Článek
Když přistane vaše letadlo v Bacolodu, hlavním městě ostrova Negros, je poněkud složitější se rozkoukat, kde se to vlastně nacházíte. Bacolod je typickým uspěchaným městem dnešní doby. Filipínská společnost je podobně jako ta americká nebo třeba chilská extrémně konzumní.
V obchodech naleznete skoro všechny americké produkty, na které si jen můžete vzpomenout. Restaurace řetězců rychlého občerstvení jsou na ulicích Bacolodu vyskládány vedle sebe jako čerstvě ubalené jointy ve stáncích v thajském Krabi poté, co tamější vláda zlegalizovala prodej marihuany.
Pasalubong jako součást kultury
Ve městě tak seženete takřka vše, nač si vzpomenete. Lehce však zapomenete, kde se vlastně nacházíte. Tedy alespoň až do chvíle, než vstoupíte do jedné z prodejen místních sladkostí, které plně využívají lokální cukrové produkce.
Regály jsou plné tzv. pasalubongů, tedy sladkých suvenýrů a pozorností, které Filipínci vozí ze svých cest rodině či přátelům zpět domů. Je jich skutečně nepřeberně a obvykle má každé město přinejmenším jednu sladkost či specialitu typickou právě pro tuto lokalitu, kterou neseženete nikde jinde. Říkejte si, co chcete, ale cestování to pak činí ještě sladší kratochvílí.
Jedna z mnoha filipínských sladkostí – Pastillas de Yema (Pastiyema). Když si představíte hodně kondenzovaného mléka, žloutků a cukru, nebudete ani trochu daleko.
Když se pak konečně vymotáte z Bacolodu, přejedeni smažených kuřat a nezdravých laskomin, je nejvyšší čas poznat trochu autentičtější tvář ostrova Negros. A k tomu se musíte nejprve vydat na místní silniční komunikace. Ruku na srdce, když má ta s označením „dálnice“ jeden pruh v každém směru, je vám rychle jasné, že za volantem nějakou tu hodinku strávíte. O to více času ale budete mít na rozhlížení se.
Sladký byznys
Obyčejně velmi základní, avšak barevná obydlí a nekonečné lány cukrové třtiny jsou tím nejběžnějším pohledem, který si z ostrova ve své hlavě odvezete. Když jsem jej v titulku s trochou nadsázky označil za nejsladší na světě, sluší se zmínit, že je na ostrově poměrně neskutečných 16 funkčních cukrovarů. Pro představu, rozlohou přitom Negros zabírá jen něco více než polovinu Moravy. Tamější úrodná vulkanická půda je však pro cukrovou třtinu jako stvořená.
Tiempo muerto
Tiempo muerto (někdy též tigkiriwi) je období zhruba od půlky dubna do srpna, kterého se více než čtvrt milionu obyvatel ostrova Negros prý vždy obává více než smrti. Jde o období, které trvá od zasazení cukrové třtiny do počátku její sklizně a následného zpracování. Během této doby jde zaměstnancům zcela minimální plat, který stěží stačí i jen na tu nejzákladnější obživu. Mnozí se tak snaží najít si alespoň nějaké brigády na polích, ale na toto období si musí vždy alespoň něco našetřit během zbytku roku, kdy je práce dostatek.
Zpracování cukru v tropických podmínkách Filipín není ani v nejmenším snadnou prací.
Kultivace cukrové třtiny má přitom na ostrově skutečně velmi dlouhou tradici, konkrétně více než půl tisíciletí. Když totiž dorazili Španělé na Filipíny v roce 1521, na ostrově se už třtina pěstovala. A když Filipíny v roce 1898 přejali pod svá křídla Američané, „sladký průmysl“ se rychle stal jedním z nejdůležitějších faktorů vytrhávajících zemi ze spárů chudoby. Nutno však podotknout, že jak už to tak bývá, ne zcela rovnoměrně.
Cukr stvořil filipínskou elitu
Spojené státy vykupovaly veškerý filipínský cukr, ale za ceny vyšší, než byla cena cukru na světových trzích. Tato unikátní smlouva skončila až v roce 1977, což stačilo na to, aby si Filipíny vydělaly miliardy dolarů, z nichž se značná část dostala právě k pěstitelům cukru, kteří se stali nejbohatší sortou obyvatel v zemi. Malá skupina lidí tak vlastnila většinu půdy na ostrově a díky levné pracovní síle rychle pohádkově zbohatla.
