Na Kypr za bájemi a nejznámějším značkovým vínem

„Žije tu přes milion Kypřanů. Ale každý rok sem přicestuje téměř třikrát tolik turistů,“ přibližuje nám průvodkyně Zdenka Serafínová, Češka trvale žijící na Kypru. Nejvíce lidí sem míří za sluncem a mořem. V lednu a únoru už se teplota vzduchu pohybuje okolo patnácti stupňů, namísto vodních radovánek se tak nabízí spíše poznávání místní kuchyně, památek a příběhů – ani těmi však Kypr nešetří.

„Kypr je třetí největší ostrov ve Středozemním moři, po Sicílii a Sardinii,“ pokračuje náš doprovod. Když začíná vyprávět o prvních místních obyvatelích, musí zamířit až do pravěku, před dvanácti tisíci lety tu totiž žili lovci a sběrači. A kolem nich zřejmě pobíhali trpasličí sloni a hroši.

„Hroši by nám svojí výškou dnes nebyli ani do pasu,“ dodává průvodkyně. Jak už to tak bývá, za jejich vyhubením stáli právě příchozí pravěcí lidé. „Ostatky těchto zvířat byly nalezeny v oblasti Cavo Greco, tedy Řeckém mysu, na východě ostrova,“ dodává ještě.

Ostrov má každopádně dobré místo na mapě. Nachází se mezi Evropou, Asií a Afrikou, a to je jeho štěstím i prokletím – vedle obchodníků, mimochodem ti první byli před více než třemi tisíci let Mykéňané, totiž lákal také dobyvatele. Zdenka se následně pouští do výčtu, kdo všechno si Kypr postupně podmanil: Asyřané, Egypťané, Peršané, později Benátčané, po nich zase Osmané... A už jsme ve 20. století.

V roce 1914 získala Kypr Velká Británie, což je zde dodnes vidět doslova na každém rohu: auta tu totiž jezdí vlevo. „A také je ve školách povinná angličtina,“ doplňuje průvodkyně. Britové tu sice postavili silnice a přivezli sem první auta, Kypřané však chtěli něco jiného: nezávislost.

Dočkali se jí v roce 1960, sváry tím však neskončily, spíše naopak: kyperští Řekové chtěli ostrov připojit k Řecku, ti turečtí zase, nepřekvapivě, k Turecku.

Výsledek? Ostrov je dnes rozdělený ve dvou třetinách. Na jihu najdete Kyperskou republiku, která je členem Evropské unie a oficiálně ovládá celý ostrov; na severu je pak Severokyperská turecká republika, tu však uznává z celého světa pouze Turecko. Aby toho nebylo málo, u hranic dodnes najdete britské vojenské základny. „Hranice se však dají překročit na pas či občanku,“ vysvětluje Zdenka.

Pohnutá historie ostrova má i světlou stránku: každá civilizace tu zanechala památky a příběhy. A právě ty nás teď čekají.

Obyvatelé Kyperské republiky jsou z  98 procent křesťané, naprostá většina z nich pak pravoslavní. A my teď v Larnace míříme do kostela svatého Lazara. „Podle biblického příběhu byl Lazar čtyři dny po smrti, když ho Ježíš Kristus vzkřísil z mrtvých,“ vypráví Zdenka. „Lazar pak údajně prožil zbytek svého života na Kypru. Třicet let zde působil jako biskup,“ doplňuje.

Po své druhé (a definitivní) smrti byl uložen do hrobky zde v Larnace, v sarkofágu s nápisem „Lazar, přítel Krista“. V roce 890 byl pak tento sarkofág objeven. „Kypr byl tehdy součástí Byzantské říše. Panovník si vyžádal, aby byly ostatky odeslány do Konstantinopole, avšak část jich zůstala zde v Larnace.“

Na tomto místě nechal také zmíněný panovník, císař Leon VI. Moudrý, postavit kostel. Vcházíme tedy dovnitř, přesvědčit se na vlastní oči. „Sami vidíte, jak pravoslavní vše prožívají,“ popisuje Zdenka. Přicházíme ke schránce, kde jsou pod sklem umístěny svaté ostatky. Věřící co chvíli přijdou, pokřižují se a políbí schránku s pozůstatky. Dole v hrobce se pak nachází zmíněný sarkofág, kousek od něj pramení zázračná voda. Zrovna když procházíme okolo, nabírá si dvojice věřících místní tekutinu rovnou do lahví.

„Pravoslavní líbají nejen schránku s ostatky, ale také ikony, náboženské obrazy,“ doplňuje průvodkyně. Vycházíme proto z kostela ven a jdeme se podívat do místního obchůdku s ikonami.

Některé příběhy svatých jsou obecně známé, jiné si místní upravili podle svého. „Například svatý Mamas,“ ukazuje mi obrázek chlapce na lvu. „Podle kyperského příběhu to byl asketa. Neplatil daně, protože zkrátka neměl z čeho,“ vypráví. „Vojáci ho přesto zatkli s tím, že daně musí platit všichni. Když ho však vedli k panovníkovi, narazili společně na lva.“ Zatímco vojáci tehdy utekli, Mamas dokázal lva zkrotit.

