Článek
Mramorové útvary jsou skoro všude podél břehů jezera, katedrála nebo její menší sestra zvaná kaple jsou ovšem těmi největšími taháky. „Voda v jezeře je schopná mramor rozpouštět. Proces deformace horniny mohl trvat nějakých 10 000 až 15 000 let. Ještě v dobách, kdy byly tyhle skály součástí zemské kůry, lámaly se a proces rozpouštění se tím urychlil. Proto má jeskyně tvar připomínající kostel,“ vysvětluje geolog Francisco Hervé.
Přestože mramorová katedrála leží na dosah břehů, zalesněné svahy k ní neumožňují dobrý přístup. Jedinou možností, jak se k ní dostat, je proto loď. Ráno bývají prostory jeskyně ponořené ve stínech, ale světlo, které do nich vstupuje, vytváří jedinečnou podívanou. „Když dorazíte, je to takový poklid a čistota, do toho propojení barev se okamžitě zamilujete,“ myslí si jeden z návštěvníků Hans Claussen.
Stěny jeskyně vypadají modře, je to však pouhá iluze.
Stěny jeskyně se zdají být modré, ale jde o pouhou hru světel, kdy se kolem odráží tyrkysová hladina ledovcového jezera. Stropy mramorové katedrály jsou žíhané, což je podle Hervého zapříčiněno metamorfózou hornin. „Při ní vznikají nové nerosty. Části s mramorem jsou ty nejčistší, zatímco ty ostatní vděčí za svou barvu různým nečistotám,“ doplňuje geolog.
Život se změnil, pořád ale plyne pomalu
Na malých loďkách či kajacích se mohou návštěvníci dostat až do hlavních dvou síní katedrály. „Moji známí si mysleli, že fotografie, které jsem tam pořídil, jsou nějaké moderní umění. Když jsem jim řekl, že jde o mramorové jeskyně, byli ohromeni,“ řekla americká návštěvnice Chelsea Dietscheová.
Mramorová katedrála leží blízko břehu, je nicméně dostupná pouze lodí.
Ještě před nějakými třiceti lety návštěvníci o jeskyních prakticky nevěděli. Pedro Contreras, který žije ve vesnici na západním pobřeží jezera, byl jedním z prvních, kdo dobrodruhy do katedrály vozil. Za poslední dekádu ale počet turistů rapidně narostl. „Bývaly tu tak tři, čtyři lodě. Teď jich k jeskyni jezdí kolem padesáti. Každý v Puerto Río Tranquilo pracuje v turismu,“ tvrdí Contreras.
Přestože některým obyvatelům se stýská po starých časech, podle Contrerase moderní doba přinesla i lepší život. „Věci se samozřejmě změnily, ale k lepšímu. Patagonie je teď mnohem přívětivější,“ vysvětluje s tím, že než se v oblasti rozvinul cestovní ruch, byla Patagonie od zbytku Chile poměrně odříznutá. A to i přesto, že v 70. letech minulého století nařídil někdejší prezident Augusto Pinochet postavit napříč oblastí 1200 kilometrů dlouhou dálnici, která kříží fjordy, hory i ledovce. Ta Patagonii spojila se zbytkem země.
Zájem turistů o jeskyně narostl.
I nadále ale oblast, o níž se Chile dělí se sousední Argentinou, zůstává téměř netknutou divočinou plnou přírodních krás. „Čas tu plyne pomalu, život je prostší, vedle monumentální přírody se cítíte malí,“ tvrdí o patagonském regionu Aysén Claussen. „Jste na konci světa, kde je vliv člověka stále velmi malý,“ dodává.