Milovaný Vyšehrad: park, památka i bydliště

Vyšehrad, kronikářem Kosmasem nazývaný Chrasten podle chrastí z lesa, které ho obklopovalo, je opředen mnoha mýty. V 10. a 11. století sloužil jako panovnické sídlo a později, za Karla IV., se stal významným kulturním a církevním centrem. Zato husité ho proměnili v totální zbořeniště, kde se skrývali jen pobudové a toulaví psi.

V důsledku třicetileté války padlo v roce 1650 rozhodnutí proměnit Vyšehrad v nedobytnou pevnost, která by odrazila případné útočníky. Příležitostí skutečně si to vyzkoušet mnoho nebylo, přesto jej v roce 1744 chtěli Prusové během své několikatýdenní okupace Prahy vyhodit do povětří. Do podzemních chodeb navezli 133 sudů se střelným prachem a poslední voják měl tehdy odpálit doutnáky. Plán překazili tři vyšehradští měšťané, kteří do kasemat pronikli a doutnáky včas odstranili. Marie Terezie je pak za tento hrdinský čin vyznamenala.

Vojenská posádka opustila Vyšehrad teprve v roce 1911, kdy byl předán městu. Dnes je národní kulturní památkou. Kromě řady historických objektů jej tvoří třináct hektarů parků, 1232 stromů, keře, trvalky i vinná réva.

O šíření vyšehradských pověstí se nejvíc zasloužila vlastenecká spisovatelka Popelka Biliánová (1862-1941). Na Vyšehrad se přistěhovala s manželem Arnoštem v roce 1885 a žila tu až do své smrti. Dostali služební byt v malém domku v dnešní ulici V Pevnosti, který byl určen pro výběrčího potravní daně, jímž se stal právě Arnošt Bilián.

Vyšehrad byl tehdy na okraji Prahy a vozy, které přijížděly z venkova s nákladem zboží, podléhaly dani. Popelka sbírala vyšehradské legendy a sepsala je v knize Z tajů pražských pověstí. Oživila v nich figurky z Vyšehradu, tehdy nazývaného šestá pražská čtvrť, a zachytila tu také vyprávění o strašidlech, vodnících, pokladech a mnoha dalších nadpřirozených jevech. Památný Vyšehrad bránila, když na počátku 20. století nastal stavitelský boom a hrozila jeho zástavba. Podnítila také archeologický průzkum, který se tu od té doby odehrává s přestávkami až dodnes.

Dokud jí zdravotní stav dovoloval, prováděla každou neděli zájemce vyzbrojené svíčkami podzemními chodbami vyšehradského opevnění.

Za života Popelky Vyšehrad vypadal poněkud jinak než dnes. Například místo centrálního parku s Myslbekovými sochami se před sto lety nacházela barokní zbrojnice vyrostlá v 17. století na ruinách královské akropole vydrancované husity. Jak připomíná na svých stránkách Vysehradskej.cz, patrová obdélníková stavba s vnitřním dvorem byla dlouhá 90 metrů a široká 36 metrů. Až do roku 1911 zůstala vojenským majetkem. Poté přešla i se zbytkem vojenského opevnění do vlastnictví města Prahy, které budovu pronajalo poštovní správě.

Vznikly tu kanceláře, ale zejména technické zázemí — garáže a opravny poštovních vozů a autobusů. Rychlému rozvoji automobilismu však dílny přestávaly stačit, a tak v roce 1924 začala výstavba nových garáží ve Vršovicích, která ale pokračovala velmi pomalu. Mezitím 10. ledna 1927 vypukl v bývalé vyšehradské zbrojnici rozsáhlý požár, který se jen zázrakem nerozšířil na sousední chrám sv. Petra a Pavla. Po odklizení trosek se místo změnilo na park a jen dvojice kamenných portálů umístěných na přístupové cestě od kostela připomíná, že tu kdysi stála zbrojnice.

