Miniaturní chrám ukrytý v džungli působí jako roztomilý přelud

Je 4.12 ráno a mobil pod polštářem vyzvání starý hit Why Don’t You Get A Job od The Offspring. To znamená jediné: Relaxační melodii, která je mým prvním ranním alarmem, jsem prospal. A pokud nechci, aby se během tří minut zpod polštáře začal linout severský death metal, musím rychle rozlepit oči. Tělu se to po necelých pěti hodinách spánku už pátý den po sobě ani trochu nelíbí. Rozhrnu záclony a podívám se z okna do uliček města Siem Reap, ležícího jen asi pět kilometrů od chrámového komplexu Angkoru. Nic než tma. Když okno pootevřu, začne se zdejší nikdy nemizící vlhké dusno vkrádat do chladného pokoje. Jestli je jedna země, kde mám klimatizaci v ubytování jako základní požadavek, je to právě Kambodža. Když jste v zemi navíc mimo hlavní sezonu, platí to dvojnásob.

O půl páté se začnu belhat dolů po schodech směrem na recepci hotelu. Siem Reap je místo, kde si může našinec dopřát. Bydlím ve skoro úplně novém čtyřhvězdičkovém butikovém hotelu o 16 pokojích, ze kterých je zatím v provozu jen polovina. Několik pokojů a společné prostory jsou však hotové a splňují definici slova „luxus”. Za šest nocí tu přitom platím jen něco málo přes čtyři tisíce korun. Tedy to samé, co bych za obdobný pokoj platil v Evropě za noc. A možná ještě méně. Ve městě najdete i hotely za 10 000 korun na noc, ale tam už div že vás nenosí na zádech. S klidem se ubytujete už za pár stovek na noc v samostatném pokoji. Na recepci už na mě čeká Jack Pov, můj řidič tuk-tuku po dobu mého pobytu ve městě. Je to zvláštní pocit mít vlastního „šoféra”, ale tady to tak funguje.

Pokud vás v thajské Pattayi po večerech neustále otravují prostitutky všeho druhu s nabídkami možného i nemožného, v Siem Reapu vás čeká podobný nátlak od řidičů tuk-tuků, kdykoliv jdete po ulici. Sondují, jak dlouho budete ve městě a zda nepotřebujete řidiče. A věřte mi, že pokud nechcete mezi chrámy jezdit na kole nebo se účastnit masivní zážitkové sebevraždy v podobě velkých výletních autobusů, tak svůj tuk-tuk potřebujete. Řidičům se denně platí zhruba 20 dolarů, o něco více pak, pokud chcete jet dále od města. Za tuto cenu je vám tuk-tuk k dispozici celý den. Mnozí řidiči vozí i chladicí nádobu, kde pro vás skladují studenou vodu a ti lepší i nachlazené ručníky, když si potřebujete otřít pot. A to potřebujete docela často.

Jack se usmívá od ucha k uchu i navzdory této nekřesťanské hodině. Myšlenka několikadenního jistého příjmu místní uklidňuje, zejména pak mimo hlavní sezónu. Když usedám do kabinky, pomyslím si, že mohl zákazníka chytit asi i lépe. Bláznů každý den vyjíždějících o půl páté asi moc není. Potkat třeba takového Číňana před osmou ranní znamená mít štěstí celý den. Je to skoro lepší než si sáhnout na kominíka a spatřit jednorožce zároveň. V osm naskočí do obřích autobusů s čínskými řidiči a průvodci, načež chrámy Angkoru zamoří jeden po druhém. Přespávají v hotelech vlastněných Číňany, kde mají k dispozici jak jinak než čínskou stravu. Není divu, že si na toto počínání chce kambodžská vláda posvítit, z naprosté většiny čínských turistů totiž země nemá skoro ani floka.

