Článek
Takzvaný Modrý les pak na pár dní ovládne magická atmosféra, v ranním rozbřesku a při západu slunce až filmově fantaskní, kdy mezi stíny stromů dostává modrofialová temnější podtón.
A takovou příležitost si samozřejmě nenechají ujít davy návštěvníků. V tu dobu to v tamních lesích vypadá jako na Václaváku. Zejména fotografové a filmaři lační po nejpůsobivějších záběrech; ovšem profesionálové potřebují speciální povolení. Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že drobné kvítky tvořící ohromná modrofialová pole se bez kvalitní fototechniky fotografují docela složitě.
Zlom přinesla první světová válka
Pohyb návštěvníků řídí dobrovolníci a průvodci. Zdůrazňují hostům, že nesmějí vstupovat do lesa mimo vyznačené úzké cestičky, protože pokud by subtilní zvonečky pošlapali, hrozilo by, že další rok znovu nerozkvetou.
Návštěvníci takzvaného Modrého lesa se nesmějí pohybovat mimo vyznačené cestičky.
Kromě toho tam rostou další jarní kvítky, jako jsou kokoříky, hyacinty, divoké narcisy, lesní sasanky a medvědí česnek. Nad nimi se tyčí obří sekvoje a v zešeřelých korunách poletují vzácné druhy netopýrů. Po lesních cestách se pořádají dokonce skupinové „zvonečkové“ běhy, speciální trasy jsou určené pro cyklisty a jízdu na koních.
Modrý les se rozkládá na 230 hektarech a majetkem Belgického království se stal po první světové válce v rámci kompenzací. Za války jej německá armáda poničila, když vykácela většinu statných stromů. Od třicátých do padesátých let tak musela být rozlehlá oblast postupně znovu osázena.