„K panovníkovi pak přijel chlapec na lvu. Vladař poznal, že je Mamas svatý, a řekl mu: Odpouštím daně tobě a všem, kteří v tebe věří.“ Není divu, že je svatý Mamas vyhledávanou ikonou a své následovníky má po celém světě – dnes je totiž Kypr oblíbeným daňovým rájem.

Kypřané podobnými příběhy doslova žijí. „Například pečou koláč pro svatého Fanouria,“ dává Zdenka další příklad. „Má speciální recepturu, a když ho lidé připraví, Fanourios jim pomůže najít ztracenou věc.“

Když pak vyjíždíme z Larnaky, upozorňuje nás průvodkyně na horu Stavrovouni. „Nachází se na ní jeden z nejstarších klášterů na Kypru, ze 4. století n. l. Ten podle pověsti založila svatá Helena, matka Konstantina Velikého,“ začíná další příběh. „Helena našla v Jeruzalémě kříž, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus. Jenže když se vracela zpět do Konstantinopole, zastihla ji bouře a zahnala její loď k břehům Kypru.“

Helena tak musela se svojí družinou přenocovat na ostrově. V noci ji pak anděl ve snu vyzval, aby na hoře postavila klášter a v něm zanechala kousek kříže. Od té doby klášter funguje dodnes, i s údajným úlomkem zmíněného kříže. „I když jej založila žena, je to dnes mužský klášter,“ doplňuje Zdenka. „A ženám do něj dokonce zakázali vstup. Prý je odvádí od modliteb,“ mračí se náš doprovod.

Po stech kilometrech na západ zastavujeme ve vnitrozemské vesničce Omodos. „V místním kostele zase svatá Helena zanechala kousek provazu, jímž byl Kristus svázán při cestě na Golgotu,“ pokračuje výklad. My však míříme k „přízemnějším“ záležitostem, do místního vinařství.

„Ochutnáváte nápoj Commandaria, jedná se o nejstarší značkové víno na světě,“ překvapuje nás Zdenka. Do tohoto vína se nesmí přidávat cukr, v dubových sudech zraje minimálně dva roky. A zřejmě vás už nepřekvapí, že i s ním se pojí jeden příběh.

Sladké, těžké víno si totiž oblíbil anglický král Richard I. Lví Srdce, který Kypr dobyl ve 12. století. „Nechal si ho dodávat na svůj stůl a zároveň od vinařů vybíral peníze. Aby měl vše pod kontrolou, nechal na ostrově své vojenské jednotky, Commandaria.“

Lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí si pak začali objednávat „to víno z oblasti, kde jsou Commandaria“. A vznikl tak název tohoto konkrétního vína. „Takže je to první značkové víno na světě,“ usmívá se Zdenka.

Jen čtrnáct vesniček na Kypru prý může svému vínu dát tento název. „Dokonce se říká, že osmanský sultán Selim II. dobyl v 16. století Kypr hlavně proto, aby nemusel za místní víno platit.“ To už míříme na poslední zastávku: do města Pafos na západním pobřeží. Tam nás čekají pro změnu báje a pověsti antické.

Přicházíme do Archeologického parku. Tato oblast zvaná Neo Pafos je od roku 1980 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. V místech, kde kdysi stávaly čtyři římské vily, si na podlahách prohlížíme kamenné mozaiky. Mimochodem, právě Římané na ostrově hojně těžili zdejší bohaté zásoby mědi, odtud také název Kypr (z latinského cuprum). Ovšem zpět k mozaikám.

„Objeveny byly až v šedesátých letech minulého století,“ upozorňuje nás průvodkyně. Mýty a pověsti tu před námi ožívají na mozaikách, jež místní umělci vytvořili ve druhém až čtvrtém století našeho letopočtu.

Prohlížíme si Thésea v boji s Minotaurem nebo Faidru, jež se zamilovala do svého nevlastního syna Hippolyta. Jedna mozaika je mezi vědci zvláště oblíbená, jedná se o zrození Dionýsa. „Před Dionýsem už je připravena nádoba. Bude se křtít,“ vysvětluje Zdenka. Antické a křesťanské motivy se tu potkávají na jednom obrazu. Namísto příběhů ze starověkého Řecka a Říma se postupně začínají vyprávět ty křesťanské...

Ještě než vyrazíme na letiště, zastavujeme se v Pafosu na jedné speciální pláži. Zde se prý z mořské pěny zrodila sama Afrodita, bohyně lásky, krásy a plodnosti. „Když zde najdete kamínek ve tvaru srdce a dáte si ho pod polštář, najdete novou lásku. A pokud už ji máte, vztah se vám upevní,“ láká nás průvodkyně na závěr. A zatímco Mamas místním i cizincům s daněmi očividně pomáhá, tuto pověst o lásce berte raději s rezervou.