Provoz v ulicích je zatím pomalý, teprve za nějakých deset minut, když dojedeme k oblasti chrámů, se sporadicky potkáváme s několika tuk-tuky. Všichni svorně míří pozorovat východ slunce u chrámu Angkor Vat. Není většího klišé, ale stejně si ho alespoň jednou musí vyzkoušet snad úplně každý, kdo do této části naší planety zavítá. A ano, pokud máte štěstí na podmínky a ostré lokty, tak to skutečně i má něco do sebe. Daleko lepší možností, jak strávit brzké ráno, je usednout za záda řidiče a vyrazit někam dál od davu. Zatímco mnoho chrámů v hlavním komplexu Angkoru otevírá až na pár výjimek až kolem půl osmé, když popojedete trochu dále, situace je jiná. Stačí zavřít oči, hluboce vdechovat vůni okolní ranní džungle a klidně si ještě i na chvíli klimbnout.

Je krátce po čtvrt na šest a my přijíždíme k chrámu Banteay Srei. Na parkovišti jsme první, což je vždy slibné. V některých průvodcích naleznete informaci, že se do areálu dostanete až od půl osmé, jinde ale píší, že je místo přístupné už od pěti ráno. Jack mi pokyne a navede mě směrem na zkratku k pokladní budce, kde zkontrolují mé povolení pro vstup. Hlídač na mě pohlíží poněkud podezřívavým pohledem, ale nakonec se drobně usměje, pokyne mi, ať jdu dál, a jako lusknutím prstu okamžitě upadá do polospánku. To bych také potřeboval umět.

Krátká procházka po upravené cestičce mě zavádí k neuvěřitelně zachovalému chrámu, který by také unesl označit zdrobněle. Menší chrám jsem během své návštěvy Kambodže neviděl. Neuvěřitelně zachované detaily na zdech napovídají, že toto kouzelné místo nevzniklo za den. Samotný chrám je obehnán lanem, které dává jasně tušit, že za touto hranicí už nejsou turisté vítáni. A dva uniformovaní hlídači se zbraněmi chodící kolem dokola tuto domněnku jen podtrhují. Sundávám si ze zad fotobatoh, abych vyměnil objektivy. Potřebuji nějaký, se kterým budu moci fotit detaily i na vzdálenost pěti až deseti metrů. Než ale stačím i jen rozložit stativ, je u mě jeden z hlídačů. Profesionální fotovýbava budí v této oblasti často nedůvěru, a tak čekám sérii otravných otázek a případně i zákaz stativu.

„Seš tu sám?” vypadne z hlídače s kamennou tváří místo pozdravu. Na otázku, po které rozumný turista obvykle bere nohy na ramena, jen přikývnu a dál věnuji pozornost stativu, aby věděl, že mě uniforma neděsí. Místo zákazu stativu se ke mně však přitočí a zeptá se, zda nechci lepší fotografie. Zbystřím jako dobrman, kterému zamávají před tlamou syrovým kusem masa, ale ve skrytu se obávám toho, že na mou kladnou odpověď vytáhne hromádku pohlednic chrámu z brašny a bude se mi je snažit udat za dolar. I tak to riskuju a kývnu podruhé. „Dva dolary a můžeš jít za to lano, stativ ale necháš tady. A bacha, klouže to,” řekne stroze, načež asi ještě doteď nechápe, jak rychle se mu dvě zmuchlané bankovky objevily v dlani.

Ano, pravidla mají platit pro všechny a neměla by se porušovat. Kdyby to dělal každý, mohli bychom to tam rovnou odpálit výbušninou. Můžete mě mentorovat, jak dlouho chcete, a vlastně s vámi budu i provinile souhlasit. Když ale po několika dnech mezi davy v Angkoru dostane fotograf šanci nafotit něco, kam se ne každý dostane, jednoduše neodmítne. Vyřizování povolení v Kambodži je poměrně složité. Když jsem před návštěvou Angkoru kontaktoval místní organizaci, která o těchto speciálních povoleních rozhoduje, nikdo neodepsal. Snaha byla.

