Na slovenské Dukle se zastavil čas, paměť ale nevyhasla

Operace plánovaná na několik dní trvala několik týdnů a o život zde přišly tisíce sovětských a československých vojáků.

„Příčinou byla především dobře zformovaná německá obrana a špatné povětrnostní podmínky,“ vysvětluje návštěvníkům vyhlídkové věže vybudované na hranici s Polskem Jozef Rodák, vedoucí referent-kurátor muzejního oddělení Vojenského historického muzea ve Svidníku na severovýchodě Slovenska.

Nezapomene dodat, že právě na místě dnešní rozhledny stála za války pozorovatelna generála Ludvíka Svobody. Na tomto místě byla pak v roce 1959 vybudovaná dřevěná vyhlídková věž a současná betonová vyhlídková věž byla otevřena v roce 1974.

Před rokem 1989 patřila návštěva Dukly k povinnostem pracovních kolektivů i školní mládeže. „Pod vyhlídkovou věží bylo vždy plno zaparkovaných autobusů,“ vzpomíná místní pamětník. Po sametové revoluci zájem veřejnosti prudce klesl, ale postupně se opět zvyšuje.

„Navštěvují nás především turisté ze Slovenska, Česka a Polska, ale máme zde návštěvníky z celé Evropy a také z Tchaj-wanu, Ameriky a Austrálie,“ dodává Rodák.

V čase naší návštěvy turisté z Anglie s výkřiky nadšení obdivují výhled do okolí ze 49 metrů vysoké vyhlídkové věže. Při slovech průvodce o těžkých bojích však zmlknou a pozorně poslouchají.

„Z historie druhé světové války ovládáme především bombardování Londýna, boj o Anglii a vylodění v Normandii. O bojích na východní frontě toho moc nevíme,“ přiznává John z Manchesteru.

U hlavní silnice vedoucí k Dukelskému průsmyku je v terénu rozmístěno značné množství bojové techniky. Při vstupu do Údolí smrti jsou například do sebe zaklíněné dva tanky. Německý se krčí pod legendárním sovětským tankem T-34 a symbolizuje porážku německé armády. Scéna však také znázorňuje zteč tanku přímým nárazem, který se v ruštině označuje slovem taran.

„To jsem nevěděl. Když mi řekli, že toto místo se jmenuje taran, tak jsem myslel, že se jedná o zeměpisný název,“ říká polský turista, který fotografuje své děti šplhající po tancích. Mladí Poláci mají ze speciální prolézačky zjevně velkou radost.

Dál v Údolí smrti jsou umístěny další tanky T-34. Některé skýtají bizarní pohled, protože kolem ocelových monster se pasou a polehávají krávy. „To víte, pro nás jsou tyto tanky už léta součástí pole naproti družstvu. Když ráno vyženeme krávy na pastvu, většinou se zdržují kolem tanků. Asi je tam chutnější tráva,“ říká s úsměvem pastýř.

Bojová technika rozmístěná v okolí se občas stává terčem vandalů. „Letos v červnu jsme v katastru obce Vyšný Komárnik oznámili vloupání do vystaveného letounu,“ říká Rodák. V okolí kolují historiky o tom, že Romové kradou části tanků a odevzdávají je ve sběrných surovinách.

Paradoxní je, že ve výkupu se nikdo neptá, kde vzali kus tanku nebo jiné bojové techniky. Správci muzea se snaží bojovou techniku zabezpečit co nejlépe, ale proti vynalézavým vandalům ani to mnohdy nestačí. Nepomáhají ani přivařené pásy a poklopy.

Nová expozice Vojenského historického muzea ve Svidníku mapuje nejen období druhé světové války, ale vystavuje také exponáty z první světové války. Na tomto území totiž v letech 1914 a 1915 probíhaly boje na haličské frontě. Expozice je nová a kvalitně sestavená.

„Máme zde řadu zcela nových exponátů, doprovodné texty jsou ve slovenštině a angličtině,“ uvedl Rodák.

Na prostranství před muzeem je k vidění další vojenská technika. „Jsme z Jihlavy, rodiče manželky žijí ve Svidníku. Jsme tady na prázdninách a kluci si chtějí tanky a děla ohmatat,“ říká mladý muž, který se zanícením popisuje bojovou techniku svým dvěma chlapcům.

Na náměstí ve Svidníku stojí bronzová socha generála Ludvíka Svobody v nadživotní velikosti. Místní s oblibou říkají, že na světě jsou pouze tři sochy svobody: v New Yorku, její zmenšenina v Paříži a ve Svidníku.

Na území bývalého Československa je socha ve Svidníku jediná, která byla postavena na počest bývalého generála a čs. prezidenta. „Generál Svoboda udělal pro naše město a celé okolí opravdu hodně. Po válce zde bylo všechno zničené a on dal postavit první domy pro místní obyvatele i první nemocnici,“ říká Jaroslav Kobák.

Ve městě nenajdete člověka, který by Svobodu neznal. „Byl to generál, ministr obrany i prezident. Bojoval na Dukle a po válce často navštěvoval naše město. On k nám prostě patří,“ uvedla Iveta Kapušanská. Na výročí karpatsko-dukelské operace se u sochy dodnes kladou věnce. „Zaslouží si, aby o něm věděla i mladší generace. O generálovi Svobodovi se proto učí i děti v mateřské škole a rodiče o něm vypráví svým dětem,“ dodal Štefan Marko.

Svobodovo jméno dnes ve Svidníku nese ulice, náměstí, nemocnice i střední škola. Na generála a bývalého prezidenta nedají místní dopustit. „Bojoval za náš kraj a osvobodil ho. Zaslouží si naši úctu,“ dodal starší obyvatel, který nechtěl prozradit své jméno, protože podle něho novináři Svobodovi ubližují. „Nevím, proč na něho útočí, vždyť kdo jiný si zaslouží mít tady sochu,“ dodal.