Mohutná zřícenina hradu Perštejn je velkou záhadou

Z obce Perštejn to na bývalý hrad je asi půl kilometru po modré turistické značce vedoucí kolem skalního útvaru Sfinga ke kostelu v Měděnci. Převýšení je asi 100 metrů, listopadová vrstva listí pod nohama dost klouže, ale na cestě se to dá ustát. Horší je to v hradním jádru, tam to jede jako na bobové dráze.

Po strmějším stoupání se cesta najednou rovná, a tehdy poprvé vidíte zbytek mohutného bergfritu zapuštěného do hradby. Věž měla průměr 9,7 metru a zdi jsou silné téměř tři metry. Je to nejvyšší stavba poněkud komplikovaného hradu, dispozičně byl asi trojdílný, věž stála mimo obvod a zřejmě byla s ostatními částmi spojena můstkem.

Hrad je trochu záhadou, není pořádně archeologicky prozkoumán, nedaleko bergfritu je plachtou zakrytá jáma, hrad se pokoušejí místní aspoň zakonzervovat.

Jak hrad, který zřejmě podle vynikajícího znalce Tomáše Durdíka postavili pánové z blízkého Šumburku, vypadal, se lze jen dohadovat. Vystavěli ho ve 2. polovině 13. století.

Jádro bylo okrouhlé a u něj při postupném vývoji vznikaly další stavby. Na vstupní straně byl hrad opatřen parkánem, na jeho nároží stála čtverhranná věž, je tu patrný i prostor, kde zřejmě stál stroj na vrhání kamenných koulí.

Na návrší proti hradu se nacházejí pozůstatky obléhacího tábora, který nechal zřídit při půlročním obléhání roku 1451 hejtman žateckého kraje Jakoubek ze Vřesovic.

Jakoubek byl po Žižkově smrti čelným husitským velitelem. Během vojenské kariéry nashromáždil velký majetek, ovládal severozápad Čech, nechával se najímat jako kondotiér (námezdní žoldák). Často se soudil, o některá panství přišel.

Perštejn pro něho musel mít značnou cenu, když ho tak dlouho vydržel obléhat. V roce 1452 byl jedním z volitelů Jiřího z Poděbrad zemským správcem. Zemřel v prosinci 1462.

Při příchodu zprvu zdánlivě malá rozvalina věže nabývá na velikosti, hrad to musel být opravdu rozlehlý, zrovna jako ty na okolních kopcích, které se také na první pohled zdají nicotné. Jenže ty alespoň vystupují nad okolní terén, Perštejn je opravdu utopený v lese a uvnitř je mnoho náletových dřevin a křovin.

O Šumburcích jako panstvu je zmínka z roku 1338, to se připomíná Friderich/Bedřich jako pán na Perštejnu. Rod dostal panství jako léno od Karla IV v roce 1352. Tehdy obsadili Stráž nad Ohří, Perštejn, Egerberk, Klášterec, Prunéřov a další.

Během husitských válek se na sebe rozkatili bratranci Aleš a Vilém, došlo to tak daleko, že panství se roku 1431 rozdělilo, tehdy založil Vilém Šumburk.

Lipany se zdály s to vyřešit dlouholeté boje mezi znesvářenými stranami, ale boje pokračovaly i za vlády Jiřího z Poděbrad, proti kterému se zvedla velká část šlechty.

V zemi se potulovaly tlupy mužů znajících jen jedno řemeslo – boj a drancování. Šlechta, která opanovala hrady, musela být z něčeho živa, takže se přepadalo, kde a co se dalo.

Na Poděbradově straně stál šumburský Vilém, bratranec Aleš se zaprodal saskému markraběti a s pomocí německé posádky plenil okolí.

Moc velká ta banda asi nebyla, hrad byl sice velký, ale nic nenaznačuje, že by tu bylo hojně hospodářských budov, pokud část čeládky neobývala podhradí.

Zdi jsou tu sice mohutné, ale z terénu se nedá vyčíst, co kde stálo či nestálo.

Na škůdce vytáhla hotovost žateckého kraje a roku 1451 hrad pána Bedřicha ze Šumburku dobyla. Posádka se vzdala, byl jí povolen odchod, možná že část přestoupila k obléhatelům. Hrad byl pobořen.

