Mimo civilizaci v bolivijském Altiplanu potkáte plameňáky

Naše cesta do Bolívie započala poměrně krátkým přesunem linkovým autobusem, nebo spíš linkovým mikrobusem, z chilského San Pedro de Atacama až na hraniční přechod. Ten představovala jednoduchá dřevěná bouda, ve které místní úředníci konali svá kouzla, a vlajkový stožár s bolivijskou vlajkou. Za pomyslnou čárou na mapě stálo seřazených několik starších terénních vozů především japonské značky se zahrádkami na střeše.

Řidiči aut zkušeně balancovali na jejich střechách a uvazovali batohy turistů mířících do bolivijské pouště. Cestování těmito pronajímanými vozy je v podstatě jediná možnost, jak bolivijskou poušť Siloli, která patří do rezervace Eduardo Avaroa, projet. To jsme poznali velice rychle poté, co jsme se naložili do jednoho z aut a vyrazili kamenitou cestou vpřed.

Následující čtyři dny šoféroval Victor - náš řidič, kuchař a průvodce v jednom - asi 65letý Bolivijec. Cesta byla plná výmolů a vyjeté koleje místy tak hluboké, že řidič raději sjel z cesty do neporušené pouště, aby rizikové úseky objel a napojil se o něco dál.

Další nástrahou cestování v tomto kraji bylo nulové směrové značení. Asi si řeknete, že stejně není kam odbočit a cesta má jen jeden cíl. V podstatě byste měli pravdu, problém je v tom, že vyjetá silnice se poměrně často rozdvojí a jedna z cest vede – možná jen zdánlivě, možná doopravdy - úplně jinam. Důvod je jednoduchý – místní řidiči si podle chuti začnou tvarovat novou cestu vždy, když jim ta původní už připadá příliš vyježděná a nekomfortní.

Kdo tedy nezná každý kámen jako své boty, snadno může zajet do slepého ramene cesty nebo se vydat směrem, který už ostatní přestali využívat. Dalším problémem je pak bahno.

Všechno pochopitelně záleží na počasí, ale pokud před vaším příjezdem v normálně velice suché poušti skoro celý týden v kuse prší, můžete se spolehnout, že na bahno narazíte a bude ho hodně.

V některých místech se tak vyježděná silnice proměňovala v malé říční koryto, jinde zase cesta vedla přímo přes několik desítek centimetrů hluboký brod, o kus dál se zase auto poháněné vpřed všemi čtyřmi koly bořilo hluboko do mazlavého podkladu. Jak už jsem naznačil, běžní turisté se do přejezdu Siloli na vlastní pěst nepouštějí, a vědí proč.

Krajina kolem nás byla svým širokým prostorem ohromující. Náhorní plošina pouště se rozpínala do nedohledna a nekonečný horizont doplňovaly jen hory kolem. Na jejich špičkách pod sluncem jasně zářila sněhová pokrývka přesně určující hranici tání sněhu.

Naší první zastávku jsme udělali u Laguna Verde, kvůli své barvě přezdívané také Zelené jezero. Díky dramatické obloze plné načechraných mráčků, které se ve větru rychle pohybovaly, se nám naskytla úžasná podívaná. Planinu se zasněženými vrcholky v pozadí nám přímo za jezerem zakrývala kuželovitá sopka Licancabur s vrcholem jen několik desítek metrů pod hranicí šesti tisíc metrů nad mořem. Nad nazelenalou vodou se ladně vznášelo hejno plameňáků.

Cesta přes sopečnou krajinu pak pokračovala v obklopení dalších vulkánů, které se kvůli absenci jakékoliv vegetace zdály být na dosah ruky a zdánlivě nijak výrazně nepřevyšovaly planinu pod nimi. Faktem ale je, že v těchto místech člověk snadno podlehne iluzi – vzdálenosti jsou delší, než se na otevřeném prostoru zdá a okolní kopce dosahují výšky 5500 metrů nad mořem.

Náš džíp se dál protloukal pouštní krajinou a na nás brzy čekala další zastávka. Ocitli jsme se na místě, které skutečně vyvolávalo pocit z návštěvy jiné planety. Pára ve vzduchu proudící z bahenních gejzírů Sol del Maňana kolem nás jen dodávala místu mimozemské rozměry.

V bezprostřední blízkosti gejzírů byly cedule s jasným piktogramem lebky a zkříženými hnáty odstrašující turisty od nebezpečí propadnutí se, pokud by se dostali příliš blízko.

Před koncem dne jsme se ocitli na břehu jezera Colorado. Tato solná laguna je asi 60 km čtverečních rozlehlá a její průměrná hloubka dosahuje pouze půl metru, přičemž nejhlubší místo je asi metr a půl pod hladinou vody. Jeho červená barva, jejímž původem jsou kolonie červených řas, zářila do dáli a tento barevný dojem ještě umocňovaly nekonečné kolonie plameňáků.

Vznešení pestrobarevní ptáci s dlouhými zobáky byli všude, kam se člověk podíval. Někteří z nich se zdržovali blízko břehu jezera a my se přikrčení k zemi snažili pomalu dostat co nejblíže k nim.

Po noci strávené v jednoduše zařízeném hostelu uprostřed pouště, který byl prvním náznakem stálého obydlení na naší cestě národním parkem Eduardo Avaroa, jsme pokračovali pustinou dál a zastavili jsme se až u magického místa se skalními výrůstky nesoucí příznačné jméno skály Salvador Dalí. Mezi nimi se výrazně tyčí zerodovaná skála zvaná Árbol de Piedra - známá jako Kamenný strom.

Místo skutečně dostálo pověsti jednoho z nejfotografovanějších útvarů v této bolivijské poušti. Kolem se pohybovalo několik desítek amerických turistů, kteří si za všeobecného veselí zvěčňovali své zážitky a nám tak nezbylo, než počkat na jejich odjezd a klidnější podmínky. Nakonec jsme se začali trousit zpět k našemu džípu. Ten měl otevřenou kapotu a náš řidič za veselého povzbuzování svých kolegů z okolních aut opravoval jakýsi neurčitý defekt. Na uvedení džípu do pojízdného stavu mu ale stačilo asi patnáct minut a, nutno přiznat, jedna další rychlá oprava po několika ujetých kilometrech.

Ten den jsme ještě stihli navštívit další skalní město o nebývalé rozloze. Skalní útvary se táhly daleko za horizont a v kaňonech, které tvořily, panoval zvláštní klid a v nás naopak rostl vnitřní neklid pramenící z vnímání pravé divočiny kolem nás. Přímo u cesty jsme mohli obdivovat další hříčku přírody – větrem a pískem vytvarovaný skalní útvar připomínající letícího kondora, indiánský symbol představující svět nad námi.

Na konec dne nám příroda nachystala další neskutečnou podívanou. Přímo u našeho dalšího nocležiště jsme nejprve přečkali prudký liják a pak měli možnost pozorovat blesky na dramaticky černo-modré obloze. Jediné okénko se otevřelo přímo směrem na západ, kde se schylovalo k jednomu z nejkrásnějších západů slunce, jaký jsem měl možnost zažít.

Celá scenérie se navíc zrcadlila v rozlehlé kaluži a naše srdce blaženě plesala. Večer jsme pak strávili u lahve bolivijského červeného vína a těšili se na další den, na přesun k jednomu z nejfantastičtějších míst v Jižní Americe, solné pláni Salar de Uyuni.