Na koni i na kole. Lidé se kvůli pandemii dostávali domů vynalézavými způsoby

Pandemie ztížila cestu domů třeba devatenáctileté Britce Annabel Symesové, která pracovala jako dobrovolnice na odlehlém ranči v argentinské části Patagonie. Její let domů byl zrušen, ale ona se do Británie potřebovala dostat, protože na nadcházející zimní sezonu nebyla dostatečně vybavena.

Spojila se proto s britským velvyslanectvím, které pro ni na jaře zařídilo let domů. Jenže na letiště v Buenos Aires musela urazit dlouhých 1600 kilometrů. A tak jela první etapu cesty na koni. Den a půl cválala na koňském hřbetu, zatímco její zavazadla vezly muly. U nejbližší silnice pak chytila taxi a odjela do města. „Ta část na koni byla nejméně děsivá. Naopak být zpět v civilizaci, ve světě, který je zahlcen koronavirem, a kde lidé nosí roušky, to bylo velmi stresující,“ uvedla Symesová.

Obdobná výzva stála také před dvacetiletým Řekem Kleonem Papadimitriouem. Množství okolností ho donutilo k tomu, že popadl kolo a rozhodl se na něm vyrazit ze Skotska, kde navštěvoval univerzitu, domů. Jelikož mladík podle svých slov miluje velké výzvy, měl za to, že projetím celé cesty na kole alespoň vyzkouší své limity.

Vyzbrojen jídlem, spacákem i stanem, vyrazil Papadimitriou v květnu na skoro 50denní cestu ze Skotska do Athén. Na úctyhodných 3200 kilometrech prý nejvíce bojoval se samotou, ale často i s vyčerpáním. „Největší problémy jsem měl s tím, že jsem trávil čas sám. Ale viděl jsem úžasnou krajinu a objevil krásná místa,“ řekl mladík.

Domů dorazil koncem června, kde ho nevítala jen rodina, ale také naprostí cizinci, kteří se doslechli o jeho cestě. Mladíka prý ambiciózní výprava naučila, že je schopen překročit své limity a že zvládne víc, než si myslel. Zpět do skotského Aberdeenu by se ale chtěl vrátit už letadlem. „Byla to skvělá zkušenost, ale jestli mám jet znovu na kole, už ne tu stejnou cestu,“ uzavřel.

Argentince Juana Manuela Ballestera zastihla pandemie, když byl v Portugalsku. Lety byly uzemněné, on se ale potřeboval dostat domů, protože jeho otci mělo být zakrátko devadesát let. Ballestero se proto nalodil na svou skromnou devět metrů dlouhou loď a vyrazil na plavbu. „Myslel jsem, že nejlépe doplachtím domů přímou cestu, abych se nenakazil v žádné jiné zemi,“ uvedl pro BBC.

„Nijak jsem se nepřipravil, naskočil jsem na palubu jen s jídlem. Zapomněl jsem i na léky,“ konstatuje 47letý muž.

Původně měl za to, že mu cesta přes Atlantik zabere nějakých 60 až 80 dní. Nakonec to bylo ještě o pět více a jedinou společnost mu během dlouhých 11 tisíc kilometrů dělalo pouze rádio. „Byl jsem to jen já a celý vesmír. V noci jsem viděl spoustu hvězd a zahlédl jsem i delfíny,“ popsal.

Přestože to Ballestero nestihl včas na otcovo jubileum, domů do města Mar del Plata zdárně dorazil v červnu. „Jsme námořníci. Považuji to za další splněnou misi,“ doplnil.