujících hudebních nadšenců, která se před ním tvoří. Nutno podotknout, že organizátoři jsou strategicky rozmístěni u každého jen trochu složitějšího úseku a ochotně budoucím posluchačům pomáhají.

Věkový průměr účastníků výšlapu může být mezi čtyřicítkou a padesátkou, značnou část ale tvoří italští horalé, kteří jsou na tom navzdory vyššímu věku s fyzičkou výrazně lépe než většina českých třicátníků. Děti po cestě mockrát nespatříte, ale poslechnout si Mozarta vyráží i větší než malé množství huňatých čtyřnohých přátel člověka.

Jak dlouhá cesta vás ještě čeká, je dobře vidět podle mihotajících se světel tvořících dlouhého hada až ke kýžené skalní stěně. Trasa je náročná tak akorát, aby nikomu v brzkých ranních hodinách nebylo chladno.

Kolem šesté hodiny ranní začíná pomalu svítat a zpoza narůžovělého svitu a bílých mraků se vynořují první horské štíty. O půl sedmé už obloha rozehrává barevné divadlo srovnatelné s polární září. To už jsem u cíle a zaslechnu první zkušební tóny houslí. I sami hudebníci si na Svítání v Dolomitech, jež patří k nejprestižnějším koncertům festivalu Tóny Dolomit, založeného před 29 lety v italském Trentinu, musejí vyšlápnout po svých.

Je tak akorát čas vyhlédnout si místo, položit karimatku a usednout, zatímco členové amsterdamského Královského orchestru Concertgebouw ladí nástroje. Nechybí slovo úvodem, jež vítá stovky posluchačů, z nichž někteří ještě překonávají poslední úseky cesty, a po něm se na pozadí Pietra Grande rozezní první jásavé tóny Mozartovy Malé noční hudby.

Koncert v horách je jedinečný zážitek, do něhož se ponoříte všemi smysly. Potěcha ucha hraje prim, kombinace se sluncem ozářenými skalami, vůní horské louky, doznívajícím zrychleným tepem z výšlapu a kontaktem s orosenou trávou z akce činí zcela jedinečný zážitek.

Ale to už se smyčcový kvintet klaní za bujarého potlesku. Pořadatelka představuje jednotlivé hráče a publikum se dozvídá, že ve formaci nechybí zlaté české ručičky patřící violistovi Vilému Kijonkovi. Členem nizozemského symfonického orchestru je od roku 2013 a po svém vystoupení se s Novinkami podělil o bezprostřední dojmy.

„Když nám řekli, že budeme hrát v horách v půl sedmé ráno, tak jsem nechtěl věřit, že je to možné, ale je to úžasné, nezapomenutelný zážitek,“ přiznal šeptem Kijonka, který byl s orchestrem na koncertní šňůře po Itálii. Mezitím se už však rozezněly první tóny kvintetu pro lesní roh a smyčce. Na závěr zaznělo ještě klarinetové kvinteto K581 a závěrečný mohutný aplaus se horami musel nést na kilometry.

A zatímco po klasickém koncertu se většina posluchačů odebere na chlebíček a sklenku vína, tentokrát milovníci hudby posbírali deky, dali na záda batohy a vydali se na zpáteční cestu k lanovce. Ta byla díky dennímu světlu na jednu stranu jednodušší, ale kvůli výraznějšímu stoupání pro svaly fyzicky náročnější.

Pak už zbýval jen sestup lanovkou zpět do ikonického trentinského střediska, které se pomalu začíná připravovat na další opulentní lyžařskou sezonu, a kolem deváté hodiny ranní byl čas na pořádnou italskou snídani. Tentokrát byla vskutku zasloužená a chutnala ještě lépe než jindy. A to je co říct.