Článek
Al Sogara leží v horském pásmu Džebel Achdar, který platí za jedno z nejodlehlejších míst v Ománu, uvádí BBC. Asfaltové silnice se tu mění v prašné cesty a do samotné vesnice ani žádná nevede, dostat se do ní dá jen pěšky po krkolomných schodech. O turisty prakticky nezavadíte, ti sem do roku 2005 ani nesměli, jelikož byla celá oblast vojenskou zónou.
Přestože je podobných vesnic v okolí mnoho, Al Sogara je jediná, který je stále obydlená, a to už nějakých 500 let. „Vybudovali ji naši předci z kmene Alshariqi, který do Ománu přišel z Jordánska a usídlil se tady v horách,“ tvrdí jeden z místních obyvatel Salem Alshariqi. Své domy pak vybudovali u skalní stěny, aby se ochránili před bouřemi.
Inaccessibile agli stranieri fino al 2005, Al Sogara è l'unico villaggio ancora abitato presente sulle montagne dell'Oman ⬇️ https://t.co/uV03HBSLiC
— Ilaria Santi (@ilaria_santi) 20. února 2019
Dodnes žije ve vesnici jen hrstka obyvatel, i kvůli její omezené rozloze. Konkrétně to je pět rodin, které dohromady čítají 25 lidí. „Je to málo, protože i vesnice je malá a my se do ní musíme vejít,“ řekl Alshariqi. „Ne každý je zrozen pro bydlení ve velkém městě. Tohle je náš domov a lidé vždy milují místa, kde se narodili,“ doplňuje další z místních Mohammad Nasser.
Živí se tradičně
Dlouhou dobu civilizace vesnici téměř neovlivňovala, vždyť elektřina nebo telefon se do ní dostaly teprve před 14 lety. Zásoby se v minulosti dovážely na hřbetech mul z nejbližších měst Nizwa a Birkat al Mouz, a rodiče zase učili svoje děti číst a psát doma, protože v Al Sogaře logicky neexistuje žádná škola.
Al Sogara je jedním z mála míst v Ománu, kde sněží. „Zimy tu umí být pěkně tvrdé,“ říká Nasser. „Naše domy jsou vybudované z vápence a jílu, který dokáže skvěle izolovat teplo i chlad,“ doplňuje. Mimo to je místní využívají i jako úkryty pro svá stáda před divokými zvířaty. Hospodářská zvířata totiž pro místní symbolizují prosperitu: čím víc jich je, tím větší bohatství.
I když někteří lidé z vesnice odešli do větších měst za prací, většina zůstává, protože se jim nechce opouštět tradiční způsob života. „Naším zdrojem obživy je hlavně zemědělství. Pěstujeme granátová jablka, lískové ořechy, meruňky, broskve, pomeranče, fíky a nejrůznější druhy zeleniny,“ dodává Nasser. „Budoucnost je závislá na přítomnosti. Pokud se budeme o náš domov starat, příští generace budou také. A pokud nebudeme, možná že vesnice za několik let už nebude existovat,“ uzavírá.