Na Přimdu chodí návštěvníci okukovat tuzemský nejstarší kamenný záchod

Kaplička, kterou znovuobnovili místní spolu s německými sousedy, vždy dříve ukrytá v lese, smutně shlíží na tu spoušť kolem. Kaplička stojí údajně na místě, kde při stavbě hradu zahynulo několik lidí. Vzhledem k tomu, že původ hradu není jasný, se spíš jedná o báchorku.

Přitom kopec původně zarostlý nebyl, z hradu muselo být vidět na všechny strany, nepřítel se nesměl přiblížit nepozorovaně. Ale kopec pohltil les, když se Přimda stala ve 2. polovině 16. století nefunkční. Stalo se tak po smrti Adama ze Švamberka v roce 1592. Hrad se rychle začal měnit ve zříceninu.

Ještě jednou byl hradní kopec odlesněn, v polovině 19. století tu dvakrát řádila vichřice, na několik desetiletí se na stráni, kudy jdu, objevily zelné hlávky. Asi to bylo výnosné, pěstování vydrželo pár desítek let. Na přelomu minulého století se svahy zase zalesnily.

Cesta stoupá zpočátku trochu strměji. Za kapličkou už pozvolna, aby se zatáčkou vyhupla pod menšími skalisky na plošinu, kde stojí ruina mohutné obytné románské věže. Donjon má půdorys 16 krát 16 metrů, věž byla třípatrová, hlavní obytný sál se nacházel v prvním patře, vytápěli ho krbem. Spolu se šesti románskými okny je to asi vše, co uvidíte při komentované prohlídce. Hrad měl i studnu, obyvatelé nemuseli spoléhat na dešťovku.

Sami se sem nedostanete, zabrání vám v tom mříž. V roce 1711 udeřil blesk do hradu, tehdy již ruiny, a způsobil zřícení jihozápadního nároží.

Ale na Přimdu se nechodí kvůli mohutné věži. Táhne sem nejstarší kamenný záchod v přístavku – prevét. Mnohdy se používá pro jeho označení slovo výsernice, ale jazykovědci pojem berou jako umělý výraz z hodně nedávné doby.

Pro označení sociálního zařízení se podle Wikipedie uvádějí ve staré češtině následující pojmy: Bartoloměj Klaret z Chlumce, což byl autor prvních českých slovníků, uvádí v díle Glossarius (asi 1360) záchod/priveta, sráč/cloaca/, potřebnie, latrina (první dva výrazy jsou doloženy i dříve); Daniel Adam z Veleslavína, Nomenclator quadrilinguis (1598) – záchod, prevít, sroň; Václav Jan Rosa, Thesaurus linguae Bohemicae (1680) – záchod, trativod, sráč, srovod/prevít/; Jan Václav Pohl, Slovník řeči české (1783) – záchod, serna /Abtritt/ atd.

I když byla Přimda malá, považovali ji za spolehlivou pevnůstku. Sloužila nejen jako strážný hrad, ale také jako celnice a hlavně vězení. Dvakrát tu úpěl v žaláři Soběslav II., dohromady 14 let, když ho sem uvěznil jeho bratranec Vladislav II. Soběslav si po smrti otce nárokoval trůn, to se ale jeho bratranci nelíbilo.

Dalším urozeným vězněm se stal Přemysl po nezdařeném pokusu o sesazení svého otce, Václava I., z trůnu. Psal se rok 1249, korunní princ je znám v pozdějších dobách jako Přemysl Otakar II.

Hrad zastavil Jan Lucemburský, jako mnoho jiných, vyplatil ho jeho syn Karel IV. Ten musel z rukou šlechty vykupovat zástavy, na něž si Lucemburk půjčoval od šlechticů. Přimda se stala předním královským hradem.