Doba se však mění. A ač potomci tehdejších majitelů cukrových lánů stále jedí své dezerty zlatou lžičkou, sladké podnikání musely klany vlivných rodin nasměrovat jiným směrem, protože automatický odkup cukru z USA již nebyl ve hře. A náročná výroba přírodního třtinového cukru s karamelovou vůní, zvaného muscovado, vám bohužel nové drahé automobily sama o sobě nekoupí.
Na ostrově tak výrazně vzrostla výroba cukrovinek a sladkých pochutin, do hry se však dostala výroba alkoholu, pro který jsou cukrová třtina a cukr ve všemožných podobách ideální surovinou.
Rum. A zase rum
Když se zeptáte Filipínců, co se produkuje na ostrově Negros, zřejmě každý bleskově odpoví rum. Na mysli budou mít ve většině případů Tanduay, což je základní třtinový rum nevalné kvality, který je však cenově velmi dostupný. Právě to, dohromady s vysokou konzumací alkoholu na Filipínách, mu pomohlo stát se nejprodávanějším rumem na světě. Samozřejmě, prémiové rumy této značky pak jdou spíše na export. Jenže, když jsme u exportu rumu z ostrova Negros, tomu poslední roky, alespoň z českého pohledu, vévodí jiná značka, která loni oslavila teprve deset let existence. Don Papa.
Jeden z mnoha cukrovarů na ostrově Negros.
Za značkou Don Papa stojí Stephen Carroll, exmanažer firmy Rémy Cointreau. Ten se na ostrově Negros nechal nadchnout výjimečností zdejšího cukru, přidal do hry kvalitní sudy na staření třtinového moku a horké tropické klima dalo vzniknout bohatému a vysoce aromatickému rumu, kterému se na evropských trzích nebývale daří. Barevně výrazné etikety jdou v obchodech jen těžko přehlédnout a ti, kteří si ve svém pití užívají spíše výraznější chutě, si obecně přijdou na své. Možná je důvodem i to, že je převažující odrůdou třtiny na Negrosu ta původní, fialová. Vyšlechtěná tak, aby odolala extrémnímu horku, ale i tajfunům.
Etikety rumu Don Papa hrají všemi barvami.
„Asijská barová scéna je mojí největší vášní a je vážně příjemné mít konečně nějaký svůj ultraprémiový rum, který používají barmani za hranicemi, a konzumenti si jej užívají napříč bary. Třeba i u vás v Česku,“ pyšní se Aaron Goodall, který z barové scény přeskočil na pozici brand ambassadora Don Papa. Právě tento světoběžník s filipínsko-australskými kořeny, který žil delší dobu v Hongkongu vyhlášeném tamější barovou scénou, mi dělal průvodce vyhlášenými manilskými bary. A nutno dodat, že to neodflákl. I díky němu se tak můžete dozvědět následující zajímavost.
Největší konzument ginu na světě
Maličká odbočka na závěr. Víte, jak jsem hned na počátku textu zmiňoval, že jsou Filipíny vysoce konzumní společností? Zde je krásný důkaz. Filipíny jsou největším ginovým trhem na světě, vypije se tam bezmála polovina vyrobeného světového ginu. Realitou však zůstává, že Filipínci v drtivé většině pijí jen gin vyráběný ve své zemi, kde se prodává pod názvem Ginebra. Jasným lídrem je v tomto ohledu značka Ginebra San Miguel.
Ginebra S. Miguel je nejoblíbenější filipínskou značkou ginu.
Pokud se vám nezdá, proč by měly být Filipíny největším konzumentem ginu na světě, tak vězte, že mezi lety 1762 a 1764 Britové okupovali 20 měsíců Manilu. A jak už to tak bývá, vždy, když mířili do teplých oblastí, měli s sebou gin na kuráž a boj s dotěrnými komáry. A stalo se nepravděpodobné. Gin v lokalitě, kde historicky neměl vůbec co dělat, zachutnal filipínské elitě a španělským osadníkům.
Řešení nově nastalé situace přišlo až o několik generací později. Roku 1834 otevřeli v manilské čtvrti Quiapo první ginovou destilérku v zemi. Technologické pokroky v produkci ginu navíc učinily nápoj finančně dostupným běžnému obyvatelstvu. V Manile vybuchlo ginové šílenství, které se brzy rozšířilo do zbytku země a z Filipín udělalo největší trh s ginem na světě.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Asie