Milán v instantní podobě: město nákupů, dobrého jídla a fotbalu

V Miláně se dá povalovat na střeše katedrály, která se rodila pět století, koupit sako od Dolce & Gabbany za tři tisícovky nebo se při fotbale nafotit se známým americkým hercem… I když jste v něm poprvé a jen na skok, určitě ve vás zanechá skvělý dojem.

Průmyslová metropole, nevýrazná, rovinatá placka, budeš zklamaná, varovala mě známá. Možná tak působí rozlehlé okrajové čtvrti s továrními halami a sídly velkých firem, ale při cestě z letiště Malpensa – je největší ze tří, která spojují Milán se světem – do centra (asi 40 km) turistu na první pohled zaujme směs architektonických stylů a majestátní, velkoryse pojaté budovy.

Později si uvědomuji, že pokud zrovna nekoukám do působivě a nápaditě upravených výloh, nejčastěji chodím s hlavou zakloněnou a zírám na grandiózní paláce, ve kterých jsou většinou banky. Elegantní činžovní domy mají střechy i terasy porostlé zelení a auta zde parkují, kde se dá.

Příjemně překvapí, že tu nepanuje žádný chaos, uši neničí troubení klaksonů ani pověstný hlučný italský temperament, naopak nejbohatší italské město dýchá jakousi sebevědomou, příjemně nenucenou rozšafností.

V sobotu hodinu a půl po poledni je ve vyhlášené pizzerii Paper Moon nedaleko centra narváno. Nezbývá než ukázněně čekat. V nevelké, ale dvoupatrové restauraci navigují dispečerky, kam si můžete sednout. Nejrůznější vůně dráždí chuťové buňky. Oběd jsme měli objednaný na půl druhou, jenže kam se vejdeme? Zmocňuje se nás pocit, že je tu naprosto nemožné usadit naši devítičlennou skupinu.

Podnik, který leží pár kroků od Via Monte Napoleone, nejdůležitější ulice s TOP módou italských světových značek, připomíná spíše nádražní bufet. Číšníci se proplétají mezi stolky těsně postavenými vedle sebe, aby se využilo každé místečko. Ač začal víkend, kupodivu se tu v době oběda nevysedává dlouho, ovšem láhev vína a prosecca k hlavnímu chodu si hosté dopřejí. Ještě nezbytný dezert s voňavou kávičkou, rychle zaplatit – a vzhůru do ulic…

Nakonec ani my nečekáme dlouho. Milánská kuchyně sice není tak provoněná sluncem jako dole na jihu, ale všechno chutná skvěle. Musíte však zapomenout na přepočítávání měny. Posezení v restauraci je pro průměrně vydělávajícího Čecha drahé. Ještě taková zvláštnost – navštívit zdejší toalety český hygienik, asi by se zbláznil. Jde se tam přes kuchyni!

Kousek od restaurace, v čele ulice Bagutta, se nachází první obchod na světě, jak praví reklama, kde se nejen oblečení, ale i boty či kabelky váží. Každý kus má visačku s číslem a původní cenou. Vložíte ho na váhu, zadáte kód a naskočí suma, za niž se dá pořídit. Pak si v klidu můžete rozmyslet, zda je koupě zajímavá.

Na rozdíl od luxusních obchodů, ve kterých máte pocit, že si módu zákazníci především prohlížejí, tady zboží nejen probírají, ale také nakupují. Objevila jsem tu například bílé džíny Cavalli za 238 eur, které po zvážení stály 64 eur. Měli je i v módních pastelových barvách. Ty se značkou Trussardi vyšly na 50 ze 170. Ovšem mě dostalo zlatavé sako Dolce & Gabbana, u něhož jsem vyvážila 134 eur ze 456. No nekupte to!

Chodím po ulicích v centru a pozoruji Miláňany. První dojem z města módy? Lehké zklamání – kolem totiž převládají samé tmavé barvy. Myslela jsem, že nastupující jaro, které dává o sobě vědět kvetoucími magnóliemi i sakurami, a dvacet stupňů na teploměru vybarví také šatník zdejších obyvatel. Módní pomerančová, fuchsiová, žlutá, lososová či tyrkysová však křičí především z výloh obchodů.

