Na Mallorce se zdržíte v místech, kde byste to nejméně čekali

Ne že by na největším ostrově Baleár nebyla místa, kde v letní sezóně není k hnutí. Pokud míníte pouze lenošit u moře, a přesto se chcete vyhnout davům, zapomeňte na velké zálivy u Palmy, Alcúdie a Pollençy a volte spíše méně zastavěné nebo zcela nezastavěné oblasti severně od Arta či na jihovýchodním nebo západním pobřeží.

Objevíte nádherné malé i o trochu větší zátoky s písčitými plážemi, přírodní oblázkové plážičky ukryté mezi skalisky i rozlehlejší divoké pláže. Jako v Karibiku si budete připadat třeba v tyrkysových zátokách přírodního parku Mondragó (Platja de s’Amarrador či Caló des Marmols) na jihovýchodě. Chybějí jen palmy, pobřeží je většinou porostlé borovicemi. Téměř liduprázdné pláže objevíte v přírodním parku Península de Llevant na severovýchodě. Jsou totiž dostupné jen pěšky.

Přestane-li vás bavit lenošení u moře, vydejte se na výlet. Docela jistě vás uchvátí hory, vyšší Serra de Tramuntana na západě i nižší Serra de Llevant na východě. Objevíte kamenné vesničky, v nichž jako by se zastavil čas, pevnosti i kláštery, nádherné jeskyně i pozůstatky nejstarší známé kultury na ostrově zvané talaiot. Zkrátka na co máte zrovna chuť.

Mallorca má pouhých 3684 km2 a z jednoho konce na druhý ji lze autem přejet za chvilku. Na mnoha místech se určitě zdržíte déle, než jste původně předpokládali. Téměř 40 % ostrova je chráněným přírodním územím, na němž je další výstavba zakázána.

Nejsou to jen plané řeči, ochránci přírody tu mají silné postavení podpořené přísným zákonem a místní obyvatelé jsou jednoznačně na jejich straně. Jen kvůli mohutným protestům zůstala kupříkladu uchráněna před megalomanskými plány stavebních společností nádherná čtyřkilometrová písčitá pláž Es Trenc na jihu ostrova. A zdaleka není jediná.

Valldemossa je jedním z těch půvabných horských městeček, které se roztahují u pobřežní silnice MA-10 protínající Serru de Tramuntana v celé její délce.

Historie tohoto místa se začala psát počátkem 14. století, kdy tu král Jakub II. Aragonský dal postavit palác pro svého astmatického syna Sancha. Kartuziánští mniši, kteří roku 1399 dostali královské sídlo darem, přebudovali palác na klášter – Real Cartuja de Valldemossa – a postupně ho přizpůsobovali svým potřebám.

Roku 1717 na místě původního nedochovaného kostela začali stavět barokní chrám a budovat prostorné cely. Konfiskace církevního majetku roku 1835 celý projekt přerušila a klášter byl po částech rozprodán do soukromých rukou.

Pouhé tři roky poté se v klášterním areálu na čtyři měsíce ubytovala na místní poměry výstřední dvojice: francouzská spisovatelka George Sandová s polským skladatelem a klavíristou Fryderykem Chopinem.

I když oba umělci jsou bezesporu největším magnetem zdejšího areálu, nabízí klášter mnohem více zajímavostí, třeba starou lékárnu s regály zaplněnými bohatě zdobenými majolikovými dózami, nejrůznějšími lahvičkami a malovanými dřevěnými skříňkami, která sloužila místním až do 20. století, nebo tzv. převorskou celu sestávající z prostorných pokojů a vstupem do zahrady s nádherným výhledem do krajiny.

Okouzlující je samotná Valldemossa s kamennými domky, uličkami nahoru a dolů a další dominantou, gotickým kostelem sv. Bartoloměje na půvabném náměstíčku.

Deia leží o deset kilometrů severněji. Úzké uličky se šplhají vzhůru k farnímu kostelu, za ním už je jen hřbitůvek, který zvídavému turistovi poslouží i jako rozhledna. Z jedné strany obdivujete krajinu s terasovitými políčky klesajícími k moři, z druhé strany se před vámi objeví střechy kamenných domků uprostřed zeleně.

Deia byla odjakživa místem, kde hledali a nacházeli inspiraci umělci odjinud. Zdejší obyvatelé si na mnohdy excentrické cizince nejen zvykli, ale některé z nich si velmi oblíbili. Patřil k nim i Robert Graves, který se tu roku 1929 usadil se svou družkou, básnířkou Laurou Ridingovou. V domě nazvaném Ca n’Alluny (dům v dáli), který si o tři roky později kousek od vesnice postavili, napsal román Já, Claudius, s nímž poprvé zazářil na literárním nebi.

Když začala španělská občanská válka, odjel do Anglie. Poté, co se do Deia už se svou novou ženou roku 1946 vrátil, zdejší obyvatelé ho vítali, jako by se tu narodil. Na místním hřbitově na vršku má prostou kamennou desku s nápisem: Robert Graves, 1895–1985, básník, E. P. D. (Odpočívej v pokoji).

Roku 2005 Gravesova nadace dům i s okolní zahradou zpřístupnila veřejnosti. Jednotlivé místnosti vypadají stejně jako za spisovatelova života. Aby byl dojem dokonalý, můžete sejít po nedaleké asfaltce, stejně jako to dělával Robert Graves, k oblázkové pláži v idylické zátoce Deia.