Bohužel ne nadlouho, zase chyběly peníze, v roce 1406 sem dosadil nový pán Boreš z Rýzmburka správce Tista. Ten správcoval tak, že posádka hradu loupežila pod jeho vedením po širokém okolí. K hradu přitáhla zemská hotovost, lapky zajali a v Praze na hrdle zkrátili. Kdyby si kradli bez nájezdů na královský majetek, možná by jim to prošlo, dělali to i jiní šlechtici. Ale krást nejvyšší pokladně, to teda ne. Trestnou výpravu vedl podkomoří Jan z Lestkova, jeho hrad, ruina, se vypíná nad Kláštercem nad Ohří, a také stojí za návštěvu. Loupežnická parta byla nasávat v hospodě v podhradí a do bezpečí už to nestihli.

Roku 1414 přes Přimdu jel Jan Hus do Kostnice.

Když vypukly husitské války, kališníci neúspěšně Přimdu oblehli, tak se vyřádili v podhradí a vypálili městečko. Nakonec panství získali Švamberkové. Ti tu vládli od poloviny 15. století, kdy byla Přimda obohacena o takzvaný dolní hrad, z něhož se nic nezachovalo.

Švamberkům v roce 1545 přispěl na obnovu poničeného hradu král Ferdinand I. částkou 800 kop míšeňských grošů, panovali zde do konce 16. století, jejich erbovní labuť najdete na řadě staveb v okolí. Kolowratové, jimž i nyní patří zdejší lesy, již přišli ke zbořenině, jejího romantického kouzla si všimli turisté koncem 20. let minulého století.

O Přimdě se tradovalo, že to byl hrad obrů, byl jich tucet. Když hrad postavili, šli dokončené dílo zapít. Jeden ale byl obzvláště majetkuchtivý, nasypal zbylým do pití uspávadlo a pak zapálil boudu, kde se vypíjenda konala.

Jedenáctka se uškvařila a darebák založil rod, který začal loupežit. Vše šlo hladce, ale hromotluk si troufl na družinu místního knížete a bylo vymalováno. Hrad byl dobyt a dobro zvítězilo.

Zpustošený hrad začal opravovat Filip Kolowrat v letech 1879 až 1890. Nechal strhnout zbytky třetího patra, bylo podepřeno nádvoří. Zasypána byla studna, proražen byl i nový vstup. Nároží na severovýchodní straně věže, které bylo zřícené, dělníci doplnili.

V roce 1962 hrad vyhlásili za národní kulturní památku. Pokračovaly záchranné práce, ale místo záchrany přišla památková pohroma. Aby se práce usnadnily, táhli sem jeřáb ZB 45. Přitom dělníci zničili původní přístupovou cestu a nádvoří. Popadané románské kvádry vynesla zpět helikoptéra, to si ještě mnuli ruce, jak dokážou použít moderní techniku. Práce prováděl Armabeton, a někteří jeho pracovníci nebyli zrovna milovníky památek.

Kašlalo se na technickou dokumentaci, čímž vyřadili archeovýzkum.

Poslední statické práce proběhly už pod řádnou kontrolou v letech 2001 až 2010.

V roce 1925 bylo u hradu velké shromáždění lidu, slavnost připomněla 1000leté výročí založení hradu. Proběhla i slavnostní mše, událost je zaznamenána na infotabuli na předhradní plošině. Proběhla rovněž divadelní hra o dobývání Přimdy, tlačilo se tu na 20 tisíc lidí a hospodští a jarmarečníci si přišli na své.

Od dřevěného zábradlí u ruiny je hezký pohled na dálnici a okolní kopce. Cesta vede k Rozvadovu, z druhé strany je hezky vidět na obec a další část pohraničí.

Obec, výrazně německá, je poválečnou směsicí obydlí, historický je jen kostel svatého Jiří, kde v letech 1892-1894 sloužil jako kaplan Jindřich Šimon Baar.

Městečko z valné části poničili spojenečtí letci v dubnu 1945.

Po jejich strojích začala střílet německá hlídka, která si udělala na ruině strážní stanoviště. Odveta přišla vzápětí - zápalná munice spolu s normální zdecimovala Němce i většinu domů.

Za povšimnutí stojí tři smírčí kameny umístěné nedaleko náměstí. Je u nich tabulka s objasněním, proč se kříže stavěly, a informace o těch konkrétních. Bohužel s hrubkou - Kamenné kříže vyjadřovali (!) -, to je pomalu na další kříž…