Avšak čím déle mezi místními brouzdáte, tím víc si uvědomíte, jak jsou tu lidé až znepokojivě styloví. Zejména muži mají oblečení vychytané, rozumějí si s doplňky, působí ledabyle elegantně a dokonale upraveně.

Ani starší generace žen se nebojí pohrát si se vzhledem, výrazně se nalíčit, navěsit na sebe nápadnou bižuterii, natáhnout si džíny zdobené štrasem, štepováním, zdůrazňujícím štíhlou postavu. Není to trapné, ale šmrncovní. Máte pocit, že bezvadně vypadat je zdejší životní filozofie.

Bohužel vám také dojde, jak my Češi jsme na tom zle – tady nepotkáte člověka s nadváhou. Koho baví móda, pro toho je Milán doslova rájem. Módní průmysl má dlouholetou tradici a město je domovem světoznámých značek – Armani, Dolce & Gabanna, Prada, Versace – jejichž butiky jsou rozkošné.

Co mě ale uchvátilo, je rozsáhlý stavitelský počin, považovaný za předobraz soudobých moderních nákupních středisek. Galerie Viktora Emanuela II. byla dokončena v r. 1877 a Italové brali její stavbu jako vlasteneckou záležitost. Rozlehlá arkáda ze skla a oceli ve tvaru kříže, která zastřešuje domy, spojuje milánskou katedrálu s operním domem La Scala. Já už budu mít navždy pojem nákupní galerie spojený s tímhle velkolepým starobylým prostorem.

Na slavný stadión San Siro v Miláně jsem se těšila. Z dálky ohromuje obřími rozměry, kolem šedého kolosu však svítí červenočerná barva, typická pro dresy hráčů AC Milán (proto přezdívka rossoneri), jimiž jsou dobře zásobené i okolní stánky.

Návštěvnost utkání, při kterém si to rozdá tým vedoucí čelo tabulky italské Série A s osmnáctým Lecce, asi nebude nic moc, říkám si. Jenže už dvě hodiny před zápasem se u stadiónu houfují hloučky fandů. To i laikovi dojde, jak Italové milují fotbal. Celé rodiny přicházejí nastrojené do barev zbožňovaného týmu.

Obědváme ve VIP klubu. Vaří tu znamenitě, telecí marinovaný steak se na jazyku jen rozplývá. Pohled od talíře stáčím k povědomé tváři u protějšího stolu. Kruci, odkud toho fešáka znám?!

Ochozy se zaplňují, utkání zanedlouho začne. Vnímám lehce napjatou atmosféru, ale také ukázněné fanoušky. Pozoruji hru, ale hlavně vstřebávám zvuky: organizované popěvky, bojové pokřiky, volání Ma dai cosa fai – Co tam sakra děláš?!, nespokojené, až temné hučení davu, nadšené výbuchy, když domácí bodují, skandování Ibra, Ibra patřící bez dvou centimetrů dvoumetrovému miláčkovi Zlatanu Ibrahimovićovi, jemuž se podařilo v 65. minutě vstřelit druhý gól.

Po utkání popíjíme v klubu prosecco a diskutujeme s odborníky ze společnosti NUTRILITE, která se stará o výživu hráčů AC Milán.

„Hele, není to ten známý herec ze seriálu Kriminálka Las Vegas?“ dloubne do mě kolegyně a pokývne směrem k černému sympaťákovi. Ostatní hned dumají, jak by se s ním mohly vyfotit. Vypravím se za představitelem Warricka, ale ten bere nohy na ramena. Najednou se však otočí, cvak, jupííí, mám ho! Jenže to už „detektiv z Las Vegas“ míří přímo ke mně. Sebere mi foťák, čapne mě kolem ramen, těsně se přitulí a se smíchem zmáčkne spoušť...