Sóller je pohodové „osvěžující“ městečko. Leží v údolí pomerančovníků v lůně Serra de Tramuntana. Všechny barvy a vůně tohoto kraje si nejlépe vychutnáte, když místo silnice zvolíte tentokrát koleje. Železnice spojující Palmu de Mallorca se Sóllerem vznikla roku 1912 právě kvůli přepravě těchto sladkých šťavnatých plodů i o něco kyselejších citrónů do přístavu v Palmě.

Samotná trať s rozchodem pouhých 914 mm o celkové délce 27,3 km je technickým unikátem, tedy alespoň její část. Vlak tu na vzdálenosti 7 km zvládá výškový rozdíl 199 m, projíždí 13 tunely o délce 33 až 2876 m, přejíždí několik mostů, viadukt s pěti oblouky o výšce osm metrů a šplhá do četných zatáček, z nichž některé mají poloměr menší než 190 m.

„Červeným bleskem“, jak se mu zde také říká, i když rychlostí má do blesku daleko, jezdí turisté od roku 1930. Když nasednete v Palmě do jednoho ze starobylých vagónů, přenesete se rázem do starých časů.

Vlak si to pomalu šine středomořskou krajinou s citrusovými a mandlovníkovými háji a pak se několikrát na delší či kratší dobu vnoří do nitra horského masívu. Bezpochyby nejpůsobivější pohled se vám naskytne na vyhlídce Mirador des Pujol d’en Banya. Vlak tu na čtvrthodinu zastaví, takže si můžete dokonale vychutnat panorama sóllerského údolí orámovaného tisícovými vrcholky Serry de Tramuntana.

Samotný Sóller se nepyšní žádným zvlášť významným historickým objektem, přesto je procházka úzkými uličkami příjemná. V kamenných domech z 18. a 19. století bydlívali bohatí obchodníci s ovocem. Na náměstí Plaça de Constitució, jemuž dominuje secesní průčelí kostela sv. Bartoloměje, to vře. Zahrádky zdejších kavárniček roztahujících se ve stínu vzrostlých platanů jsou vždycky téměř plné.

Chcete-li si ještě protáhnout tělo, je tou nejlepší volbou kouzelná víska Biniaraix s hrstkou kamenných stavení, kostelíkem a náměstíčkem. Dojdete tam za půl hodiny. Máte-li ještě sílu, můžete pokračovat do Fornalutx o 2 km dále, který bývá často označován za nejmalebnější vesničku na Mallorce.

Nechce-li se vám už nikam ze Sólleru šlapat, zvolte oranžovou tramvaj. Některé vozy pamatují zahájení provozu roku 1930. Jezdí od nádraží do sympatického přístavu Port de Sóller vzdáleného 4 km. Odtud se můžete vydat lodí třeba do miniaturního, zdánlivě nepřístupného letoviska Sa Calobra.

Všichni tam jezdí kvůli překrásným scenériím a nádhernému kaňonu Torrent de Pareis. Vydejte se jím alespoň kousek po stezce pro pěší, vyhloubené ve skále. Fyzicky zdatní a zkušení turisté si ho mohou projít celý.

Do Sa Calobry se dostanete i autem. To však musíte za Sóllerem odbočit z MA-10 na sice kvalitní, ale tu nejklikatější silnici, jaká na Mallorce existuje. Obrátka v jednom bodě nazvaná příznačně „kravatový uzel“ činí 270 stupňů. Ďábelsky nádherná cesta.

Po tak trochu adrenalinovém zážitku to chce na chvíli zklidnit. Ideální a téměř povinnou zastávkou je klášter Mare de Déu de Lluc čili Matky Boží z posvátného lesa (lucus), jak kdysi nazvali tento čarokrásný kout Římané.

Jedna z legend přičítá název místa pasáčkovi jménem Lluc, který tu náhodně objevil sošku Panny Marie. Třikrát byla vystavena v kapličce v blízké Escorce, vždy však zmizela a objevila se na původním místě. Tehdy tu pro ni postavili svatyni a kolem ní vznikl posléze klášter. Panna Maria z Lluku se stala patronkou Mallorky.

Klášter je dodnes nejvýznamnějším poutním místem na ostrově. Vždy první srpnovou sobotu ve 23 hodin vyrážejí tradičně pěšky z Palmy de Mallorca do téměř 50 km vzdáleného kláštera tisíce poutníků, aby se zúčastnili slavnostní nedělní mše a svou patronku jaksepatří uctili.

Klášterní areál získal svou nynější podobu v 17. a 18. století. Už vstupní brána působí honosně. Než se ocitnete před barokním průčelím baziliky, musíte projít dvěma dvory. Interiéru s barokním oltářem a postranními kaplemi dominují jaspisové sloupy a honosná kupole. Proslulá soška Panny Marie není přímo na očích, je vystavena v malé kapličce za hlavním oltářem. Všude panuje neuvěřitelný klid.

Trochu rušněji bývá jen před dopolední a odpolední mší, kdy se do kláštera sjíždí nejvíce turistů, aby si mohli vyslechnout andělský zpěv zdejšího proslulého dětského sboru els Blauets čili Modráčků, jímž se tak říká podle barvy sutan, v nichž vystupují.

Mys Formentor je nejsevernějším výběžkem ostrova, jakýmsi mallorským koncem světa. Serra de Tramuntana se tu snaží ze všech sil, aby se s vámi důstojně rozloučila. Zastavte na parkovišti u vyhlídky Mirador de Mal Pas, pak vyběhnete a seběhnete po schůdkách vytesaných ve skále k vyhlídce Mirador Es Colomer.

Při pohledu na útesy se tají dech. K majáku zbývá 18 km serpentin a u něho zasloužené kafíčko v baru. K němu si dejte třeba nadýchanou slaďoučkou ensaimadu, typické mallorské pečivo ve tvaru šnečí ulity.