Článek
Legendární trabant je asi nejvýraznějším symbolem východního Německa. Ten poslední sjel z výrobní linky v roce 1991, a přestože od věci z bakelitu by se dalo čekat, že se za takovou dobu rozpadne na prvočinitele, dost jich přežilo. Pokud vás toto retro vozítko také fascinuje, můžete se s ním důvěrně seznámit v berlínském Trabi World.
Přicházím chvilku před sjednaným termínem a prohlížím si zaparkované trabanty. Je tady model kabrio, army, limuzína, zoo nebo třeba currywurst. Po chvilce přiběhne průvodce Karl a vysvětluje, že pojedeme v koloně pěti vozů. On v čele, já a další tři lidé za ním. Má vysílačku, kterou bude hlásit pokyny do našich rádií a upozorňovat na zajímavá místa.
„Komunikace při Trabi Safari je jednostranná,“ říká. „Pokud si chcete na něco stěžovat, máte smůlu,“ dodává s úsměvem. Teprve když mi tiskne do dlaně klíčky, pochopím, že opravdu řídit budu sám.
Ostrý start
Řidičský průkaz nikdo vidět nechce, podepisuju jen spoluúčast 300 eur a hurá za volant. Řadicí páka pod volantem je trochu nezvyk, ale naštěstí na přístrojové desce je nákres řazení. Když nastartuju, celé auto se roztřese.
„Na základní funkce to nemá vliv,“ ujišťuje mě okénkem lelkující zřízenec, zatímco si rovnám divoce vibrující zpětné zrcátko. Ještě poslední kontrola: stěrače stírají, ostřikovače stříkají, klakson troubí, pak chvíli túrujeme motory a Karl zařve do vysílačky: Let´s go!
Zpočátku se jen snažím, aby motor nechcípl, a stále držím spojku. Správnou rychlost zařadím vždy až na druhý nebo třetí pokus, ale zlepšuju se.
Auto je lehoučké a na jedničku vystartuje dost ostře. Tento manévr připomíná žabí přískok, ale funguje – na semaforech se mi podaří „předskočit“ Mercedes SL ve vedlejším pruhu. Bez posilovače se točí volantem dost ztuha a na blinkr, který se nevypíná sám, si vždy vzpomenu až na další křižovatce, ale jinak „kein problem“.
28 koní
Naše trasa se jmenuje The Wall Ride, projíždíme kolem bývalé zdi po západní i východní části města. Místní chodci si znechuceně zacpávají nos, turisté jsou ale nadšení a fotí si nás jako o život. Ostatní řidiči jsou kupodivu dost tolerantní.
Když konečně jedeme po delším úseku, kde není hustý provoz, Karl hlaholí do vysílačky: „Vymáčkněte z toho dvoutaktu co nejvíc sakra, vždyť ten motor má celých 28 koní!“ Beru ho za slovo, zařadím (poprvé) čtyřku a po širokém bulváru se řítím osmdesátkou. Trabant ječí a celý se klepe, ale nemilosrdně držím plyn u podlahy.
Řízení bizarního vozítka je skvělý zážitek, i když sledovat zároveň pamětihodnosti se opravdu nedá. Těsně před koncem nás ještě zastaví slečna v uniformě východoněmecké pohraniční stráže a kontroluje „víza na západ“, která jsme dostali na startu.
„V pořádku, můžete pokračovat k Checkpoint Charlie.“ Teprve když vystoupím z auta, uvědomím si, jak pekelně uvnitř smrděl motor. Chudáci chodci. Po dvou hodinách v nepříliš pohodlné sedačce jsem trochu rozlámaný, ale vrcholně spokojený, byla to jízda. Na jízdu trabantem jedině do Berlína.