Na koni okolím Kletě. Jezdecké stezky jsou čím dál populárnější

„Na klidném a poslušném koni a pod dohledem zkušeného průvodce se toho naučíte víc než v jízdárně,“ říká chovatelka koní Marie Vargová, která je zároveň značkařkou KČT. „V přírodě se totiž snadněji uvolníte a zbavíte případných obav, které vás mohou brzdit,“ dodává.

Vypravili jsme se s ní na několikakilometrový okruh pod horou Kleť (1084 m n. m.) na Českokrumlovsku. Cesta v podhůří Šumavy vedla převážně po jezdeckých stezkách lesem, ale přešli jsme i parkoviště u lanovky a vyzkoušeli si, jak na koně reagují pěší turisté.

Výpravy se zúčastnila rovněž Milena Andrlová, která má v KČT jezdecké stezky na starosti. Byla to ona se svým koněm Mikulášem, nyní maskotem jezdeckých stezek, kdo před dvaceti lety během pořádání dětských putovních táborů přišel s nápadem vyznačit bezpečné a v rámci možností pohodlné trasy, v jejichž blízkosti by kůň i jezdec mohli přenocovat.

Dnes je jich nejvíc v jejím domovském Jihočeském kraji, ale hodně jich vzniklo například i na Vysočině, Hodonínsku, v Podyjí, ve středních Čechách, Beskydech či Jeseníkách.

„Nejkomplikovanější je získat písemný souhlas majitelů pozemků, přes které má stezka vést - dohledat je a vysvětlit jim, že nejde o žádný závazek a že je naopak dobře, pokud jezdci pojedou vyznačenou trasou a nebudou jim na pozemku bloudit. Nakonec skoro všichni souhlas dají.“

I když v Česku se na koni smíte pohybovat téměř všude kromě komunikací vyšších tříd, polí nebo v lesních porostech, značená cesta má být zárukou toho, že se po ní opravdu dostanete do cíle.

„Neměli byste narazit na úsek nebo překážku, se kterou si kůň neporadí,“ říká Milena Andrlová. Jako příklad uvádí úzkou lávku přes vodní tok. Marie Vargová si vybavuje i další situace, kdy se musela z vyjížďky vrátit.

„Když jsem se s koněm vydala po stezce pro pěší, stačilo, aby stoupl metr stranou, a probořil se až po břicho do dolíku zasypaného jehličím. U Lipna nás pro změnu zaskočily balvany, po kterých by člověk přešel, ale kopyta mezi ně beznadějně zapadala.“

Přestože se mezi lidmi najde dost těch, kteří mají z koní strach, když potká jezdec pěšího turistu, probouzí u něho spíše kladné emoce. Ideální je, když jezdec ze své výšky výletníka, který jde po svých, pozdraví jako první. Samozřejmostí je zpomalit do kroku, případně chodce z větší vzdálenosti objet. Pokud se pohybujete po značené stezce pro pěší (někdy je totožná s jezdeckou) nebo obydleným územím, měli byste po koníkovi uklidit koblížky.

Jak jsme se přesvědčili, koně jsou pro ostatní skutečně vítanou atrakcí. Nejen děti, ale i dospělí se zastavují a na tváři se jim objevuje úsměv. Někteří si přicházejí zvíře pohladit, prohodit s jezdcem pár slov. S nadsázkou by se dalo říct, že tuhle idylku mohou narušit jedině bezohlední cyklisté.

„Někdy mi připadá, že jim schází pud sebezáchovy. Zvlášť nebezpečné je, když se ke koni přiřítí rychle zezadu a těsně prosviští kolem. Jeden mi přitom dokonce zavadil o třmen. Hrozilo, že se kůň splaší a cyklistu zraní.“

Pomocnice Marie Vargové přivádějí z ohrady osedlané koně. První, co upoutá mou pozornost, jsou neonově zelené síťové deky, které mají zvířata připevněny k sedlům a které jim zakrývají horní část těla. Později se dozvím, že neslouží pouze ke zviditelnění v silničním provozu, ale také jako ochrana před nálety ovádů. „Repelenty sice existují, ale co zabírá jeden rok, napříště už většinou nefunguje. Navíc ten opravdu účinný páchne tak, že se ke koni nechcete přiblížit,“ vysvětluje.

