Na jaře je severní Řecko jako stvořené k poznávání

Když se mluví o řeckých dějinách, stojí za to si připomenout, že to jsou dějiny, z nichž čerpala celá Evropa a s trochou velkorysosti se dá říci, že celá západní civilizace. Prohlédnout si místa, kde to všechno začalo, není rozhodně mařením času.

Severní Řecko, oblast zvaná Makedonie, je tou méně známou. Statisíce našich spoluobčanů tato místa za posledních dvacet let navštívily, ale naprostá většina z nich zná pouze Nei Pori, Leptokarii, Platamonas a další letoviska na Olympské riviéře. Mnohem méně je těch, kteří mají tušení, že tam existují i místa jako Vergina nebo Dion a jen nepatrná část jich tam zavítala.

Makedonské Thessaloniki, u nás známé jako Soluň, jsou druhým největším městem Řecka. Odtud k nám v 9. století přišli, číst a psát nás naučili Cyril a Metoděj. Pro tuto kapitolu našich dějin v Řecku přílišné pochopení nenajdeme. O Slovanech v Soluni moc rádi neslyší. K názvu Makedonie se totiž hlásí nejen Řekové, ale i jejich severní slovanští sousedé z někdejší Jugoslávie. Jedni i druzí se snaží dokázat, že to byli právě oni, komu Makedonie patřila. V odvěkém sporu mezi Helény a Slovany jsme s našimi věrozvěsty z řeckého hlediska na nesprávné straně.

Když se Jugoslávie rozpadla a tamní Makedonie vyhlásila samostatnost, blokovali Řekové její plné mezinárodní uznání, dokud nepřistoupila na to, že v OSN a na dalších mezinárodních fórech bude vystupovat pod názvem Bývalá jugoslávská republika Makedonie, kterýžto název zdomácněl pod anglickou zkratkou FYROM.

Návštěvník Soluně najde poněkud chaotické velkoměsto, v němž je ale v moři nevzhledných činžáků několik míst, která stojí za vidění. Patří k nim jeden ze symbolů Makedonie, Bílá věž na nábřeží, římská Galeriova brána a Agios Dimitrios, největší kostel v Řecku.

Zvláště poslední ze jmenovaných stojí za návštěvu. Bazilika je ze 7. stol. a do dnešní podoby byla – prý věrně – zrekonstruována naposledy v první polovině minulého století. V původní podobě se zachovala krypta pod oltářem, která je také nejpozoruhodnější částí kostela.

Ze soluňských muzeí stojí za návštěvu především Archeologické. Tam jsou soustředěny exponáty ilustrující dějiny řecké Makedonie. K nejcennějším patří nálezy z nedaleké Verginy, královského pohřebiště, v němž byly nalezeny i ostatky Filipa II., otce Alexandra Makedonského.

Renomované turistické průvodce píší, že k tomu, aby návštěvník Makedonie nahlédl do období vlády velkého vojevůdce a krále Filipa II. Makedonského, stačí prohlídka Archeologického muzea v Soluni. Je pravda, že jsou tam sbírky, které patří k nejcennějším v Řecku, ale pokud nenavštívíte i Verginu, ošidíte se o to podstatné.

Dnešní nikterak pozoruhodná vesnice je místem, které řecký archeolog Manolis Andronikos určil po dlouhém bádání jako Eges, někdejší hlavní město Makedonie. Archeologický průzkum, který vedl, mu dal za pravdu. V roce 1974 objevil hrobku, která unikla pozornosti amatérských hledačů pokladů a zachovala se tak, jak byla ve 4. stol. zapečetěna.

Po opatrném otevření pohřebního chrámu se ukázalo, že Andronikos trefil do černého. Byla to skutečně hrobka největšího z makedonských panovníků, Filipa II. Jeho ostatky byly uloženy v osmikilové zlaté truhlici, v hrobce se nacházely zbraně a brnění, šperky a spousta předmětů z královské domácnosti. Nedaleko našel Andronikos další neporušenou hrobku s ostatky chlapce, který zemřel ve věku asi 15 let. Soudí se, že to byl Filipův vnuk, syn Alexandra Velikého a jeho ženy Roxany.

Pro makedonské dějiny měl objev ve Vergině podobný význam jako nalezení Tutanchamónovy hrobky v egyptském údolí Králů o padesát let dříve.

