Na obloze se roztančil liščí oheň. Čech popsal zážitky z drsného severu, na které už nikdy nezapomene

Do Laponska, konkrétně do střediska Ylläs, jsem poprvé zavítal v roce 2018. Ovšem nikoliv jako turista, ale za prací, což mi dalo jedinečnou možnost poznat jeho kouzlo naplno a po celou zimní sezonu. Tehdy jsem netušil, že to bude láska na první pohled a že se sem budu vracet každým rokem opakovaně.

Nejsevernější, největší a nejřidčeji obydlená (dva obyvatelé na km²) provincie Finska ekonomicky těží především z turismu, který rok od roku nabírá na síle. Jak uvádí Finavia, společnost odpovědná za údržbu a rozvoj finské letištní sítě, v roce 2024 cestovalo přes laponská letiště v Rovaniemi, Kittile, Ivalu, Kuusamu a Kemi-Torniu celkem 1,8 milionu pasažérů, což představuje meziroční nárůst o 19 %. V roce 2023 to bylo 1,5 milionu.

Na letišti v Rovaniemi, hlavním městě Laponska, pak přibylo rekordní množství nových leteckých spojení. Letiště nyní nabízí celkem 41 přímých linek z evropských měst.

Není tak překvapením, že i já jsem našel uplatnění v turismu, a to na pozici arktického průvodce pro společnost, která zprostředkovává zimní aktivity všeho druhu. Nejžádanějšími jsou jednoznačně výlety za polární září a vyjížďky se psím spřežením, oblíbené jsou ale i výlety na sněžnicích, fatbicích či sněžných skútrech.

„Aktuálně jezdíme 5, 10 a 15 kilometrů, ale dříve jsme dělali i celodenní výlety a výpravy přes noc,“ tvrdí Pavel Pokorný z Brna, který pracuje jako musher už čtvrtým rokem na husky farmě nedaleko Muonia.

„Fascinuje mě arktická oblast. Kdysi jsem byl v Grónsku, kde jsem si jízdu se psím spřežením vyzkoušel a řekl si, že až přestanu cestovat, rád bych se tomu věnoval. Tažní psi jsou skvělí, každý rok podnikám větší expedici a nikdy mě nepřestanou překvapovat. Člověk se neustále učí, nikdy je nebude znát na 100 procent,“ vysvětluje Pokorný.

Kromě psího spřežení je ale možné si v Laponsku vyzkoušet i jízdu se sobím spřežením. Sob je za polárním kruhem signifikantním zvířetem, sudokopytníků je tady dokonce víc než lidí (okolo 200 tisíc, lidí o cca 20 tisíc méně).

„Vycvičit soba, aby byl schopný vás bezpečně svézt, dá spoustu práce. Obvykle to zabere tři až čtyři roky. Pro návštěvníky z jiných koutů světa je ale projížďka se sobím spřežením zasněženou krajinou Laponska zážitkem na celý život,“ tvrdí Martti Uusitalo, jenž se pastevectví sobů věnuje od svých patnácti let.

Většina sobů, polodomestikovaných zvířat, je však v Laponsku využita na maso, které je zde velmi rozšířené a již po několik staletí je neodmyslitelnou součástí zdejší kuchyně.

„Cenným artiklem je ale i sobí kůže, která je nesmírně kvalitní a odolná. Důkazem je skutečnost, že sníh pod odpočívajícím sobem neroztaje. Kůže je natolik spolehlivá, že veškeré teplo udrží uvnitř těla. V Laponsku jsou zimy drsné. Sámové, tedy původní obyvatelé Laponska a též velcí pastevci, si odpradávna vyrábějí veškeré oblečení výhradně z tohoto materiálu. Na projížďky se spřežením jsme soby začali cvičit až s nárůstem turismu. K těmto účelům nyní využíváme zhruba 20 procent našich sobů,“ tvrdí Uusitalo.

Právě pastevectví sobů bylo odjakživa hlavním zdrojem obživy pro zmíněné Sámy, původní obyvatele severní Evropy.

„Odhadem je nás asi 100 tisíc. Sámské kořeny mají lidé na severu Norska, Švédska, Finska a Ruska,“ vysvětluje sámský spisovatel, hudebník a rovněž pastevec sobů Ante Aikio, podle něhož historie Sámů sahá několik tisíc let dozadu.

„Skutečná sámská kultura započala někdy okolo 2000 let př. n. l., kdy se začaly formovat jazyky. Naši předkové pocházejí z východu, ovšem geneticky nám mají být nejblíže Baskové ze Španělska. Je to tím, že obě tyto skupiny byly po tak dlouhou dobu izolované, že si jejich geny začaly být podobné? Možná,“ říká s tím, že ani vědci prozatím nepřišli na jednoznačnou odpověď.

