Měla Bulharsko za zaostalé. Teď o něm sama mezi Čechy vyvrací nesmyslné předsudky

Svůj vztah s Bulharskem popisuje Hradcová jako jedinečnou příležitost dát něčemu druhou šanci. „Poprvé jsem tam letěla v roce 2019 na třítýdenní pracovní pobyt. Dostala jsem se do vesničky Škorpilovci, která se shodou okolností jmenuje po českých archeolozích bratrech Škorpilových. Jenže jsem za tři týdny z Bulharska neviděla nic kromě jednoho velmi nepěkného hotelu a pláže,“ vzpomíná.

Když se Hradcová z pobytu vrátila domů, zavázala se, že už do Bulharska nikdy nepojede, protože je to zaostalá země. „Jenže o rok později nastal covid. Chtěla jsem znovu vycestovat za prací někam k moři a jedinou možností bylo právě Bulharsko,“ usmívá se Češka. Měla tedy na vybranou: buď být doma a podřídit se covidovým opatřením, nebo dát zemi na pobřeží Černého moře druhou šanci a doufat v lepší zážitky než naposledy.

Sázka na druhou z možností se nakonec vyplatila a položila základy pevného vztahu, protože Hradcová se do Bulharska nakonec přestěhovala a žije v něm už skoro tři roky. „Jela jsem tehdy na Slunečné pobřeží a záhy jsem zjistila, že to tam vypadá trochu jinak než ve vesnici Škorpilovci. Zlákaly mě tam večírky, kluby, pulzující život… Říkala jsem si, že mi je 20, a tak si to zkrátka užiju, a že horší než naposledy to už být nemůže.“

Příjezd na Slunečné pobřeží přesto nebyl úplně nejpamátnější, kvůli covidu bylo všude prázdno. „Město duchů,“ popisuje Hradcová. „Majitel kvůli nám otevíral hotel, kde jsme měli pracovat, abychom měli vůbec kde bydlet. O týden později nám autobusem přijeli první hosté z Česka a postupně se to začalo rozjíždět.“

Bylo to ale až později, po důkladném přemítání, kdy se Hradcová rozhodla do Bulharska přestěhovat. Nalákala ji tam vidina života u moře, a především se zamilovala. „Tehdy jsem dodělávala školu a říkala si, co mě vlastně doma drží. Nemám rozjetý žádný byznys, žádné závazky. A když došlo na lámání chleba, řešili jsme s přítelem naše možnosti. Bulharsko bylo nejjednodušší volba,“ připouští Hradcová.

Zároveň dodává, že pohled na Bulharsko v létě je trochu zkreslený, protože zima vypadá na pobřeží Černého moře zásadně jinak. „Přes sezonu, která trvá asi tři a půl měsíce, to tam žije. Lidé přijedou, vidí bujarý život a otevřené stánky, procházejí se na pláži… Jenže přijde konec září, vše se zavře, Bulhaři odjedou a není tam nikdo,“ vysvětluje Hradcová.

Náraz s realitou tedy přišel záhy, a právě v tu chvíli začala Češka objevovat zase jinou tvář země, ne tolik nablýskanou. „Byla jsem v Bulharsku tři roky po sobě a říkala jsem si, že je čas zkusit život i mimo letní bublinu.“

Po více než dvou letech života si na bulharské kontrasty i tempo zvykla. Láska k zemi ji nakonec dovedla k tomu, že začala na sociálních sítích vyvracet nejrůznější mýty a předsudky, které, jak připouští, na začátku také měla.

„Vyjma toho, že je Bulharsko zaostalá země, se setkávám s tím, že je tam špinavé moře, což není. Neplavou tam žádné odpadky, ale jen řasy a chaluhy. Další předsudek je, že v Bulharsku nemůžete prožít kvalitní dovolenou. Když ale budete hledat, tak tam luxusní hotely najdete, jen si za ně připlatíte,“ tvrdí Hradcová.

Další stereotypy podle Češky plynou z národnostního složení. „Lidé tvrdí, že je to ruská kolonie a že je tam hodně Romů. Na to říkám, že na Romy jsme z Česka zvyklí, a co se týče Rusů, tak těch tam kvůli covidu a válce už zdaleka tolik není. V Egyptě, Turecku nebo v Tunisku jich potkáte mnohem víc,“ konstatuje Hradcová.

Dodává, že samotní Bulhaři jsou milí a pohostinní a Čechy mají navíc coby slovanské příbuzné velmi v oblibě. „Díky tomu jsem tam neprožila žádný výrazný kulturní šok, protože v jazycích i kultuře najdete relativně podobné věci. Bulhaři navíc říkají, že je s námi sranda, a spousta z nich vzpomíná na doby, kdy Češi ještě za minulého režimu jezdili do Bulharska do kempů.“ Jak ale Hradcová zdůrazňuje, Bulharsko už není jen milé retro. I když i to je prý často omílané klišé.

Život v Bulharsku si Hradcová obecně pochvaluje, ale růžové brýle nemá. „Vadí mí tamní systém nesystém. Narazila jsem na nějaké problémy, co se administrativních věcí týče. Když si potřebujete zařídit parkování nebo lékaře, tak je vše na dlouhé lokte. Musíte se mnohokrát připomínat, volat, někomu dát pod stolem trochu peněz. Já to tedy moc nezvládám, na to mám přítele, který se v tom naučil chodit,“ přiznává.

Negativní vlastností, kterou ale Bulhaři sdílejí i s dalšími obyvateli Balkánu, je podle Hradcové také nedochvilnost. Nic sice není problém, ale všechno trvá a člověk si nikdy nemůže být jistý, jestli třeba smluvení řemeslníci dorazí na konkrétní hodinu. „V Česku věci fungují lépe a rychleji, spoustu toho vyřídíte online. To je něco, co po životě na Balkáně opravdu oceníte,“ směje se Hradcová.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

V čem je Bulharsko specifické? Proč se tam vyplatí jet i mimo letní sezonu? Jak se žije na pobřeží Černého moře? Jaké stereotypní představy Češi o Bulharsku mají? Proč může kývání hlavou způsobit nepochopení? A co v zemi vidět a co ochutnat? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.