V muzeu, které je celé ukryto pod umělým návrším, jsou na svých původních místech oba pohřební chrámy. Bohatá expozice nabízí návštěvníkům představu o tom, na jaké úrovni byla makedonská říše v době svého největšího rozkvětu.

Dion je městem boha Dia na úpatí Olympu, je místem, kde se od 5. stol. př. n. l. konaly hry na počest vládce bohů, který se svou družinou na vrcholu horského masívu sídlí. Hry byly podobné těm ve starověké Olympii nebo v Delfách. V oněch dobách býval Dion významným místem, ale konečnou podobu vtiskli řeckému městu Římané. Chrámy, divadlo, ulice lemované dílnami a obchody se zachovaly většinou jen v půdorysu. Řecké a římské prvky se v rozlehlém areálu prolínají. V okolí Dionu jsou ale i stopy po osídlení starém sedm tisíc let.

Impérium starého Říma bylo obrovské a Římané v něm postavili nespočet měst. Stala se z toho rutina. Postupně vypracovali to, čemu se dnes říká typizované urbanistické projekty. V nich měly své místo chrámy, lázně, tržiště, divadla, ulice řemeslníků a obchodníků i paláce hodnostářů a bohatých měšťanů.

Beit Shean v Izraeli, Soline nedaleko chorvatského Splitu nebo Dion v řecké Makedonii se sice na pohled liší, ale při bližším zkoumání člověk zjistí, že mají mnoho společného. Pro římskou dobu je snad nejvíce charakteristický kus silnice. Prochází Dionem a vede dál. Podobné římské cesty najdeme v blízkosti turecké Adany i německého Kolína a právě ony symbolizují někdejší velikost impéria.

Z toho, co se v onom kraji skrývá, byla patrně odhalena pouze malá část. Archeologický areál v Dionu je „pískovištěm“ pro studenty archeologie ze Soluně. Skupiny budoucích archeologů čistí odkopané zbytky stěn a základů, rekonstruují mozaiky na podlahách někdejších paláců.

„Jel bys autem do Řecka?“ zeptal se mě nedávno kolega. Jeho dotaz, přibarvený mírnou dávkou nejistoty a obav, má oporu ve statistikách. Ty Řecko řadí na první místo v Evropské unii co do množství lidí, kteří zahynou na silnicích, v poměru k počtu registrovaných aut.

Z vlastní zkušenosti, po několika návštěvách, při nichž jsem najezdil stovky kilometrů, však obavy z řeckých silnic rozhodně potvrdit nemohu. Jejich kvalita je různá, tak jako u nás, a podobné je to i s kvalitou řidičů. Podstatný rozdíl je však v jejich chování.

Při cestách po Řecku na mě pouze jednou jiný řidič dlouze troubil a ukazoval mi, že jsem vůl. Byl to Ital.

Na řeckých silnicích vládne svébytná harmonie. Když jsou jízdní pruhy jen dva, jedou ti pomalejší po široké krajnici, aby ty ostatní nezdržovali. Na křižovatce se někdy stane, že nikdo neví, kdo by měl jet první. Všichni raději zpomalí nebo zastaví, pohledy a gesty se dohodnou. Plynulost provozu to nijak zvlášť nenarušuje.

Co se rychlosti týče, řečtí řidiči se řídí víc svými smysly než dopravními značkami. Ty mohou přikazovat šedesátku, ale za příznivých okolností se jezdí i sto dvacet.

A pokud značka povoluje sto dvacet, je to výzva k jízdě „co auto dá“. Nepsanou zásadou je, že značka, která něco omezuje, platí jen tehdy, stojí-li u ní policajt.

To přirozeně není návod k chování na řeckých silnicích, ale jen konstatování panujícího stavu. Návod zní: Jedete-li pomalu, protože se třeba kocháte okolím, stáhněte se ze svého pruhu na ten odstavný nebo alespoň na krajnici. Dvojí předjíždění není neobvyklé, ale bývá riskantní.

V horách platí, že čím rovnější je rovný úsek, tím prudší bývá zatáčka na jeho konci. Obecně vzato platí, že člověk by si měl počínat tak, jak to dělají ostatní, přizpůsobit se. Je nerozumné trvat důsledně na všech pravidlech silničního provozu a zejména spoléhat na to, že se jimi budou řídit ti ostatní.