Článek
K rozjetí drezíny pohodlně stačí dva pasažéři, kteří šlápnou do pedálů, ale vejde se na ni až šest lidí. Cena je 300 korun za hodinu bez ohledu na obsazenost. Jen pamatujte, že čím víc účastníků se veze, tím víc musejí dva na kolech makat. Začátek je ale mírně z kopce a drezína se skoro sama rozjede až moc. Brzdy naštěstí fungují, tak je možné rychlost korigovat.
Jízda na drezíně je tak trochu návrat do minulosti, závan starých časů, a mně se okamžitě vybaví vzpomínka na poetickou letní atmosféru rodinné komedie Páni kluci z roku 1975. Pro umocnění atmosféry pustím Neckářovu píseň Nestůj a pojď a na kolejích jen se objevit Karel Augusta v kostýmu výpravčího a zvolat: „Přeješ si, Apolénko?“
Ratíškovské lesy, kterými projíždíme, mají zhruba 364 hektarů a jsou asi z 80 procent tvořeny borovicemi, objevují se ale i břízy, olše, habry a duby. V 16. a 17. století by tu ale člověk o borovici ani nezavadil, okolí bylo zalesněno listnatými lesy, zejména duby, proto se oblasti také až dodnes říká doubrava (moravsky dúbrava).
Krásné i drahé. Severočeské město obklopené vinicemi nadchne a provětrá peněženku
Zalesňování pouště
Oblast vátých písků Moravské Sahary pokrývá území asi 6500 hektarů a složením se shoduje pouze s nejsušší pouští na světě, asijskou Gobi. Až šedesát centimetrů tlustá vrstva písku tvoří lesnicky nejchudší půdu v republice a něco v ní vypěstovat není jen tak. Když v 18. století došlo v důsledku lesní pastvy, neuvážené těžby dřeva a silného větru k odlesnění, na rozsáhlých volných plochách začaly vznikat písečné duny. K řešení situace, které by bylo náročné a drahé, se nikdo neměl, dokud se do oblasti nedostal německý lesník Jan Bedřich Bechtel.
A ač při prvním výsevu semen borovic neznámého původu nebyl příliš úspěšný, později zřídil školku, kde pěstoval borovice z pečlivě vytříděných semen získaných z okolí. Mezi vysazenými jednoletými až tříletými sazenicemi nechal lidi pěstovat zemědělské plodiny, obzvláště brambory, takže půda se pravidelně kypřila a nevysušovala. Mezi lety 1823–1853 se mu takto podařilo zalesnit značnou část Moravské Sahary.
Dobrodiní, které Bechtel pro kraj vykonal, připomíná jeho památník v bzeneckých lesích jen deset kilometrů od kolejí, po kterých právě jedeme. A vlastně i díky němu absolvujeme část jízdy ve stínu, ať už borovic, nebo četných akátů, které příležitostně aktivnějším účastníkům svezení rozčísnou pěšinku.
Na drezíně to utíká
Zdejšími lesy by se kromě náruživých houbařů měli prohánět srnci, prasata, zajíci a lišky, ale vyjma prozpěvujících ptáků z drezíny vidíme jen koně, kteří se pasou v ohradě poblíž tratě. S mocným hučením našeho železného oře míjíme odpočivadlo, z něhož nám za volání: „Ahoooj,“ mávají výletníci a přejíždíme první přejezd.
Ač se hodina zdá jako poměrně dlouhá doba, protože drezína vyjma stoupání do mírného kopečka nejede pomalu, je to tak akorát na to, aby posádka dorazila ke čtvrtému přejezdu, přeinstalovala kola do opačného směru a vyrazila zpět. Pro toho, kdo by zapomněl počítat, je u doporučeného konce trasy umístěna značka.
Konec trasy je označen. Zde je třeba slézt a přehodit šlapací část na opačnou stranu.
Odjistit, přemístit šlapací část na opačnou stranu a opětovně zajistit, aby vše fungovalo, jak má, vypadá o něco jednodušeji, než to je, ale po nějakém tom pokusu omylu vše konečně zapadne na správné místo. Nezbývá než rychle vyrazit zpět, protože 40 minut z časového limitu zmizelo jako mávnutím proutku.
Výhodou dnes už poměrně raritního kolejového dopravního prostředku se šlapacím pohonem je skutečnost, že baví jak děti, tak dospělé. Jízdu si navíc díky pohodlným lavičkám umístěným mezi koly mohou užít i ti, jejichž možnosti pohybu jsou limitovány.
Baťova železniční vlečka
Ale už je čas zamávat koním a vyhnout se poslednímu zákeřnému šlahounu akátu a v zorném poli se znovu objevují Ratíškovice. Na desátou hodinu už u drezín čeká početnější dav. Předáváme dopravní prostředek a míříme ještě do Muzea ve vagonu. Tam se za dalších dvacet korun můžete dozvědět o historii hornictví, železniční dopravy v regionu i současném využití technických památek pro cestovní ruch.
Příznivci vlaků si přijdou na své.
Šlapací drezína se pohybuje na trase Baťovy železniční vlečky vedoucí z Ratíškovic do Rohatce. Její celková délka je 5,74 kilometru a pravidelný provoz na ní byl zahájen roku 1934. Trať dříve sloužila k přepravě uhlí z dolu Tomáš do výklopníku v Sudoměřicích, odkud uhlí putovalo po Baťově kanálu do Otrokovic. Protože jak kdysi řekl Tomáš Baťa: „Železniční doprava je levná, vodní doprava levnější.“
Drezíny pak na této trase do vzdálenosti tří kilometrů jezdí od roku 2004 a přepravily už přes 25 tisíc zážitkuchtivých turistů a fandů do železnice. Trasa také propojuje dvě vinařské stezky: Podluží a Moravskou vinnou.
Svérázný provozovatel nás na závěr prohlídky ještě chtě nechtě prozkouší ze znalosti historie a na dotaz, do kdy je letos drezína v provozu, odpoví: „Dokud se dá sehnat burčák“. Přidá ještě pár košilatých historek, které mohou být dnešním posluchačem přijaty všelijak. Ale výlet drezínou je vlastně výletem do minulosti a v té se na korektnost ještě tolik „nešlapalo“.