Do areálu Vyšehradu se dá vejít ze dvou stran. Od Pankráce Táborskou bránou, v jejímž sousedství stával ještě na začátku nového tisíciletí venkovský domek s malou zahrádkou. Pamětníci vzpomínají, že v padesátých letech v něm bydlel sklenář pan Veselý a chodil pracovat do sklenářství v ulici Na Pankráci. Obydlená byla tehdy i Táborská brána, žily v ní paní Šedivá a paní Šťastná a prý si věčně stěžovaly, že je jim zima od nohou…

Domek před bránou nechal strhnout jeho vlastník v domnění, že si na místě postaví nový, ale k tomu již nedošlo. Dodnes tu stojí osamělá hrušeň jako němý svědek zašlých časů. Také Cihelná brána, kterou se dá vstoupit do Vyšehradu z protilehlé Vratislavovy ulice, byla kdysi obydlená a fungovala v ní zámečnická dílna.

Nejkrásnější vyšehradskou bránou je ta prostřední, Leopoldova, jejímž autorem je italský barokní stavitel Carlo Lurago, autor Klementina či kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí. Vedl k ní dřevěný most přes hradební příkop, který později nahradil trvalý násep. Na Vyšehradě se ale dochoval ještě zlomek gotické brány Špičky, původně mohutné věžovité stavby pevnostního charakteru z dob Karla IV. Zajímavé je, že podle ní vytvořil architekt Quido Bělský pavilon, jenž dnes slouží jako zrcadlové bludiště na Petříně.

Vyšehradský areál si dodnes částečně zachoval ráz vesnice. Mohou za to nízká stavení v ulici V Pevnosti, která si oblíbil i hudebník Daniel Landa. V jednom z domků bydlí a v dalším si vytvořil nahrávací studio. Podle současného ředitele Národní kulturní památky Vyšehrad, architekta Petra Kučery, na Vyšehradě žije zhruba čtyřicet stálých obyvatel. Některé byste mohli potkat v ulici K Rotundě v někdejší hospodářské usedlosti, které se říkalo Kaprovský dům.

Byla postavena kolem roku 1620 a patřila k ní stodola, zahrada a vinice. Dnes sestává ze tří objektů kolem nepravidelného dvora. Kdysi tu bydleli hrobníci a správci hřbitova, paní Pečenková chodila otvírat a zavírat hřbitov velkými klíči. Její děti tu zastrčily do země proutek břízy a vyrostl z ní krásný strom. Pobíhala tu spousta dětí, psi, kočky, štěbetali ptáci, jednu dobu tu chovali i slepice a králíky.

V největším z domů, jehož okna hledí do Štulcových sadů, bydlel filozof a signatář Charty 77 Zdeněk Princ se svou rodinou a exotickým ptactvem ve voliéře, které budilo pozornost kolemjdoucích. Od roku 2000 žije ve voliéře krkavec Boris, o němž syn Princových, František, dokonce napsal bakalářskou práci Případ Boris.

Novodobé legendy kolují o tzv. Královských vyšehradských jezdcích. Jejich základ je ale pravdivý. Parta kluků, která si tak začala říkat, se dala dohromady na podzim 1948 na gymnáziu Na Hrádku. Chodili po vyučování na vyšehradské šance, pokuřovali, popíjeli, poslouchali americkou hudbu a nosili úzké kalhoty — roury, účes zvaný Eman, přeplavávali Vltavu a snili o tom, že jednou utečou za kopečky.

Později se mezi ně vetřeli jedinci s kriminálními sklony, kteří vyvolávali rvačky, přepadávali a kradli. Na konci roku 1953 s nimi se všemi proběhlo soudní řízení a vynesené přísné tresty měly zastrašit ostatní mládež. Vyšehradští jezdci se však naopak stali obdivovanými legendami a od té doby pronikli do nejednoho románu.

Vyprávět o nich umí i ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad Petr Kučera, který by rád pro veřejnost otevřel dosud nepřístupnou část tzv. podolských kasemat, kterými se jezdci údajně kdysi proháněli, ale plánuje i další změny ve spolupráci s ateliérem Rehwaldt Landscape Architects. Ten navrhuje přeměnit téměř nevyužívané tenisové kurty u Leopoldovy brány na mokřady, rozšířit vinice na západních svazích Vyšehradu, vybavit areál novým mobiliářem i informačním systémem.