Na Fidži za potomky lidojedů

Ví to, protože to tak stojí v meke. Než přišli na Fidži ve druhé polovině 19. století Britové a naučili ostrovany psát, předávali si Fidžijci ponětí o své minulosti prostřednictvím meke legend zpracovaných do zpěvů a tanců. Ty jsou tedy nejen folklorem, ale také historií.

Fidži, tropické souostroví v jižním Tichomoří, vzdálené něco přes dva tisíce kilometrů na sever od Nového Zélandu, se chlubí nejkrásnějšími podmořskými korálovými útesy, spoustou ryb a bujnou vegetací, které se daří na zdejší sopečné půdě. Od běžných ibišků a bouganvillií až po vzácné orchideje, od banánů a manioku přes lány cukrové třtiny až po ovoce, které neumíme pojmenovat, stále tam něco kvete a zraje.

Stejně bohatý je i svět pod mořskou hladinou. Korálové zahrádky, modré hvězdice, sasanky, ryby a rybky všech barev, tvarů a velikostí. Až by jednomu bylo líto do onoho prostředí zasahovat a ryby lovit. Fidžijci, ač žijí na ostrovech v oceánu, nejsou nijak zdatní rybáři. To spíš jejich ženy. Když vrcholí příliv, zatlučou do mořského dna kůly, mezi nimiž je napnutá síť. Když voda ustoupí, v síti vždy nějaká ta ryba zůstane.

Tohle všechno činí ze souostroví zosobnění exotiky. K tomu ještě romantika příběhů Robinsona a jeho druha Pátka, průliv, kudy prchal kapitán Bligh se zbytkem posádky ze vzbouřené Bounty před čluny lidojedů, ostrov, na němž točil Tom Hanks epizody z filmu Trosečník.

Fidži, jako ostatně další ostrovy v okolí, má ve svých dějinách i temnou kapitolu. Říkávalo se jim „ostrovy lidojedů“, neboť se tam tento ohavný zvyk praktikoval ještě koncem 19. století. Jeden druhého tam nejedli z hladu, ale byl to obřad, kterým se dovršilo vítězství v boji s nepřáteli třeba ze sousedního údolí. Pobití bojovníci byli snědeni, aby na vítěze přešla i jejich síla.

Posledním doloženým aktem kanibalismu bylo zabití a snědení anglického misionáře Thomase Bakera a několika jeho domorodých druhů na ostrově Viti Levu v roce 1867. Ne že by Fidžijci měli na cizince zvlášť spadeno, maso Evropanů jim údajně nechutnalo, ale byla to pokaždé vůle bohů, které se nemohli vzepřít.

V tomto případě se prý Baker dotkl hlavy náčelníka kmene, čímž urazil jeho i bohy. S tím se prostě nedalo dělat nic jiného než troufalce praštit kyjem, upéct ho a sníst. Když později své někdejší bohy vyměnili za toho křesťanského, pochopili Fidžijci, že sníst Bakera nebylo správné. Ne že by je tížilo svědomí, ale na jejich vesnici dopadla kletba. Ať dělali, co dělali, zůstávala vesnice Nubutautau tou nejchudší v širém okolí.

V roce 2003 proto pozvali její obyvatelé misionářovy potomky, omluvili se za své předky a vrátili jim bibli a hřeben, které ve vesnici uchovávali. Již v roce 1993 předali zástupcům metodistické církve Bakerovy boty. Všechno je to dnes vystavené v muzeu ve městě Suva. Jak je na tom dnes Nubutautau, není známo.

U silnice nedaleko městečka Rakiraki je betonový sarkofág obložený velkými kameny. Je to údajný hrob náčelníka domorodého kmene, který zemřel někdy v roce 1840. Jmenoval se Udre Udre a je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejzdatnější lidojed. Zkonzumoval údajně téměř 900 lidí. Většina odborníků údaj zpochybňuje, těch snědených bylo snad kolem stovky.

Tomu prý odpovídá i počet kamenů, které si Udre Udre odkládal, aby měl přehled, kolik lidí snědl, jimi je nyní jeho hrob obložen. Fidžijci ze své lidožroutské minulosti nemají žádné trauma. Tak to prostě bylo, v jejich kraji panoval jiný mrav než v Evropě. V historickém muzeu ve městě Suva je tento aspekt fidžijské minulosti celkem podrobně a bez nějakého studu a pocitu viny zdokumentován. Včetně těch bot Thomase Bakera.