Nastupování, které mi před lety, kdy jsem jela naposledy, připadalo jako menší sportovní výkon, je v péči zkušených koňařek hračka - stačí si stoupnout na schod, kládu nebo kámen, aby sedlo nebylo tolik vysoko.

Nejde o úlevu pro začátečníka, na vandrech to tak dělají i pokročilí jezdci, protože během mnohakilometrového putování je třeba šetřit energií. Ačkoli to vypadá, že se člověk „jen veze“, ve skutečnosti sportuje, takže mít na výpravu určitou fyzičku je výhoda.

„Kůň vám neustále pohybuje celým tělem a vy jeho pohyb musíte vyrovnávat, abyste se neskácela dolů, vaše svaly pořád pracují,“ podotýká Marie Vargová. Pro zmírnění únavy doporučuje občas z koně seskočit a část cesty jít pěšky. Zvlášť při prudkém převýšení se tímto způsobem uleví nejen jezdci, ale i koni.

„Pokud včas slezete a projdete se, jste víceméně bez následků, i když další den většinou stejně cítíte vnitřní část stehen a ten, kdo není zvyklý sedět rovně, také záda.“ Na vyjížďku mi bylo doporučeno obléci si dlouhý rukáv i nohavice. Na hřbetě šestileté kobylky jménem Jasněnka už po několika desítkách metrů zjišťuji proč. Kobylka totiž po své matce zdědila zálibu procházet se po okrajích cest, kam často zasahují keře a větve stromů, na kterých si pochutnává, téměř kdykoliv se jí zachce.

Kromě šrámu na nechráněném krku jsem si z výletu odnesla i pavoučka, který mi spadl z větve do podprsenky.

Jak mě ujišťují naše průvodkyně, s jízdou na koni se dá začít v každém věku. „Pokud se nebojíte, užíváte si to od začátku, ale za zkušeného jezdce se dá považovat až ten, kdo najezdil tři sta hodin,“ říká chovatelka. Většina organizátorů putování v sedle vyžaduje, aby účastník koně ovládal, dokázal s ním klusat i cválat. Najít se ovšem dají také nabídky, zpravidla krátkodobější, pro úplné začátečníky (např. kamkekonim.cz).

„Zpočátku se možná zdálo, že stezky nejsou tak využívané, jak bychom si představovali, a jezdí po nich hlavně majitelé koní. Díky síti stanic, kde si koně můžete půjčit, a stájím, které organizují vyjížďky s průvodcem, teď ale lidí jezdí mnohem víc,“ konstatuje Milena Andrlová, která se podílela na jezdeckém značení také u krajanů v rumunském Banátu.

Jedná se o bílý čtverec deset krát deset centimetrů s barevným kolečkem uprostřed. Červená a modrá značí hlavní trasy, přičemž červené mají mezinárodní charakter. Zelené jsou obyčejné a žluté vás přivedou k hipostanici, restauraci nebo podobnému cíli.

Pokud se vyskytne souběh značených cest pro pěší a jezdce, platí, že jezdecká značka se dělá na stejném stromě (sloupu, kameni), jen o deset centimetrů výš. Stezku může vyznačit a opatřit směrovkami pouze proškolený značkař, poté ji udržuje KČT.

V digitální podobě na mapy.cz má své hipostezky od loňska pouze Kraj Vysočina. Značené trasy na Českobudějovicku, v Novohradských horách, ve Vizovických vrších, Chřibech a slovácké části Bílých Karpat jsou k dispozici v papírových turistických mapách Kartografie Praha, měřítko 1:50 000. Tipy na výlety naleznete v knižním průvodci Mileny Andrlové Na koni křížem krážem po Česku.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Jízdárny a koňské ranče, Jezdecké kurzy