Modrotisk fascinuje po generace. Prastará manufaktura zve za jeho poznáním

Modrotisk je pořád v kurzu a unikátní manufaktura, která je současně i funkčním muzeem, může být dobrým prázdninovým cílem.

„U nás jsme nejstarším rodem, který se výrobou modrotisku zabývá. Předpokládám, že budeme jedni z nejstarších v Evropě. Patřím k páté generaci výrobců. V tomto domě původně lněná plátna barvil rod Weissů a prapraděda Danzinger se k nim do rodiny přiženil,“ vysvětlil Jiří Danzinger ve vstupní místnosti do domku s dílnou, která je současně i malou prodejnou. Sortiment výrobků je široký od zástěr po závěsy či chňapky ke sporáku.

Jde o rodinný podnik a vždy tomu tak v podstatě bylo. Dokonce i za minulého režimu, kdy modrotiskovou manufakturu „spravoval“ státní Ústav lidové a umělecké výroby.

„I tehdy pracovali na výrobě modrotisku děda a praděda s rodinami, i když pro stát. A jako tenkrát, i teď je to tak, že chlapi tisknou a ženy kompletují. Po devadesátém roce k tomu ještě pro ženy přibylo mnohem více šití, protože se vyrábějí různé drobnosti jako suvenýry, což dříve nebylo,“ vysvětluje Jiří Danzinger, který je absolventem textilní školy a tudíž z oboru.

Vzápětí ukazuje jednu z prastarých dřevěných forem, bez kterých by modrotisk nemohl existovat. Formy se řežou z tvrdého dřeva, často z hrušně či švestky. „Formíř vyřeže opakující se motiv, který se může ještě zjemnit mosazným či měděným drátem. Tento motiv se pak nanese tiskařskou rezervou,“ ukazuje Danzinger podložku se světle zelenou kašovitou hmotou.

Jak vysvětluje, mimo některých příměsí, které zůstávají tajemstvím dílny, jde o směs tiskařské gumy a kaolínu, která má podobné vlastnosti jako vosk. Po obtisknutí formy na bílé plátno zůstanou rezervou otištěné motivy neobarvené, tedy bílé, a tak vystoupí z tmavomodrého podkladu.

„Bez formířů bychom nemohli existovat a můžeme být pyšní, že jsme formířskou velmocí. Máme dokonce tři mistry tohoto řemesla. Jsou to Milan Bartoš, Jaroslav Plucha a Aleš Zelený, všichni ze Dvora Králové nad Labem. Bez nich bychom se na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO nikdy nedostali,“ zdůrazňuje Danzinger a vede nás k nejvíce atraktivní části dílny.

Je to nádrž v zemi, barvící káď, jejíž okraje z borovicových desek nad povrchem podlahy už notně poznamenalo 160 let používání. Právě do této kádě s temně modrou tekutinou se pomocí jednoduchého vrátku ponořuje takzvaná koruna, což je vlastně držák se zavěšenými kusy látek. Ty pak podle délky ponoření získávají v barvě z přírodního indiga požadovanou sytost odstínu.

Jako poslední v procesu přijde na řadu mandl. Ten jediný je poněkud zmodernizovaný, protože se v jeho válci už nehřeje ohněm, ale elektřinou. „Poté co látka projde mandlem, je nejen vyžehlená, ale dostává i charakteristický lesk a putuje k zákazníkovi,“ dodává barvíř, se kterým v manufaktuře pracuje i manželka Kateřina, oba jeho rodiče a po modrotisku už pokukuje i patnáctiletý syn Jiří. Ten by sice chtěl po deváté třídě vystudovat školu marketingu, ale práci v prastaré dílně by se rozhodně nebránil.

V souvislosti se začátkem olympiády v Paříži se hodně vzpomíná na modrotiskové uniformy, které byly pro české sportovce v roce 2021 ušity z plátna zhotoveného u Danzingerů v Olešnici.

„Nevím, v čem tkví kouzlo modrotisku, vždyť je po staletí v podstatě stejný. Asi je to tím, že je opravdu krásný. Líbí se nejen lidem, kteří látku s jednoduchými vzory spojují s dětstvím, babičkou či prababičku, ale i těm, kteří ji u nás vidí poprvé. Někteří říkají, že u nás umíme na chvíli zastavit čas. Dříve v těch zástěrách chodily prababičky do lesa na klestí, dnes stejný vzor používají tvůrci svatebních šatů,“ říká se smíchem u sbírky fotek a časopisů Danzinger.

Ten dílnou provází sám a zájemcům dokonce sdělí, jak si vytvořit modrotisk podle vlastního vzoru. Ovšem vždycky je lepší se na prohlídku objednat předem. Olešnici už totiž objevili i v Japonsku.