Příznačné také je, že nejčastějším suvenýrem, který je návštěvníkům ostrovů nabízen, jsou repliky nástrojů, jež jsou v historickém muzeu k vidění v originále — zabijácké kyje, nástroje na otevírání lebky, nože na párání břicha a velké dřevěné vidličky. Fidžijci se nikdy lidského masa při jeho konzumaci nedotkli rukama.

S přestávkami při přestupování trvá let z Prahy do fidžijského Nadi téměř třicet hodin. Člověk po takové cestě není nejčilejší, ale zkuste si přesto zapamatovat první místní výraz, který po vystoupení z letadla uslyšíte. Je nanejvýš pravděpodobné, že to bude slovo „bula“. Tím vás pak budou usměvaví Fidžijci častovat v jednom kuse. Bula je pozdrav na uvítanou i na potkání a zdá se, že to místní myslí upřímně.

Odkudpak asi berou v tomhle hnízdě pitnou vodu, pomyslel jsem si, když jsem sledoval vyfintěnou Fidžijku, jak hněte obsah plátěného sáčku. Voda v dřevěné míse, tanoi, se barvila do hněda, neboť v sáčku byl rozemletý kořen pepřovníku opojného (Piper methysticum).

Seděli jsme v obecním bure, v chýši z bambusu, trávy a palmových listů, ve vesnici, kam se jde od silnice asi dvě hodiny pěšky, a byli jsme účastníky obřadu pití kavy. Yangona neboli kava jsou místní názvy pepřovníku i nápoje, který se z něj za studena připravuje.

Kdysi bývalo obřadné pití kavy na Fidži výsadou nejvýše postavených příslušníků kmene. Dnes je to jak atrakce pro turisty, tak poměrně zlidovělá záležitost. Na Hlavní ulici ve městě Nadi, na jejím chudším, severním konci, je jedna „kavarna“ vedle druhé a všechny připomínají asijské kuřárny opia.

Kořen pepřovníku býval a dodnes je na Fidži vděčným dárkem. Může se přinést už namletý v sáčku, ale kdysi se nosíval výhradně celý kořen. Sousedící náčelníci se totiž nejen uctívali, ale občas se i navzájem trávili. Chuť nápoje je tak odporná, že kdyby do něj přimíchali utrejch, ani to nepoznáte.

Miska ze skořápky kokosového ořechu jde od úst k ústům, putuje mezi hosty a hostiteli tak dlouho, dokud není nápoj, který vzhledem i chutí připomíná vodu z louže, vypit. Je kolem toho spousta tleskání a zpěvu.

A proč právě kořen pepřovníku? Obsahuje prý látky, které bystří mozek, podporují trávení, ale mají také uklidňující, až uspávací účinky.

Všechno z vás spadne a všechno je vám ukradené. Než na mě tento stav přišel, napadlo mě, jak bláhové je trvat na tom, aby mi v restauraci nedávali do nápojů led, neboť ten zaručeně nedělají z pitné vody.

Britskému časopisu Condé Nast Traveller v anketě mezi profesionály v cestovním ruchu vyšlo, že Fidžijci, obyvatelé „ostrovů lidojedů“, jsou považováni za nejpřátelštější národ na světě. „Největší trauma jim působí, když vám v něčem nemohou vyhovět,“ tvrdí Robert Marat, rodilý Vídeňan, který na Fidži strávil několik let.

Nad otázkou, proč by měl Evropan cestovat až na Fidži, když jsou i mnohem bližší exotické kraje, se na chvíli zamyslel a pak začal počítat na prstech: „Rád se potápím, zkusil jsem už kdeco, ale tak nádherné korálové útesy najdete málokde. Lidé jsou nesmírně přívětiví a všichni tu mluví anglicky. Fidži nabízí kvalitu za příznivé ceny. Taková Tonga nebo Kiribati jsou mnohem dražší. Je tu opravdová, někdy trochu mystická exotika, kterou ještě turisté nestačili zkazit. Je to země pro ty, kteří už všude byli a chtějí vidět něco nového.“ Robertovi stačily prsty jedné ruky, ale našlo by se toho určitě víc.