Navzdory tomu, že sámská kultura je nesmírně bohatá a zajímavá, historicky to původní obyvatelé neměli jednoduché. „Když sámské děti přišly do školy, učitelé, a především vychovatelé na kolejích jim řekli, že když uslyší sámštinu, dostanou nařezáno. Musely tedy mlčet do té doby, než se naučily finsky,“ vypráví Aikio o dřívějších dobách.

„Asimilační politika byla tvrdá, bylo to těžké. Dnes už se ve školách na oficiálním sámském území vyučuje v sámštině. Je to ale neustálý boj. Není nás moc a musíme vynaložit hodně úsilí, abychom naši kulturu zachovali,“ svěřuje se.

Jedním z hlavních důvodů, proč se lidé do Laponska vydávají, je polární záře. Není se čemu divit, potenciálně ji zde podle serveru Visit Finland můžete zahlédnout až 200 nocí v roce. Samozřejmě v závislosti na počasí a dalších faktorech, které viditelnost ovlivňují.

Pokud se na vás ale usměje štěstí a obloha se zbarví do zářivých barev a rozehraje magický tanec světla, patrně budete štěstím bez sebe. Jde totiž o podívanou, kterou lze slovy popsat jen stěží.

Ve finštině se polární záře označuje termínem „revontulet“, což je v doslovném překladu liščí oheň. Původ má ve staré legendě o polární lišce, která běhá po zasněžené severské přírodě tak rychle, až ocasem vytváří jiskřičky a ty se následně vznášejí do nebe.

Ve skutečnosti světelný úkaz vzniká v důsledku erupcí na Slunci, které uvolňují nabité částice – tzv. sluneční vítr. Ten se šíří vesmírem a během několika dní dorazí k Zemi. Zemské magnetické pole většinu těchto částic odkloní zpět do vesmíru, část však zachytí a navede po spirálovitých drahách směrem k magnetickým pólům. Tam se částice srážejí s atomy a molekulami atmosféry, které začnou zářit, což vytváří polární záři.

Jako člověk, který se na stejné místo vrací každý rok, vidím, že ani v Laponsku není všechno zalité sluncem. Turismus zde sice nabízí pracovní příležitosti, ale jeho růst má své limity. Laponsko je především o nádherné přírodě, která však každým rokem ustupuje novým ubytovacím zařízením. Asi bych se nedivil, kdyby se i zde brzy začalo mluvit o overturismu, jak je tomu v jiných oblíbených destinacích.

Na druhou stranu je otázkou, zda bude v Laponsku i v budoucnu stále dostatek sněhu pro výše zmíněné aktivity. Jak uvádí studie zveřejněná ve vědeckém časopise Nature, Arktida se otepluje až čtyřikrát rychleji než zbytek světa, což s sebou přináší četné výzvy jak pro životní prostředí, tak pro tradiční způsoby života.

Odhady naznačují, že do roku 2080 se průměrná teplota v Laponsku zvýší o 4 až 5 stupňů, což povede ke kratším zimám, méně dnům s mrazem a omezené sněhové pokrývce na začátku a konci zimy. I letošní zima byla ostatně teplejší než obvykle a výjimkou nebyly ani zrušené aktivity kvůli nedostatku sněhu.

Je zřejmé, že laponská ekonomika je vysoce závislá na zimní sezoně a její zkrácení by znamenalo značné finanční ztráty. Jak uvádí server Revolve Media, v budoucnu se musí sektor cestovního ruchu v Laponsku těmto změnám přizpůsobit, a to díky rozvoji alternativních strategií cestovního ruchu a investicím do celoročních aktivit.

„Společným cílem finského turistického průmyslu je rozvoj cestovního ruchu v Laponsku mimo oblíbenou zimní sezonu. Během ní se na laponských letištích otevřely tři nové mezinárodní linky, které budou pokračovat celoročně i po zimní sezoně,“ sdělil plány Petri Vuori, viceprezident společnosti Finavia.

Regionální rada Laponska připravuje klimatickou strategii pro Laponsko na rok 2030, která stanoví cíle pro snižování emisí, zvyšování podílu obnovitelné energie a přizpůsobení se změnám klimatu. Některé obce v Laponsku jsou také součástí národní sítě Carbon Neutral Finland (Hinku), jejímž cílem je snížit emise o 80 % do roku 2030 ve srovnání s rokem 2007.

I pohádkové Laponsko se tak potýká s výzvami, které je třeba řešit. Dobrou zprávou ovšem je, že každý, kdo se sem vydá, může svým odpovědným přístupem přispět k jejich řešení.