Bedřich na pohanu nezapomněl a v letech 1468 až 1469 stál v čele protipoděbradské křížové výpravy. Železní páni definitivně dostali na frak u Vilémova roku 1469.

Šumburkové byli na Perštejně usídleni do roku 1508, poté se tu usadili Albrecht z Kolowrat a po nich Opl z Fictumu.

Jaké to asi bylo, když se na hradě střídali majitelé? Z pevnosti se stěhovali lidé a mobiliář, k tomu asi i hospodářská zvířata. Opouštěli kamenné sídlo, které jim poskytovalo bezpečí i střechu nad hlavou. O poddaných těžko uvažovat jako o lidech, kteří měli nějaké větší radosti, žili „z ruky do huby“, v podstatě přežívali.

Panstvo laskavostí neoplývalo, mnoho zábavy nebylo, nejčastější byl krom drancování okolí lov. Na ten se zvali páni z okolních panství, pak se museli lovčí a poté i kuchaři ohánět, aby uspokojili šlechtické žaludky.

Podávalo se převážně červené maso, zvěře bylo po lesích dost, lovilo se luky, kušemi nebo oštěpy, čihaři zřejmě dodávali na stůl ptactvo z čižeb, k tomu pernatá zvěř, přílohou byly placky a chléb, různé kaše, sladké pečivo. Zakusovala se i zelenina, třeba zelí, a ovoce.

Samozřejmě se nabízela i drůbež a na zapití víno, medovina, pivo, buď bílé (bledé) pšeničné, nebo černé z ječmene. To bývalo lehčí, světlé bylo povětšinou husté.

Kvalita se posuzovala podle hustoty, z německy mluvících zemí přišlo vaření hořkých piv, ta měla větší podíl chmele, to se nechávalo déle odležet – vznikaly ležáky. Nekvalitní pivo se nazývalo mladým, nebo tenkým, tučné bylo silné a kvalitní.

Když získali panství Fictumové, drželi i nedaleký Šumburk. Ten zvelebovali, a protože financí není nikdy dost, zřídili si tu penězokazeckou dílnu, kde šidili stříbrnou měnu.

Za to je hnal k odpovědnosti císař Ferdinand I. Habsburský.

Sebral jim hrady, Jiřímu Oplovi patřil Perštejn, a začal je dávat do zástavy. Nejprve královskému sekretáři Ondřeji Adlerovi, po něm Kryštofu z Gensdorfu. Ve správě královských úředníků hrad pustl, v roce 1537 je považován za zříceninu.

Zajímavostí je, že třetímu z Oplů, Hanušovi, se podařilo vymoci si soudně vrácení panství, dokonce dostal plnou náhradu za konfiskaci.

Panství připojil k Šumburku a centrum panství bylo přeneseno na nový zámek v Klášterci nad Ohří.

Megatuny kamene umně naskládaného do opevnění, paláce a dalších staveb přišly vniveč, právě mezi nimi nyní stojím.

Středověk tu přetrvává v rozvalinách, které ještě nějaký čas vydrží, než se pomalu rozpadnou.

Cesta do vsi je ještě horší než výstup. Tady se vyplatí mít turistické hole.

V Perštejně, hned pod hradním kopcem, najdete dost velký pivovar Chalupník, dobře tu vaří a čepují příjemné pivo (mají i limo).

Uprostřed obce narazíte na kostel svatého Vendelína, patronát tohoto skotského svatého, ochránce stád a poutníků, jsem jinde nezaznamenal. U svatostánku stojí pomník vyjadřující vděk císaři Josefu II. za zrušení nevolnictví.

Další pomníky stojí o něco níže v malém parčíku. Jeden na památku sestřeleného amerického letce G. Wilsona, druhým je busta komunistického spisovatele Václava Řezáče (vlastním jménem Václava Voňavky), autora nejprve dětských knih a po válce budovatelských románů situovaných na Kadaňsko – Nástup a Bitva. Dlouho povinná školní četba. Podle Řezáčova námětu byl natočen film Rozina sebranec.

Spolu s Janem Drdou se podílel v čele Syndikátu českých spisovatelů na vylučování nekomunistických spisovatelů.

Na okraji Perštejna stojí památník zaniklých obcí regionu.