V momentě, kdy překročím lano, jako by se mozek přepnul. Oko hledá ty nejlepší úhly pro focení, mozek ale vnímá, že místo, kde právě stojím, je výjimečné. Na moment i odkládám fotoaparát a jen se otáčím kolem dokola. Hlídač se pochybovačně dívá, koho že to vlastně pustil dovnitř, a radši poodchází kousek dál. Na malý moment není živáčka na dohled. Nastal jeden z momentů, kvůli kterým se plahočím přes půl světa. Kvůli kterým vstávám ve čtyři ráno a vynechávám snídani. Jsem na místě, o kterém jsem jen dlouhé roky četl cestopisy a jehož fotografie jsem si tak často prohlížel. A teď tu jsem. V srdci tohoto výjimečného chrámu. Sám.

Na první pohled se člověku vůbec nechce věřit, že tento chrám byl dokončen v roce 967, tedy před nějakými 1052 lety. Velké množství basreliéfů po celém chrámu mu dalo i jeho moderní název Bantãy Srĕi, tedy Ženská pevnost či Pevnost krásy. Za tímto názvem prý ale mohou stát i nevelké rozměry chrámu, který se v khmerštině původně nazýval Tribhuvanamaheśvara. Detailních reliéfních výjevů na zdech je tolik, že to nemá obdoby snad v žádném z jiných dochovaných chrámů v oblasti. Znovuobjeven byl uvnitř džungle teprve v roce 1914 a do širšího povědomí se dostal až o devět let později, kdy se z něj snažil francouzský archeolog André Malraux odcizit čtyři sochy božstev. Hned v dalším roce byl chrám vyčištěn a plně odhalen. Přesné datum uvedení chrámu do chodu je známo díky údajům na základní stéle, která byla objevena až v roce 1936.

Protože jsou ale někteří lidé zvláštní a v druhé polovině 20. století sochy ve chrámu poškozovali, byly ty nejdůležitější odstraněny, přemístěny do muzea v hlavním městě Phnompenh a nahrazeny replikami. To však místu ani trochu neubírá na jeho kouzlu. Tvrdý červený pískovec může být opracovávaný podobně jako dřevo a toho také tehdejší architekti skvěle využili. Nízké ranní světlo pak chrámů navíc propůjčuje místy až narůžovělý odstín. Dvě nevelké budovy knihoven a jen něco málo přes metr vysoká svatyně dodávají místu až neskutečně klidnou atmosféru. Dovedu si představit, že když byla okolní džungle neprostupnější a méně vykácená, mohl chrám uvnitř mohutné zeleně působit ještě magičtěji.

Po nějakých deseti minutách přichází pár turistů a podobně jako já je už za moment za lanem, stejně jako čtvrtý příchozí po nich. Ukazuje se, že dvojice jsou Češi, kteří putují Kambodžou a mají na to celý měsíc. Tiše jim závidím. Chvíli si povídáme a já u toho ještě dofocuji poslední snímky. Chrám je maličký, ale každý úhel má něco do sebe. Když přicházejí další tři lidé, hlídač nám gestem jasně pokyne, že je čas respektovat pravidla. Nové skupince už speciální zážitek nenabízí. Drobný ranní přivýdělek je u konce. Je zvláštní, jak ale taková maličkost dokáže zážitek z místa prohloubit.

Když mi rodinný známý vyprávěl, jak v 80. letech vystoupil až na vršek Kukulkánovy pyramidy v Chichén Itzá, skoro jsem mu nechtěl ani věřit. Samozřejmě, s narůstajícími davy proudícími do Mexika to bylo neudržitelné a budova by nemusela ustát ani další století. Realitou je, že těchto omezení bude v budoucnu po světě jen přibývat a není se čemu divit. S tím se budou také objevovat násobně dražší vstupenky na populární místa mimo tradiční otevírací dobu, abyste se vyhnuli davům. Stačí se podívat na Sixtinskou kapli, kde za tento zážitek zaplatíte ve skupince 15 lidí v přepočtu 10 000 korun každý. Je fajn, že žijeme v době, kdy drobné obejití pravidel vedoucí k takovému zážitku může na některých místech planety stát stále ještě tolik, co jedno čepované plzeňské. Nebude tomu tak věčně...