Na nejstarší vinné stezce v Itálii pěšky i na kole

Češi tuhle italskou provincii dobře znají, v zimě sem míří do vyhlášených lyžařských středisek. Ale v létě oblast jen rychle projedou při své cestě k Středozemnímu moři. Jižní Tyrolsko – německy mluvící sever Itálie patřil až do konce první světové války k rakousko-uherské monarchii – přitom nabízí zajímavé spojení aktivního odpočinku, kultury i gastronomických zážitků.

V údolí jsou jezera, v kopcích se skrývají nejenom četné hrady, ale i ovocné sady a vinice. Ty se dají projet samozřejmě i na kole, třeba po vyznačené Jihotyrolské vinné stezce.

Nejstarší vinná cesta v Itálii prochází patnácti vinařskými středisky, rozloha vinic dosahuje 4250 hektarů a představuje tak 84 procent zdejšího vinařství. Vede velmi rozmanitou krajinou od Nalsu na severu přes Bolzano až k jižně položenému Salurnu. Réva se tady pěstuje od dvou set do tisíce metrů, kde je třeba uchránit v zemi co nejvíce vláhy před rozpalujícím sluncem, leží hrozny na pergolách.

Díky různým nadmořským výškám a zasahujícím Alpám roste víno na velmi různém podloží – nechybějí písčité naplaveniny, dolomitovápencové půdy, stejně jako ty kamenité. Každá vinná odrůda tak má ideální mikroklima.

Na zvládnutí celé stezky je třeba si vyhradit nejméně týden, zvlášť pokud se rozhodnete okusit plody zdejší země. Vinaři nabízejí i skvělé jídlo a ubytování. Ale i putování třeba jen po několika městech a vesničkách stojí za to.

Středověké uličky jsou tak strmé a úzké, že se v nich auta stěží vytáčejí a přednost tu mají zdatní cyklisté. Upalující slunce dotváří na pozadí hor středomořskou atmosféru; v městečku Tramin rostou cypřiše, fasády domů jsou hravě barevné, okolí lemují kromě vinic i ovocné sady, jsou tady i malebné selské usedlosti. Právě zde má svůj domov odrůda tramín (Gewürztraminer), nejstarší bílé víno na světě. Na rozdíl od toho německého je toto víno s typickou chutí slámové až zlatožluté barvy.

Dnes patří v Traminu, který je už z dálky nezaměnitelný díky své 87 metrů vysoké kostelní věži z pískovcových kvádrů, mezi nejznámější producenty vína Hofstätter nebo Walch. První vydává vlastní vinný časopis, nejlepší vzorky je možné ochutnat ve stylové prodejně, vinné sklepy dynastie Walchů zase nabízejí rarity jako růžový Tramín nebo růžové Rulandské. Každé dva roky probíhá v Traminu mezinárodní sympózium, samozřejmě o vínu.

Vydáme-li se po západní větvi vinařské stezky dál na sever, narazíme po pár kilometrech na nejteplejší jezero v Alpách Kalterer See (italsky Lago di Caldaro). Na jeho ploše se od jara do podzimu prohánějí surfaři, lidé jezdí na lodičkách, šlapadlech a na to shlíží z břehů vypínajících se do výšky tu ruina hradu či dozrávající réva.

Tak ideální polohu má například vinařství Manincor. „Jsme jediní v Jižním Tyrolsku, kteří děláme víno jen ze svých vlastních hroznů,“ říká jeho majitel hrabě Michael Graf Goëss-Enzenberg.

První, co z Manincoru uvidíte, je starý zámek, nové budovy postavené před šesti lety, kde je vše od sudů až po stáčírnu vína, jsou skryté pod viničním svahem. Hrabě Michael je totiž přítelem biopostupů a snaží se chovat k přírodě s patřičnou úctou. Nepoužívá postřiky, ale ani průmyslové kvasnice.

Jednoduše si počká, až mikroorganismy, jež na hroznech ulpěly během růstu, samy vykonají svou práci. Šťáva se do sudů dostává přirozeným spádem, pumpy se nepoužívají. Nerezové sudy mají do budoucna úplně nahradit ty dřevěné. Část této potřeby pokrývají vlastní lesy – hrabě si suší prkna z vlastního dubového lesa.

Mezi oblíbená vína pana hraběte patří lehký Vernatsch nebo cuveé Reserve del Conte z roku 2007. Pokud budete mít štěstí, rád vás elegantní muž původem z Rakouska svými vinicemi provede.

To už ale vstupujeme do městečka Kaltern, v němž se dlouho do noci lidé baví v restauracích a kavárnách na náměstí a kde se místní přidali k otevřenému boji za kvalitu vína. Označení „kalternské víno“ mohou používat jen prověření vinaři. Mezi ně patří i Roland Rohregger z vinařství Prälatenhof.

O tři hektary révy vysázené ve svahu se Roland stará sám s manželkou a dětmi, každý rok má prý jedinou starost, zda mu místní družstvo zaplatí za hrozny. „Teď ještě čekám peníze z minulé sklizně,“ říká muž, který si na statku, jenž původně patřil jednomu z nespočetných jihotyrolských klášterů, vybudoval také ubytování pro hosty.

Do čtyř apartmánů jezdí i v zimě hlavně Nizozemci, kteří tu mohou popíjet lahodný mok z produkce pána domu. Mezi nejlepší patří určitě Muškát žlutý, Rulandské šedé nebo Vernatsch šedý.

Korpulentní Anna Matcherová si opře o předloktí chřest a jediným rychlým pohybem odstraní nevzhlednou slupku. Párkrát to zopakuje a chřest neboli špargl vhodí do hrnce. Anna má restauraci Zum Löwen, které komisaři Michelinu udělili jednu ze svých hvězdiček, a teď se snaží pár nadšenců naučit v kuchařském kurzu něco ze svého umění. Je až s podivem, jak jsou Italky nešikovné. „Víte, u nás se chodí jíst hlavně mimo domov, do restaurací,“ svěřuje se mi štíhlá manažerka, když zápasí se žloutkem. Ten máme umístit doprostřed těsta a neporušeně ho uzavřít tak, aby vznikla úhledná raviola. Prohráváme na body, jasným vítězem je Anna.

Sympatická majitelka a šéfkuchařka podniku v Tisenu vaří podle jednoduchých pouček – suroviny musí být sezónní a místního původu, čím čerstvější, tím lepší. Pro medvědí česnek proto běží kuchař na zahradu, a protože je sezóna chřestu, je celé menu sestaveno právě z něj. Jihotyrolané dokonce tvrdí, že nejlepší chřest na světě pochází od nich z Terlanu. Ochutnáváme jak tuto delikatesu, tak třeba pečený telecí brzlík, nechybí ani nezbytná vinná omáčka. K zelenému šparglu se hodí sosík ze Savignonu.